Autor: Aniccka   2.2.2014 v 12:25

Ahoj Vlaďko.

Sice nejsem zkušená matka a své první dítě teprve čekám, ale myslím si, že půl roku už je docela dlouhá doba. Pomáhala jsem s bývalým partnerem vychovávat jeho dcerku. Jí bylo 1,5 roku, když jsme se poznali. Žádný podobný problém neměla, ale měla probém si zvyknout na mně. Bohužel jsme si k sobě našli cestu pozdě a nám se vztah rozpadl.  Ale snad ti nějaké maminky tady poradí, ale já si myslím, že psycholog by byl dobrá volba. On to z nídostane ani nebude sama vědět jak. Jít k psychologovi není žádná věda a ani vada. Držím pěstičky, aby jste dobře dopadli a malá se dala do kupy :)

Autor: Vladka   2.2.2014 v 14:27

[443082] dekuji! Asi jsem se zbytecne dlouho nechala chlacholit okolim, ze to proste odezni:(

Autor: Marťa10   2.2.2014 v 17:34

Ahoj Vlaďko, takový problém my sice neměli, ale měli jsme podobný. Moje dcera začala po narození sestřičky žárlit. Do té doby byla sice "mamánek", ale spinkala sama ve svém pokojíčku a bylo to v pořádku. Asi půl roku po narození té druhé začala v noci chodit za námi, plakat a nakonec to dopadlo tak, že spala s námi na jedné posteli. Pak jsme to upravily a spala s tátou v ložnici a já s mladší v pokojíčku. Když bylo mladší asi 5 let, chtěli spát spolu, ale i se mnoui, takže já spala na madračce s nimi v pokojíčku. To trvalo do jejích 10 let. Pak jela s kroužkem do Chorvatska a od té doby spinkají sami.

Nejprave jsem z toho byla psychicky hotová i já, protože dělala opravdu scény a nic nepomáhalo (já třeba dálkově studovala a chtěla se večer učit. Seděla jsem u stolu v tom pokojíčku a ona šíleně řvala, že jsem musela sedět u ní na posteli a dokud jsem si tam nesedla, nic nepomohlo-nadávyk, domlouvání, zákazy, příkazy, mokrá plínka na obličej no nic a to třeba ječela 2 hodiny od 10 do půlnoci). Všichni mi říkaly, že jsem něco udělala špatně, byly jsme i u psychologa a výsledek NIC. Sedli jsme si s manželem, dohodli se, že přece není problém spát s nimi v pokojíčku, já jsem to brala tak, že je moje, potřebuje mě, tak proč ji zybtečně stresovat a byl klid a jak už jsem psala, samo se to upravilo. Pak už jsem to brala tak, že teď mě potřebuje a za pár let bude ráda, když jí dám pokoj .

Jak je stará ta mladší? Nemá třeba strach se školy, kam půjde? Opravdu zkusit zjistit proč se tak chová a hlavně to brát s úsměvem a nekřičet na ni, nebo nenadávat

Autor: Vladka   2.2.2014 v 18:28

[443291] Marto, dekuji za tvuj komentar. Te mladsi jsou dva roky, spi s nami v loznici, Baru sama v pokojicku, ale s tim, zda se, problem nema. Do skoly se pry tesi. Musim rict, ze nekdy jsou ty chvilky opravdu narocne, co se ovladani tyce, ale presne jak pises, prijde doba, kdy bych byla rada, ze me potrebuji. Takze se snazim co nejvic ovladat!

Autor: Simka   2.2.2014 v 20:44

Ahoj, já sice přímo žádný takový problém s dcerkama nemám, ale asi bych ti doporučila před návštěvou psychologa návštěvu kineziologa. Je to podobné, jen takové méně formální a úspěch mám vyzkoušen sama na sobě. Přeju hodně štěstí a a´t to malou brzy přejde i pro ni to musí být neskutečně těžké.

Autor: Fema   11.2.2014 v 14:27

 

Ahoj, separační úzkost vzniká už před dosažením prvního roku dítěte a objevuje se zase okolo 4 let. Každé dítě je ovšem originál a  úzkost se u něj může projevit v odlišném věku. A to s různou intenzitou.   Děti s touto úzkostí často trpí nereálnými strachy jako jsou např:  Strach, že se něco stane blízké osobě - nejběžnějším strachem bývá obava,  že  rodič např. onemocní, nebo bude zraněn. Strach z definitivního odloučení - děti se často bojí, že se rodič již nevrátí, nebo že  budou např. uneseny, ztrátí se, a již se s rodičem nikdy neshledají.  Noční můry o odloučení - dětem se separační úzkostnou poruchou se často zdají sny o jejich největším strachu- tedy odloučení od rodiče.  Nejprve bych  s dcerou o jejích strašácích promluvila, abys zjistila, čeho se nejvíc bojí. Potom budeš moci s jejím strachem lépe pracovat. Pro zmírnění této úzkosti existuje několik způsobů. Psychologa bych volila asi až po selhání těchto metod.

 

Autor: Markéta   13.2.2014 v 16:04

Ahoj, to co popisuješ máme doma také. Synovi bude v červenci 7 let a dělá to mně i babičce. Chce to hodně trpělivosti, když jsem o tom mluvila s paní učitelkou ve školce, říkala, že s ničím takovým se tam nepotýkají. Je tam převážné vůdcem party, ale doma se nehne ode mně a nebo když hlídá babička, tak od babičky. Nejdříve jsem si myslela, že když ho občas trošičku okřiknu, že se to bude rovnat, ale ne, spíše to více gradovalo. Dokonce se mnou chodil i na záchod. Nyní se to začíná dost lepšit. Když jsme v květnu loňského roku podstupovali testy v pedago-psychologické poradně kvůli odkladu do školy, říkala psycholožka, že je více citlivý a fixace na matku zde je, ale že to bude postupně odeznívat a měla pravdu. Rozhodně to trvalo déle než půl roku, jde to jen po malých krůčcích, ale opravdu se to lepší. Věřím, že do léta bude zase vše tak jako dřív, že počká v autě a tak..Také musí se mnou všude se mnou, ale teď byl nemocný a vozila jsem ráno dceru do školy a čekal doma sám. To byl neuvěřitelný skok, ale vždy pouze za podmínky, že si vzal k sobě domů našeho psa, ale i to bylo super, že dokázal přenat svůj strach a počkal až půl hodiny, než jsem se vrátila. Ano, stále se hodně mazlíme, povídáme si a hrajeme a on se pomalu zase osamostatňuje. Vydrže, držím palečky.

 

Autor: Ondrej Stasek   8.5.2017 v 13:46

[443065] dobrý den vim ze je to stáří příspěvek, ale doufám ze se nakym stylem dočtete můj dotaz. Máme úplně stejný problém se synem  necelých 6let. Jak jste prosím vas problém vyřešili? Poradte nám prosim

Autor: Pavlina   7.6.2017 v 08:12

pokud někdo dokážete poradit...téměř 6-ti letá holka, samostatná, seběvědomá...nastupuje v září do školy. Ve školce OK, s trochou stýskání zvládla školku v přírodě. Problém s odloučením je v novém prostředí. Mám trochu obavu ze školy. Díky za radu