Autor: Janči   22.8.2012 v 20:16

Ahoj Verčo. Myslím, že to, co tady popisuješ, je úplně normální Já jsem ze začátku byla taky dost mimo. Začalo mi být špatně asi v 6 tt, celodenní nevolnosti (zvracela jsem naštěstí jen 3x) byly na denním pořádku a pořád ještě jsou (jsem v 18 tt). Byla jsem hrozně unavená, spala jsem každou chvíli jako nemluvně. To je všechno v pohodě a přejde to Tělo táhne "dva" lidi, tak je rychleji přetížené a unavené. Taky mě všechno bolí a tlačí, ale na to si zvykneš. Až tě mrňous začne kopat, bude ti to všechno jedno

Autor: veeeraf   22.8.2012 v 20:28

Děkuji za odpověď, aspoň vím, že v tom nejsem sama. Mě se totiž zdá, že kaźdá holčina, která uvidi dva proužky je hned štastná. Ja vidím jen katastrofický scénáře. Každopádně se těsím na méně rizikový druhý trimestr:))

Autor: Janči   22.8.2012 v 21:06

Jo to my jsme byli šťastní, když jsme viděli dva proužky, ale já začala být zděšená, protože jsem nečekala, že to tak rychle vyjde Teď už je to OK. Ono se řekne méně rizikový druhý trimestr, ale já měla hned od začátku problémy, které se srovnaly minulý týden teprve... Držím palce, ať to máš lepší

22.8.2012 v 21:33

[193577] Nejdřív vyděšená  Mně bylo v 1. sem. taky hodně špatně, i když jsem zvracela jenom jednou, ale musela jsem pořád jíst (jím pořád, končím 18.tt), hodně únavy, i když v 2. sem. mám energie víc, o trošku. Ale např. chodit do kopce mi dělá problém, srdce nestíhá :-)

Prostě vydrž, ty nevolnosti přejdou

Autor: Marinka83   23.8.2012 v 08:01

Ahoj holky,

tak se k vám přidávám i tady. Já otěhotněla zcela nečekaně 3 týdny po tom, co mi vyndali slepé střevo. Předtím jsme se 2 roky snažili a vyšlo z toho jedno těhotenství, které skončilo zamlklým potratem v desátém týdnu. Ty komplikace potom bych nikomu nepřála. Trvalo téměř půl roku, než jsem začala znovu menstruovat. Každý měsíc jsem šílela, jak mě bolelo břicho, zvracela jsem, ale menstruace nikde. Pak už to vypadalo, že mám srůsty a žádné dítě nebude. Samozřejmě přišla beznaděj, deprese a vztek.  A pak jsem to dostala. Opět v nemocnici, kde jsem skončila s astmatickým záchvatem. Radost byla neuvěřitelná. Ale utekl rok a 2 čárky pořád nikde. Takže jsem to už víceméně začala balit a smiřovala se s tím, že u nás jen tak dítě nebude. A teď po tom apendixu najednou jsem těhotná. Zvláštní je, že se vůbec neraduji. Moje nálada se potácí mezi nedůtklivostí a depresí. Poprvé jsem byla jedna velká euforie, absolutně jsem nepochybovala o tom, že se to podaří a pak to zklamání...  Nyní se žádná radost nekoná. Prostě jsem spíš otrávená a při představě, že se bude historie opakovat jsem jen vzteklá. Přítel už mě podezírá, že ani dítě nechci. Ale není to pravda, chci a moc a sama nevím, proč se nedokážu radovat, ale prostě se vážně neraduji a celé to vnímám spíš jen jako další průšvih. Jsem v osmém týdnu a nějak nevěřím tomu, že se vůbec dostanu z prvního trimestru.

23.8.2012 v 08:20

[193686] Když jsem zjistila že jsem těhotná, nejdřív jsem šla k por. asistentce. Bylo to na konci 9. týdne. A ona mi (velmi šetrně) řekla, ať do 12.tt nic neřeším, jsem v klidu, ale ať počítám s tím, že je to období, kdy si to může miminko "rozmyslet". Tak to prostě je, a nemá cenu se tím trápit. Prostě to neřeš, dopadne to jak má, Ty se opatruj, buď na sebe hodná a opatrná a prostě čekej do 12.tt, kdy riziko potratu výrazně ustupuje. Já jsem teď na zač. 19.tt, u Dr. jsem byla až ve 14.tt, takže času dost, a opravdu jen KLID a nevyčítej si nic, že neskáčeš radostí - já taky neskákala, měla jsem šílený strach z těhotenství - ale víš co, když už jsem otěhotněla, strach zmizel.

Je to velká změna v životě, čekat miminko, protože se spousta věcí změní, takže máš nárok na trochu rozladění, musí se s tím srovnat i psychika (já taky občas propadám náladám - navíc v těhotenství ty hormony pracují, takže dostat se do deprese není taková "námaha" jako dřív :-)

Přeju optimismus a klidně buď i smutná a tak, ono to k tomu patří. Proto je těhotenství 9 měsíců, nejen proto aby mimčo v bříšku vyrostlo, ale taky proto, aby se na to rodiče mohli hlavně psychicky připravit :-)))

Autor: Janči   23.8.2012 v 09:03

Martinko, tak tohle jsi opravdu dobře napsala. Cítím se úplně stejně v těch posledních dvou odstavcích

Martinko83 - strach přejde. Já jsem taky neskákala radostí, páč jsem netušila, jak se s tím vyrovnat, když to bylo jakoby nečekané. Do konce prvního trimestru jsem se pořád bála, že se mimču u mě nebude líbit, a opustí mě. Pak to najednou přešlo a s rostoucím bříškem a šťouchancema uvnitř jsem hrozně šťastná a těším se na leden, až mrňouse přitisknu k sobě a budeme mít všechno za sebou Ono to přijde i u tebe. Neboj se. Zvládneš to a bude to OK Hlavně se nestresuj, to ničemu nepomůže

Autor: Marinka83   24.8.2012 v 16:11

Díky za podporu holky :) ale jsem hrozně ráda, když tady čtu, že i Verča je otrávená a znechucená sama sebou. Tohle mi vážně pomáhá, mám pak pocit, že je to normální a přejde to.  Teď si říkám, jak daleko je 12 týden ale je mi jasné, že k porodu to tak dlouho trvat nebude  :) ačkoliv se tedy na porod opravdu netěším, moc se těším na to, co bude po něm :) Zatím mám jen fazolku v břiše a doufám, že si to nerozmyslí a doroste mi do miminka :)

Autor: Nikisek   24.8.2012 v 17:13

ahoji holky,

když jsem se dozvěděla asi v 5. týdnu že jsem těhotná, byla jsem nejšťastnější člověk na světě.. Špatně mi nebylo vůbec, žádné extra velké problémy, které by mě obtěžovali jsem neměla, akorát jsem bývala strašně unavená, spávala jsem i 13 hodin v kuse a střídali se mi nálady, neuvěřitelně.. Asi dva týdny na to přišel strach, jelikož mi nebývalo zle ani nic podobného, tak jsem měla strach, jestli je vše vpořádku.. Ten strach trvá dodnes a to začínám zítra 19 TT. Myslím, že to k tomu patří, dítě se ještě ani nenarodí, a už se o něj bojíme a nechceme o něj přijít. Asi to tak má být. Jinak nálady se mi střídají dodnes, chvíli jsem veselá, pak mě přepadne deprese a nevim kam zalézt.... Snad to jednou přejde.. ;)

Tak hodně štěstí všem...