Autor: Janca   1.4.2015 v 08:16

Ahoj, jak jste zvladali ty zacatky bez otcu? A daji se zvladnout dve? Jsem ve ctrvtem mesici tehotenstvi a pritel se semnou rozesel, byly jsme spolu dva roky a pul,ale jentak to ukoncil i presto,ze jsem dostala od rodicu byt, meli jsme jejich veskerou pomoc a on mi ze dne na den rekl, ze me nemiluje a o prcky se starat nechce. Ted jsem v situaci kdy mam jit bydlet k rodicum,kteri me podporuji. Byvaly mi telefonoval a rikal ,ze deti dame do adopce, pry existuje tajny porod a deti bysme nevideli uz nikdy. Nechci je dat pryc a vzdat se jich jako on, myslite, ze ma pravo ,kdyz je otcem mi nejakym zpusobem deti vzit az se narodi? Nemam praci, a budu bydlet u rodicu, bojim se, aby mi nechtel skodit a deti nakonec nevzal.

Autor: Anna   1.4.2015 v 08:47

Ahoj,bud ráda,že jsi se ho zbavila,podle toho co píšeš je to duševně nedospělý jedinec.Nevím kolik mu je,ale pokud máš podporu rodiču,je to super.Bude ti lépe bez něj,chlap který dokáže toto vyslovit by ti stejně moc štěstí nepřinesl.Chlapi odchází a přichází,ale děti milujeme a jsou pořád naše sluníčkaZačátky z podporou rodiču budou určitě o moc veselejší než z takovýmto chlapem,který by ti stejně asi moc nepomohl a jen by ti přidělával starosti.

jen popřemýšlej pokud po něm budeš chtít alimenty tak abys to měla právně vyřešené,ale to ti rodiče určo poradí.soud vyřeší i upravu styku s dětmi,pro tebe by bylo nejlepší,kdyby je neviděl vubec

Autor: xxx   5.4.2015 v 21:58

Ahoj. Ja to mám zase z jiného soudku. Manžela mi před týdnem zavřeli. Nikdo nevi co bude. Dnes má narozeniny a já bych mu bývala byla dala jako dárek pozitivní test. Ještě to tedy nemám potvrzené od Dr. Mám obavy. Máme dvou letou dcerku, hypotéku a žijeme v Německu,daleko od rodiny. V listopadu jsem byla na laparce, kde mi vzali vejcovod (mimodelozni) teď mám strach, aby se to neopakovalo,když už mám jen jeden. Ms mám dostat za dva dny a boli mi břicho jako před MS. No a teď si tu naší situaci nedokážu predstavit. Sociální zabezpečení je v Německu lepší nez v CR. To bychom nějak zvládnout měly, musím se ještě informovat, až po týdnu se trochu dostávám ze šoku,že tu není se mnou. Jsme na sebe hodně napojení a při prvním tehu se mnou byl na každé kontrole. Je tu nějaká,která má obdobné problémy? Jsem zralá na psychiatra. Nevim ani co říkat malé, když se na něj stále ptá.

Autor: Mirka   5.4.2015 v 22:07

Otěhotněla jsem neplánované partner mě opustil měsíc před porodem se vrátil vydrželo nám to jeden rok malou moc nebere v úvahu odstěhovala jsem se ted 20.3 oslavila 2 roky a neposlal ani smsku prostě nic no jsem zvdavá co budu yvprávět malé

Autor: xxx   6.4.2015 v 00:15

Mirko to je taky spatne. Přesně něco hodne podobného se stalo kamarádce. Co ji máš říct? Porad se s dětským psychologm. 2 roky, to je věk, kdy se tvoří osobnost. Byla by škoda něco zanedbat. Ja to chci řešit zrovna tak. Taky nevím co povídat malé. Kde je táta? Proč nevolá? Atd...

Autor: Mirka   6.4.2015 v 15:31

No ona se na tátu ani neptá nic prostě není ví že jsem jen ona a já ale nco s tím musím vykutit mamčin přítel kterého znám z dětství poté když mi bylo 10 se k nám nastěhoval a ted když mi je 22 let tak asik 3 roky dozadu začínám nabírat tušení že to je můj biologický otec bum bác supr čupr zjištění ne ........samo že pravdu mi říct nechcou ale mě stačí když se na ně podívám a je mi jasnojen mě to mrzí celý život žiju vedle někoho a pořádně nevím koho

Autor: Adéla   5.1.2017 v 23:10

Ahoj

Autor: Aily   5.1.2017 v 23:40

Jani, dítě ti nikdo sebrat nemůže. Ani otec, i kdybys ho jako otce uvést chtěla. Pokud je to takový magor, tak ideálně odmítni a nemá na děti jakýkoliv nárok v žádném ohledu.

Všem tazatelkám přeju pevné nervy, a hlavně pohodové děti. Nechte si pomoct, co to půjde, zapojte babičky, kamarádky, třeba i nevytížené sousedky, které by rády povozily... A připravte se na to, že někdy to bude stát fakt za prd a budete si připadat, že jste to absolutně nezvládly, že jste nejhorší mámy na světě a budete litovat, že jste do toho šly...

A v tu chvíli si člověk musí uvědomit, že je to úplně normální a má to tak minimálně většina, ne-li všechny mámy. Jen se o tom moc nemluví a člověk si pak připadá jako o to větší bestie, že si něco takového mohl vůbec myslet... Prostě mateřství je fyzicky i psychicky dost masakr, ale víte, že všechno přejde, bude líp a rozhodně to za to stojí.