Autor: Berenika   16.6.2016 v 22:05

Nějak se mi smazal část  textu.psala jsem ještě, že jsem podvázání stále odkládala,protoze jsem si nebyla jistá. První myšlenka byla jít na potrat,ale nevím,zda by jsem s tím mohla žít.stale se dívám na své krásné děti,ze ony dostaly šanci a tohle ji dostat nemá?dítě ale už opravdu nechci,nevim často kam dřív,nejmladsimu je teprve rok a půl,chtela jsem si ho užít,nedokazi si představit ten kolotoč,znova,vzdyt ještě kojim....

Autor: Berenika   16.6.2016 v 22:09

Uvadim falešné jméno  ,stydím se za to,ze jsme to nezvládli.jsem vdecna,ze mohu anonymně s někým svoje trápení probrat.manzel je skvělý otec a nikdy by mě do potratu Nenutil,rika , to nějak zvládnete ,ale poznám,ze je vystrašený. Nemáte některá podobný příběh nebo radu? děkuji

Autor: Moxha   16.6.2016 v 22:32

[913383] pokud máte jasno že dítě nechcete pak by bylo úžasné mimčo do nosit a pak dát k adopci a udělat tak šťastným někoho kdo o to byl ochuzen

Autor: Sojka   16.6.2016 v 22:40

Ahoj, určitě to zvládnete, já sice taky padám únavou každý den, ale jsem ráda, že je mám: 2m, 21m, 9 a 11let. Též jsem si říkala, že si to třetí užiji, tož si užiji i to čtvrté.

Autor: zuzka v   16.6.2016 v 22:41

Ahoj Bereniko, radu ani příběh nemám. Jen zrovna nedávno jsme o tom s manželem taky mluvili. Máme čtyřletou cácoru a téměř dvouletá dvojčata. Tak jsme hypoteticky diskutovali co by, kdyby... Já mám přesně stejný postoj, jako ty. Po dalším dítěti vyloženě netoužím, ale když vidím ty tři, tak bych potrat nezvládla. Prostě bychom si ho nechali, děti jsou poklad... Zkus si přečíst příspěvky holek, které o miminko přišly, nebo bojují o to, aby ho donosily, nebo vůbec otěhotněly. Nejsem věřící a třeba s postiženým  mimčem bych na potrat šla, ale takhle bych to fakt nedokázala a celý život si to vyčítala. Je to ale na každém, jak silná je osobnost. Co se kojení týká, dají se kojit děti tandemově (i různě staří sourozenci), toho bych se nebála

Autor: Berenika   17.6.2016 v 08:14

Děkuji za příspěvky,moc.dite donosit a někomu ho dát bych nedokázala .nikdy,jen ta představa  mě píchá u srdce....ráno jsem volala na gynekologii a objednala se.je to stále otevřené,ale v srdci mám asi jasno.za celých 13let co jsme s manželem spolu se nám to nestalo,tak to má asi nějaký  důvod .postavím se k tomu čelem a zkusíme to.ja jsem mamina,pro děti žiju,nedokazala bych jít asi na potrat,i když nejsem puritanka.uz mám věk,abych si uvědomovala důsledky .moc vám děkuji  a budu vás ještě  informovat.dekuji moc

Autor: Klara.K   17.6.2016 v 08:42

Ahoj,tvuj příběh se hodně podobá mému,podobný věk,tři děti-nejmladší mazlíček,rok a pul když jsem zjistila,že jsem těhotná.Né že bych to u ostatních odsuzovala,ovšem nikdy jsem si to nedokázala ani ve snu představit,nikdy jsem to neplánovala a tak nějak nám to vycházelo metodou přerušovaného styku.Navíc jsem byla totálně vyčerpaná fyzicky,skoro pul roku jsem bojovala s nemocí,večer jsem z posledních sil obstarala děti a už jsem ani neměla sílu...Dítě jsem prostě nechtěla,všechno ve mě se vzpíralo,brečela jsem strachy....bála jsem se,že to naruší vztah s tou nejmladší.Ale věděla jsem,že potrat nechci,věděla jsem instinktivně,že bych toho litovala.

Těhotenství bylo psychicky náročné,ovšem postupem času  jsem začala vše vidět jasněji a moooc jsem se těšila.Nyní máme nádherného chlapečka,jsem za to štastná neskutečně,jinak bych to nechtěla,i když je to fofr,ale moc si to užívám a říkám si o co bych byla ochuzenaA to musím podotknout,že muj muž není rozhodně trpělivý otec,nesl to hodně špatně,moc se bál.Doma nikdy moc nepomáhal,moc to neumí,dětem se také nijak zvlášt nevěnuje i když je miluje.Má jiné přednosti,zabezpečí nás,nenechal by nás hlady,ale pprostě některé věci neumí,vyrustal ve velmi zvláštní rodině,takže velká většina je na mou hlavua jde to!Podle toho,jak píšeš,myslím že to zvládneš a užiješ si to,nakonec budeš štastná a budete fajn rodina!Jdi do toho,rozumím ti ani nevíš jak,prožila jsem si to samé

Autor: Jarka   17.6.2016 v 09:35

Ahoj,já mám kluky 9 a 10let,ty jsem kojila v tandemu a tedˇ kojím 16ti měsíční cácorku a zároven jsem v 6měsíci těhotenství.Jen s tím rozdílem,že jsme 4plánovali.Je to frkot,druhému synovi v 5letech diagnostikovali lehké mentální postižení,ale neměnila bych a jsem štastná za každé jedno z nich,ikdyž u duhého dítka je to náročnější se školou,jinak zvládá téměř jako jiné děti.U něj genetika vpořádku,ale velmi těžký porod asi udělal své.Jak píše Klárka i můj muž je úžasný,ale co se týče dětí,domácnosti,úkoly,nákupy i lékaře a poradny-vše je na mě.Potrat bych určitě nedoporučila.V rodině byl a mě blízká  osoba toho i po letech trpce lituje,o miminku se jí zdává a stále ji to ničí.Jak píšeš manžel Tě jistě podrží a až se za rok podíváš na ten krásný úsměv tvého dětátka,bude tě hřát u srdíčka.

Autor: Klara.K   17.6.2016 v 09:46

Ještě bych chtěla dodat,že jsem mimčo vnitřně přijala až někdy okolo 18 -20 tt,do té doby to bylo takové divné.

A přesně,po roce,kdy jsem tehotenství zjistila,jsem se koukala dojatě na své miminko a děkovala osudu..a ted když kojím,dívám se mu do očí,které vypadají jako moje tak kolikrát i štěstím zaslzím..Užívám si ho tím víc když si říkám,že tu nemusel být..Sice nám všem převrátil život vzhuru nohama,ale je to krásné