Ahoj Hanko, když jsem četla tvůj dotaz, tak jsem přesně chtěla poradit, ať si malého vyzvedáváš po o. Já mám 4letou holčičku a ročního synka. Malou vyzvedávám každý den po o. Pouze když má taneční kroužek (na který si sama vybrala, že bude chodit), tak je do odpoledne. Teď ale byla hodně často nemocná a prakticky pořád je s námi doma. Zpočátku jsem z toho neměla radost, že přichází o něco ve školce, ztrácí kontakt se školkou, ale pak když jsem se ohlédla v čase, tak jsem si uvědomila, jak za ten čas, co s námi byla doma, se zlepšil vztah mezi dětmi, jak si našla cestu k bráškovi a jak jsem se i já naučila s nimi dvěma dohromady si hrát, aby spolu byly více v kontaktu. A teď už je zdravá a když mi řekne, že by si ráda dala ve školce volno, aby si "odpočinula", tak neprotestuji a domluvíme se společně, které dny v týdnu do školky půjde a které nemusí.
Pokud jde o počurávání, vůbec bych tomu před synem nevěnovala pozornost. Pouze bych řekla "to nevadí, to se stane" a víceméně mlčky bych převlékla a přešla bych to bez dalšího komentáře a vysvětlování. Nenech se vytočit, když se počurá naschvál. Mně zase dcera naschvál rozhazovala jídlo kousek po kousku po místnosti (volání o pozornost, hlavně ve chvíli, když jsem kojila). Naopak veškerou pozornost bych věnovala dětem. Společnému hraní. Společným chvilkám. Mazlení. Chování. Největší úspěch mělo, když jsem dovolila starší chovat se jako miminko. Např. na zemi je roztažená hrazdička s hrkáčky - chceš si taky lehnout pod hrazdičku a hrát si s hrkáčky? Jak jí zasvítily oči, když kývala, že ano :o) Chceš ochutnat mlíčko od maminky? Tak si podej lžičku, já ti tam trošku odstříkám. Chovat, houpat, mazlit jako miminko. Dávat hračky do vany na hraní. A jak je to se spaním vaší malé holčičky? Spí ve své postýlce nebo s tebou v posteli? Pokud v posteli - mohl by to být ten největší problém, co ho trápí. Můj malý synek spí v postýlce v ložnici, dcerka ve své posteli v pokojíku. Večer když jí říkám pohádku na dobrou noc, tak jen sama bez přítomnosti synka (toho hlídá zatím táta v ložnici), pomazlím se s ní a mluvím o tom, jak ji mám ráda a nepřestala jsem ji mít ráda a nikdy to nic nezmění (a ona sama se kolikrát rozvykládá, co se jí na bratříčkovi nelíbí, jakoby tušila, kam mířím, a já ji to pak vysvětluji). Ráno, když se probudí, hned jde za námi do naší postele, v posteli si pak čteme, nebo hrajeme s plyšáky. Táta odejde do práce a já ležím uprostřed mezi dětmi. Dovol mu být malým dítětem (neříkej věci jako ty jsi veliký, ty už tohle musíš a měl bys, protože jsi VELIKÝ...). Vždyť on se cítí stále malý, tak mu dopřejte být i nadále malým klukem.
Třeba tohle všechno už dávno děláš a říkáš si, že tě poučuji. Takhle to opravdu není. Chci jen dodat pár rad a vlastních zkušeností, protože vím, jaké to je když maminku trápí, když se starší dítě vyrovnává s přítomností mladšího sourozence. A ráda si i já přečtu zkušenosti ostatních maminek, protože tohle bude běh na několik let... Až malá začne lozit a chodit a brát tvému synovi jeho hračky a věci a bourat pečlivě postavené stavebnice, tak budou další problémy... atd. :o) Maminky, budu ráda, když napíšete další své zkušenosti, jak pomoci sourozencům, aby spolu hezky vycházeli a měli se rádi a necítili se na druhé koleji.
