Autor: Lena   29.3.2012 v 19:00

Wiwero, ono se s tím časem naučíš žít...

Já to nejdřív první půl rok moc neřešila, pak jsem začala být dalšího půl roku trošku nervozní, že pořád nic... po roce jsem začala měřit BT - u nás je ještě ta komplikace, že manža sexík moc nemusí, takže o to je to načasování důležitější... s měřením BT se nám to po ca 5 měsících povedlo, ale mimi se od začátku nevyvíjelo, takže následovala v 7tt revize, pak jsem čekala na MS, znova nervy... nakonec jsem žádla Dr., aby to začal nějak řešit, že už to zkoušíme dlouho... napsal mi Clostík a to mě tak nějak uklidnilo, že se to jako někam hnulo... a hned v prvním cyklu s clostíkem se to podařilo ;-) ale myslím, že to je i tím, že jsem se tak nějak psychicky srovnala, zklidnila... pořád nevím, jestli to vydrží nebo ne, ale dneska už vím, že jsou i další možnosti - IUI, IVF... medicína je mocná a když to prostě nejde přirozeně, tak se tomu dá "pomoct"... I když je to těžký, zkus se na to tak trochu povznést - možná proto je i tahle diskuze taková pozitivní (aspoň pro mě), můžeme si tady na rovinu říct, co přesně cítíme a je nás tu víc a vpodstatě jsme na tom všechny stejně... ta podpora holek, které prožívají to samé co ty  a ještě líp - prožívají s tebou, co prožíváš ty, je prostě úžasná... tímto vám holky moc moc děkuju... já jsem na tyhle diskuze nikdy nevěřila, ale tahle mě přesvědčila, že jsou ještě dobrý lidičky  (omlouvám se za ten "výlev", ale prostě to tak cítím a dneska jsem asi strašně moc potřebovala vám to takhle napsat...)