Autor: Věra24   11.5.2013 v 17:46

Jé to jsou krásný zprávy tak Zuzce a Hermí moc gratuluji k mimišákům 

No tak kdo bude další ta Peťka se nám nějak neozývá

No já umyla okna dala vanu a je mi dobře jen bříško trochu tvrdne, ale jinak pohoda

Autor: Byzi029   11.5.2013 v 18:36

Tak já dala už taky vanu a bříško jako beton zase,ale dnes se malá tak málo hejbe,tak snad je vše vpořádku

Jinak samozřejmně taky velikánská gratulace Zuzce a Hermínce a přání všeho NEJ 

Holky sice čekám první mimiško,ale už sem tetička čtyř dětiček a jeden můj bratr má 6 letého a 3 letou a od mimineček s nima spinkaj v postýlce a je to fakt hrozný,děti bez nich ani ránu a už je to i pro ně nepohodlné a dost toho už  litujou protože je to nejde odnaučit a čekaj třetí mimi,tak sem na ně teda zvědavá,jak se vejdou na dvoulůžko.

Holky je vidět,že mimiška chtěj na svět hlavně o víkendu

Autor: Kami   11.5.2013 v 19:46

Ahoj holky,

tak gratuluji k novým miminkům a tiše závidím

Hlásím, že já stále 2v1 a to už pár dní po termínu...na monitory chodim po 2 dnech a zatím nikdo nic neříkal tak uvidím, co bude teď v pondělí. Já už chci takýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý

Autor: Terka33   11.5.2013 v 20:20

Jééé - Zuzi i Hermííí   gratuluju k miminečkům - už je máte u sebe   Tak ať jste zdraví a fit a spokojení a brzy doma.

My dnes měli návštěvu, nestíhám nic psát ani reagovat...miminka ale sleduju.   

Jinak já malého dávám spát lehce staženého v zavinovačce (tak je fakt nejklidnější) a dávám ho spát na střídačku mírně na jeden a na druhý bok, aby měl hlavinku souměrnou   a spí mi fakt dobře, nesmí být moc na volno, jinak je netrpělivej a neví co s rukama...  tak toť má zkušenost.

Autor: Stáňa   11.5.2013 v 20:26

ahoj holky, moc se omlouvám, že se tu teď moc neukazuju a taky děkuju, že na mě pořád myslíte  Vždy Vás dočtu, ale potom prostě odpadám  Dneska jsem se konečně dostala k tomu, abych stahla z druhého počítače ten svůj popis porodu, tak Vám ho sem teď vnutím a zároveň ho dám i na stránky, aby byl dohledatelný ... 

Jinak všem moc gratuluju k novým miminkům! Ještě jednou se omlouvám, že předbíháme ale tak nějak se nám prostě chtělo, když bylo tak hezky Teď jsme doma vlastně týden a byli jsme venku sotva třikrát! protože prostě pořád a pořád prší 

A taky děkuji Janičce, že pěkně hlídá data do tabulky  vrhnu se průběžně na to, ale tady z těch mích poznámek na lístečkách to bude fakt těžký, takže tohle je super - děkuju 

Tak a teď to tu zahltím tím popisem  pa, hezký večer a pozdravujte bříška a mimísky 

22. 4. LP 2013 …

Budu Vám vyprávět pohádku, na jejímž začátku je velké tajemství a na konci velká žena …

Večer, 21. 4. jsem měla zase svou smutnou chvilku … občas se mi stává, že se mi moc stýská po Petrově blízkosti a i přesto, že je ve vedlejší místnosti, prostě nějak to na mě padne a potřebuju cítit „jeho dech“. Sbalím tedy peřinu a vrhám se na gauč v pracovně jen proto, abych si vychutnala jeho přítomnost. I ten večer jsem se zachumlala do deky, a i když jsem věděla, že ho budu plně vnímat asi jen pět minut před usnutím, byla jsem spokojená …

Ráno, okolo půl šesté jsem se tradičně vzbudila s tím, že se mi chce ukrutně čůrat … ono bylo vlastně v mém stavu zázrakem, že jsem se nevzbudila už v průběhu noci, jako to už bylo zvykem, takže vlastně super. Tradičně jsem se dlouze a urputně zvedala, protože bříško, které se rozleží, většinou nechápe tuto mou akutní potřebu. Došla jsem si tedy na záchod a začalo mě pěkně bolet břicho, takže jsem usoudila, že jsou tu (konečně) první poslíčci a já tak konečně vím, jak to vypadá, a že budu muset napsat holkám na fórum, že i já už vím, co to je. Rozhodla jsem se, že si ještě nepůjdu chvíli lehnout, abych tam Petrovi nefuněla a nebudila ho tím. Zapnula jsem si tedy počítač a začala aktualizovat webové stránky – tedy dělat práci, která už mi tam několik dnů visela. Někdy mezi tím jsem musela ještě na záchod na velkou – překvapilo mě, že to bylo dost řídké, a když jsem se utírala, objevila jsem trochu krve – ale to se prostě v tomhle období stává, paní doktorka mě na to taky upozorňovala, abych nepanikařila, takže jsem tomu nedávala důraz. Když jsem odcházela ze záchodu, dost ukrutně se mi zvedl žaludek.

Pracovala jsem na počítači asi půl hodinku a potom jsem si všimla, že ti poslíčci začínají být jaksi úporní a tak jsem se vydala do sprchy, protože jsem v moudrých článcích od moudrých lidí vyčetla, že to pomáhá.  Dala jsem si sprchu trochu vlažnější než obvykle, pokusila se u toho provést veškeré aplikace údržby těla, i když popravdě jsem si spíš prostě jen užívala vodu. Vylezla jsem a vrátila jsem se k práci. Po několika minutách (bylo něco po šesté hodině) mě chytil poslíček, který tedy měl fakt „koule“!!! Nadzvedlo mě to a říkala jsem si, že tohle už se mi tedy přestává líbit, poslíčky beru, ale ne takovýhle! Vstala jsem a musela se opřít o stůl, jak mě to znovu vzalo – nebudu raději psát, že jsem se původně chytila kolečkového křesla, které ten nápor opravdu zvládalo jen velmi stěží a mé ručkování ke stolu mě samotnou pobavilo J Zadala jsem do strejdy Googla heslo „taška do porodnice“ a potom vlezla na stránky, které jsem dělala pro těhulky, protože mi došlo, že tam je seznam, o kterém jsem si říkala, že je fajn … no, přečetla jsem první asi tři věci (už ve stoje, protože se mi to tak zvládalo lépe) a najednou, při dalším „poslíčku“, malé, nepatrné lup!! a začala ze mě téct voda – trochu, nic výrazného, stékala mi po nohách a já se dokonale uklidnila. Vůbec nevím proč, ale najednou mě opravdu přepadl dokonalý klid. Možná proto, že jsem věděla, že zlatíčko přijde na svět a že všechno, co se dělo je vlastně v pořádku a nejsou to komplikace.

Kontrakce (ano, teď už jsem věděla, že to jsou kontrakce J) se mi opakovaly každé 2 až 3 minuty … říkala jsem si, že by to asi na začátek nemělo být tak často … najednou se objevil Petr … oznámila jsem mu – opět opřená o to pošahaný hejbací křeslo (bylo prostě po ruce a já ho spíš držela, aby mi při záběru neupadlo J) – že pojedeme. Zůstal taky klidný, což mi hrozně moc pomohlo. Řekla jsem mu, že mi prdla voda a je to jistý. Navigovala jsem ho na to, co potřebuju přinést, připravit a sama se taky snažila v těch minutkových pauzách něco dělat – většinou jsem se zmohla jen na to, abych došla pro mop a uklidila po sobě další proudy vody. Vůbec jsem taky nevěděla, co si mám proboha vzít na sebe!! Vyřešila jsem to nakonec dlouhými šaty, trikem a ručníkem mezi nohy J Výborný nápad taky bylo, abych si při převlíkání ulevila, sedla jsem si na paty … no, vstávání bylo opravdu ukrutný, myslela jsem si, že to nedám, ale Petr byl právě kdesi v koupelně, takže mi stejně nic jiného nezbývalo.

No … nějak jsme prostě naházeli věci do tašky, Petr se trochu zoufale ptal, jestli mezi těmi bolestmi nemá být větší pauza J taky jsem si to kdysi myslela J šel přistavit auto a já řešila, co si ještě obuju, protože jsem se do ničeho přes otoky posledních dnů nevešla … No … ohromný problém byl, abych se dostala do auta. Kontrakce jsem měla stále po 2 minutách a minimálně 5 minut mi trvalo se tam dostat, takže zážitek! Nemohla jsem vůbec dosednout, nemohla jsem zvednout nohy, nemohla jsem nic! Jen jsem se snažila zachovat klid, protože jsem cítila, že Petr je nervózní – možná nebyl, ale určitě byl nešťastný z toho, že mi nemůže pomoct (pořád se ptal, jak může), ale já mu ani nemohla odpovědět a navíc jsem taky věděla prdlajs, co potřebuju J

Vyrazili jsme … ptal se, jestli má jet rychle, nebo opatrně, což bylo taky hodně zajímavý – jak mu jako odpovědět? J tak jsem mu řekla, aby jel opatrně nejrychleji, co to jde, nebo něco podobně chytrýho J Cestou jsem sledovala hodiny – vlastně jen minuty, kontrakce stále 2-3 minuty, sílily a hlavně tlak mě nutil tlačit, což jsem si říkala, že asi není dobrý, tak jsem to prodejchávala … tenhle pocit na tlačení už jsem měla i doma. Po cestě byla jen jedna ukrutná chvíle – prudká zatáčka doleva J to bylo tak strašný a ještě přímo uprostřed kontrakce, že jsem myslela, že z toho auta asi vyskočim. Jinak jsme zdárně doputovali až před dveře porodnice. Počkala jsem ještě minutku, až to na mě zase přijde, chtěla jsem raději v autě, než napůl venku. Potom mi Petr pomohl vylézt a sunuli jsme se dovnitř. Právě vycházela paní doktorka Sádlová, kterou jsem znala z kontrol, prošla a odcházela někam pryč.  (teď už vím, že šla na šestinedělí na vizitu). Měla jsem chuť na ní zavolat, ale chytla mě další kontrakce, takže jsem popadla Petra a zakousla se mu do ramene J držel! J

V porodnici jsme chvíli řešili, jestli výtah nebo schody, představa byla u obojího hrozná … poslala jsem ho pro někoho … přivezli vozík (směšný!!) a pak usoudili, že lehátko bude lepší J bylo no … ale dostat se na něj J Výtah jsem potom vlastně ani nevnímala. Na vyšetřovně do mě tak nějak koukli a snažili se přesunout mě do vedlejší místnosti. Říkala jsem si, že mě teď pošlou do sprchy na míč, že to bude super uvolnění. Po cestě, když mě sestra táhla a pořád říkala „deme, deme“, jsem jí řekla, že jo, že tam dojdu, ale potřebuju pomaleji. Na to mi řekla, že ne, že pomaleji rozhodně ne a že mám držet nohy u sebe – to mi přišlo jako naprosto blbá rada, protože to neuvolňovalo ani nepomáhalo J Zase mě položili a koukali do mě – to už přiběhla paní doktorka Sádlová, celá zpocená, jak to vzala fofrem zpátky.

Sháněla jsem se po „taťkovi“ – pořád jsem doufala, že mi bude sprchovat ta záda J Řekli mi, že šel přeparkovat – šmankote, jak přízemní a materialistický důvod! J Potom mi řekli, abych zatlačila při kontrakci, že miminku pomůžeme v posunu. Cítila jsem stejný tlak jako doma, když jsem měla pocity na tlačení, takže mě opravdu nenapadlo, že už je to tak blízko. Najednou jsem ale měla plno síly, na všechno se vykašlala, kontrakci prakticky nevnímala, protože jsem se jen soustředila na ten tlak, který byl vlastně miminko a já vážně pořád myslela, že mě na tu „hekárnu“ ještě pošlou J … během vteřinky mi oznámili, že je to holčička, ale je maličká a raději ji rychle odnesou na vyšetření. Zahlédla jsem červené ručičky a nožičky třepotající se ve vzduchu a byli pryč …

Teď teprve mi to došlo … tak to bylo ono?!! Úžasný! Jen ten taťka … kam se poděl?! … Ležela jsem, oddychovala a čekali jsme na porod placenty … to jsem prakticky taky příliš nevnímala, bylo to jaksi naprosto přirozený. Mezitím mi přinesli ukázat princeznu, byla tak maličká a tak krásná! Jen mi jí rychle ukázali a zase odnesli, aby se trochu vyhřála. Mezitím se někdy objevil Petr. Mě vyletěl tlak a začala jsem krvácet, takže se paní doktorka snažila to zastavit … no … opravdu nic moc … zvlášť, když si potom ještě zavolala na pomoc kolegu s tím, že to nemůže najít a už nemá kde šít L A tak jsem drtila Petrovi ruku a on mi vyprávěl, že už malou viděl, podali si ruku a jsou kámoši J

Konečně se rozhodli, že už jsem dostatečně zašitá – pan doktor mi slíbil vyšít tam logo, když si budu přát, což jsem tedy s díky odmítla, kraječka bude stačit … Nechali mě tam ležet, tradičně 2 hodiny od porodu. Ukrutně mě třeštila hlava, což bylo způsobeno tím vysokým tlakem, který se nedařilo srazit. Zůstala jsem tam nakonec kvůli tomu o dost déle a Petra po čase poslala domů. Mezitím jsem ho ovšem donutila zavolat oběma babičkám, které už samozřejmě šílely J a několikrát také musel kouknout ještě na malou, aby zaznamenal první okamžiky – to jsem mu tedy dost záviděla, že mohl.

Po převozu na šestinedělí jsem si berušku mohla konečně pořádně prohlédnout. Dostala jsem nařízeno, abych odpočívala a prospala se, ale to se nedalo, protože jsem pořád musela čučet na ten uzlíček, který se tu najednou takovým fofrem objevil a zkřížil nám svým příchodem o měsíc dřív všechny plány J Byla nádherná, dokonalá, prakticky okamžitě první den se začala usmívat a omotala si mě svými ksichtíky okolo prstu … prostě malý býček, můj velký spojenec proti všem blížencům, kteří mě obklopují, holčička a navíc Petrova … to se nedalo rozdýchat, natož jen tak zaspat J a vzhledem k tomu, že mě nechala v klidu vyspat skoro 9 hodin a venku byla od probuzení asi za hodinu a 40 minut, nebylo to ani třeba …

A to je asi tak všechno … naše malá Alexandra se narodila 22. 4. 2013 ve 35+2 týdnu, v 7,36hod. s váhou 1940g, v podstatě bezbolestně a přirozeně, za což jsem jí opravdu vděčná J Ještě se rozhodlo, že zůstáváme ve Strakonicích, přesto, že je takhle maličká, naštěstí vše fungovalo jak má, takže nebyl důvod, potřebovaly jsme jen čas – takže jsem se už těšila, jak naběhnout babičky, děda, strejda a jak jim všem ukážu to dokonalý miminko … Lexí je velká bojovnice a velká žena J

………………….

… a tady by měl být popis toho samého, jen z pohledu taťky J docela by mě zajímalo, jak to všechno vnímal, jen vím, že si povzdechl, že zrovna šel spát opravdu pozdě J Každopádně mu patří dík za ten klid, kterým mě naplňoval J … a samozřejmě také za geny, kterými jsme vytvořili ten uzlík, na který tu právě koukám a který hrdě odpočívá po náročném dni J

Autor: Stáňa   11.5.2013 v 20:41

Tak jsem zjistila, že mi to při kopírování nějak zrušilo smajlíky, kteří to tak krásně doplňovaly  Takže, kdo si to chcete opravdu užít i s emocemi, tak tady: http://www.albafusca.tym.cz/viewtopic.php?f=69&t=109

Autor: Jana S   11.5.2013 v 20:56

Stáničko, moc krásně jsi popsala svůj porod a jen tiše závidím, jak jsi ho měla rychlí  a v pohodičce. Samozřejmě tady bulim jako želva. Posílám pusinky Tobě i Lexí

Za tabulku neděkuj, vše postupně doplňuji, tak až budeš chtít, zase si jí převezmeš, já na ní mám čas, tak nikam spěchat nemusíš 

Autor: Lenka@24   11.5.2013 v 20:57

[315470] Meli, já vim cítim to asi podobně jako ty. Ale neboj taky se dočkáme našich poupátek. Mě taky nepříjde že bych měla za 3 dny rodit... No ale co my víme může to přijít a ani to nebudem čekat a tušit

Autor: Míša :o)   11.5.2013 v 21:01

ahoj,

holky moc Vám gratuluju k mimískům :*

Já vůbec nestíhám :( malá v noci moc nespí a tím pádem i já:( budí se skoro každou hodinku.

Ale koupání a kočárek už se nám začínají i líbit