Autor: Marketixa   8.2.2013 v 17:32

[274849] ahoj ballut. Gratuluji k Barborce, je moc krasna. Vlastne je docela podobna Erickovi, kdyz mel tech cca 2500 g . Asi jsou si ty mimca malinky podobny. Jojo vím moc dobře jaký to je když je miminko takový drobek. Já se skoro bála na malýho sáhnout, když nás pouštěli z porodky s 2,6 kg. Ale je moc dobře, že Barunka hezky papá, za chvíli to bude velká holka :).

Ballut a u tebe se rozjel porod, nebo si byla na vyvolani o ty 3 tydny driv, kvůli něčemu? Možná už si to někde psala, tak se omlouvám, jestli  se ptám znovu.

Nás teď trápí prdíky, tak sem se plácla přes kapsu a koupila probiotika BioGaia (650 kč) , tak doufám, že zaberou + dávám sab simplex. Fakt je hrozný se koukat na toho drobka jak se kroutí. Kluci na to prý trpí víc než holčičky, tak se vás to s mimčama holčičkama třeba ani nebude týkat. no jo chlapy...celoživotně víc prdí .

Jinak podle toho co psala Terinka na TP únor, jí tu brzo čekám

Autor: ballut   8.2.2013 v 17:42

[274856] Já jsem ráno měla pocit, že mám kontrakce po 15-20 minutách, tak jsme jeli do porodnice, protože malá byla KP, tak jsem měla doporučení od své Dr, že kdyby cokoliv mám okamžitě jet, protože bych sama někde cestou asi neporodila. Takže jsme jeli. V porodnici mi udělali monitor a konstatovali, že to nejsou kontrakce a nic se neděje... Chtěli si mě tam nechat do druhého dne, pro jistotu. Potom se na poslední chvíli ještě Dr rozhodla mě vyšetřit vaginálně.. No a u toho vyšetření konstatovala, že miminko má v porodních cestách nožičku, takže musíme hned na sál. Takže akutní císař. Při porodu ještě zjistili, že jsem měla špatnou placentu, která už miminko nevyživovala, proto chtěla jít ven dřív a byla tak malinká. Jen je mi dodnes záhadou, že takhle důležitou věc moje gynekoložka nevěděla a nesledovala...

Nás naštěstí prdíky ani nic jiného netrápí.. Musím to zaklepat. Máme zlaté miminko, které jen papá, spinká, čůrá a kaká... Brečí jen opravdu málokdy... Ťuk, ťuk, ťuk...

Autor: Marketixa   8.2.2013 v 17:55

Ballut, tak tos měla hodně podobný porod jako já. Malý byl taky KP, já se kroutila v posteli celý víkend před porodem a v pondělí jsme jeli, protože to bylo už nesnesitelný. Nechali si mě tam přes noc s vykapáváním magnesia, abych vydržela do 36+0 (bylo 35+1). No ale já nevydržela, když magnesium dokapalo a malý šel ven císařem . 

S tou placentou se celkem divím, že to dr. nesledovala. Moje Dr. na ní akorát nějak koukala, a říkala mi už v 32 tt, že je placenta zralejší a že bych podle ní měla už po 36 tt rodit, což by se asi stalo, kdybych do toho ještě neměla virózu, kvůli který šel Eriček ven (zvýšené zánětlivé markery).

No na druhou stranu ona tvoje Dr. i kdyby to sledovala, tak by s tím nic moc dělat nemohla a vlastně je krásné, že jsi porodila v 37 tt krásnou zdravou holčičku, to je nejdůležitější. 

Autor: ballut   8.2.2013 v 18:45

[274868] No mně říkala doktorka na sále, že je štěstí, že jí malá podala tu nožičku, protože, kdyby jsem neporodila v nejbližší době, tak bůhví, jak by to dopadlo... To raději ani nedomýšlet. Proto mě zaráží, že to moje Dr nevěděla. Kdyby se malá nehlásila o slovo sama, tak nevím. Ještě, že si to ta příroda umí všechno zařídit sama.

Tak to obdivuju velikost a váhu tvého Erička, na to že jsi rodila ještě o 2 týdny dřív než já a měla jsi větší miminko. Ta naše Barborka tam musela s tou mojí placentou asi hrozně strádat...

A neříkali ti třeba v porodnici, proč se nesmíme v šestinedělí koupat??? Já to chápu u normálního porodu, ale u císaře mi nějak nedochází ten pravý důvod. Jizvu už mám krásnou... A vana mi fakt chybí. Byl to pro mě vždycky takový relax...

A co krvácení po císaři?? Promiň, že se ptám na takovou intimní otázku, ale mně přijde, že už to trvá nějak dlouho, i když už se to mění ve špinění... To je možná ten jediný důvod, proč bych ještě s vanou chvilku počkala... Jak je to s krvácením u tebe?

Autor: Marketixa   8.2.2013 v 19:13

Jee tak to s tou vanou slyším poprvé, mě nic takovýho neříkali a vanu si dávám skoro denně, bez ní bych asi padla na hubu a a nic mi teda není . Na jizvu mi přijde že to teda vůbec nijak nevadí.

To krvácení já už skoro nemám, ale jsem už měsíc po císaři. Nejsilnější to bylo v porodnici a tak 1.týden doma a od té doby to pořád zeslabuje, teď už jsem jen na intimku a to ještě stačí vyměnit tak 2x za den. U toho císaře jsou ty očistky slabší než u normálního porodu, tak uvidíš, že ti to bude pořád zeslabovat. Ale říkali v porodce, že to může trvat celé šestinedělí.

Ty jo s tou vanou si mi nasadila brouka do hlavy, jdu trochu progooglit, ale myslím, že to je nějaký nesmysl. 

No naštěstí Eriček byl váhově ok, ale stejně musel na týden na specializované oddělení dohřát, takže mě sice pouštěli 5.den po císaři, ale s Eričkem sem byla pak na tom oddělení ještě 3 dny, takže dohromady jsme byli v porodce nějakých 8, 9 dní. A dlouhej to on je po manželovi .)

Mažeš si jizvu něčím, neříkali ti jak se má správně mazat? Já mažu vepř.sádlem ale nijak speciálně, prostě to tam napatlám a trochu prohnětu a to taky ne každý den. Nestíhám 

Autor: Marketixa   8.2.2013 v 19:23

Jaaaaaj tak sem progooglila a píšou o tý vaně že radši neee. No tak to je dobrý to mi nikdo neřekl . Tak budu radši jenom sprchovat, i když teda do konce 6nedělí mám už jen nějaký 2 týdny.

Autor: ballut   8.2.2013 v 19:45

[274905] No vidíš to, tak si dávej taky radši jenom sprchu. Hold to budeme muset vydržet ještě pár týdnů bez vany...

V porodnici nám říkali, že stačí mazat jizvu vazelínou... Já mám ale dobrou zkušenost s mastí Contractubex gel, takže si koupím tu. Já mám totiž s hojením jizev problém, takže mi Dr doporučila tuhle... Tahle mast se má myslím vmasírovat, takže to pár minut budu vmasírovávat a uvidíme.

Mně už se to krvácení mění na špinění, tak to snad bude brzo pryč. A odchází to ze mě vesměs jen na záchodě, jinak ani moc ne. Ale rozčiluje mě to. Je to pro mě totiž fakt jediný důvod, proč nezalézt do té vany...

Autor: Zbyšenka   9.2.2013 v 12:02

Ahoj Ballut, moc gratuluju k narození Barborky a těším se na sdílení všech radostí a strastí :-) 

My jsme měli včera poprvé prdíky, ale nic horzného. Tak zatím odolávám jakékoliv pomoci, abych si hned nevystřílela náboje..

9.2.2013 v 12:33

Ahoj holky, dávala jsem včera porodní příběh na TP únor, tak ho ještě hodím sem. Koukám, že začínáme samýma císařema :

Porodní příběh Martinka + Anička 26. 1. 2013 v 18:58 hod. Mělník, císařský řez

Naše miminko jsme s manželem počali 2. května 2012 v Krkonoších. Bylo tak teplo, že jsme mohli v přírodě chodit nazí, šli jsme lesem až k potůčku a tam už na nás čekala dušička. Tenkrát jsem ale nebyla tak citlivá, takže jsem její příchod ještě necítila a odjeli jsme domů už ve třech, ale nevědomě.

Zanedlouho jsme oba měli narozeniny a odjeli na oslavu k mým rodičům. Manžel si na chvíli schrupnul na gauči a zdálo se mu, že na svět přišla dušička a že tam čeká ještě jedna. Protože jsme ale pořád nevěděli, že už jsem těhotná, zatím mi to neřekl.

Oslava u mých rodičů byla víkend před narozeninami. V předvečer mých narozenin, tj. den předem, už jsem měla jasno: týden zpoždění menstruace nemůže znamenat nic jiného než těhotenství! Manžel přinesl těhotenský test a jako dáreček k narozeninám jsme dostali dvě čárky. Následující den jsem oslavila 37. narozeniny a tři dny na to manžel oslavil 32. narozeniny.

Cítila jsem, že se k nám chystá chlapeček, chce se jmenovat Jiří a na svět přijde na Hromnice 2. února. Manžel to až na jméno, kterým si nebyl jistý, cítil stejně.

Po 12. týdnu těhotenství jsme radostnou událost oznámili rodičům na obou stranách, s únorovým termínem. V rodině se chystalo na svět úplně první vnoučátko z obou stran!

Čas postupoval, až bylo září a už 22. týden těhotenství. Ráno mi začalo být špatně, dostala jsem křeče do břicha a sténala bolestí. Okamžitě jsme jeli do nemocnice, aby nám řekli, že je riziko potratu. Věděla jsem, že děti zachraňují nejdřív ve 24. týdnu těhotenství. Doporučili nám okamžitou hospitalizaci. Rozhodli jsme se, že ležet můžu i doma. Porodní asistentka, se kterou jsme tenkrát byli v kontaktu, mi řekla, že miminko se může kdykoli rozhodnout, že mu zkušenost na zemi už stačila a odejít. Obrečela jsem to a prosila ho, aby zůstalo, že ho moc milujeme. Vzpomněla jsem si na další děti, které v rodině umřely a přála si, aby naše miminko je nemuselo následovat. Rozhodlo se zůstat a další den už mi bylo líp. Týden jsem ležela bez hnutí, abych to našemu mazlíčkovi usnadnila, a budoucí babička se o nás přijela starat. Od té doby už jsem na sebe až do konce těhotenství dávala pozor.

Pro miminko jsme si celou dobu plánovali přirozený porod s porodní asistentkou doma, chtěli jsme ho nechat na pupečníku a placentě co nejdéle to půjde, nechtěli jsme pořizovat postýlku ani kočárek, ale miminko nosit v šátku, a zkoušet bezplenkovou metodu. Samozřejmě jsme mysleli na zadní kolečka, takže registraci do porodnice jsme udělali, tašku jsem měla sbalenou, plínky připravené, postýlku taky…

Pořád jsem počítala s únorovým termínem, takže když porod začal, v pátek 25. 1., myslela jsem, že to jsou poslíčky. V neděli měl být úplněk a věděla jsem, že na úplněk se rodí nejvíc dětí, ale na nás jsem to nevztahovala. Do večera jsem už ale měla kontrakce po několika minutách, takže jsme zavolali porodní asistentce. Bohužel neměla čas a nemohla přijet. Nevěděla jsem, co se děje, jestli jsem na začátku nebo jestli se za chvíli miminko narodí, tak jsem zavelela odjezd do porodnice v Mělníku, kterou jsme měli vybranou jako „záložní plán“. Kontrakce tak bolely, že jsem se ani nezvládla obléct a místo kalhot jsem měla kolem sebe jenom omotanou deku…

Přijeli jsme tam ve dvě hodiny ráno. Vyšetření ukázalo, že nejsem vůbec otevřená, že to byla jenom příprava, přechod mezi těhotenským stavem a porodem. Ubytovali jsme se na nadstandardu a čekali, kontrakce míjela kontrakci, čas jsem přestala vnímat, snažila jsem se prodýchávat bolesti, o kterých jsem si myslela, že už nemůžou být horší a že další už nevydržím. Měnila jsem polohy, jak se dalo, a čas utíkal. Přesunuli jsme se na porodní sál, a tam to pokračovalo podobně. Zatím to šlo dobře, co hodina to asi 1 centimetr, až praskla plodová voda. Vyšetření ukázalo 7 centimetrů a já si říkala, že do dvou hodin odpoledne bude touhle rychlostí miminko na světě. Paní doktorka do mě ale šťourla, odpustila plodovou vodu a možná to celé zastavila. Dalších 7 hodin jsme se nehnuli a já měla pocit, že se roztrhnu zevnitř. Byl už večer, když jsem požádala o ultrazvuk, který ukázal, že miminko má hlavičku natočenou opačně a do porodních cest strká ručičku. Podle pana doktora nebyla téměř žádná šance, že se to změní. Mohla jsem sice čekat, jestli se nestane zázrak, ale byla jsem už tak vyřízená a unavená, že jsem souhlasila s císařským řezem. Cítila jsem se ve stavu, že další kontrakci už určitě nepřežiju…

Podepsala jsem čtyři papíry A4 s drobnýma písmenkama, a pamatuju si jen, jak jsem se snažila mezi kontrakcema soustředit na písmenka, aby to aspoň trošku vypadalo jako podpis (myslím, že grafolog by se divil). Pak už to šlo ráz na ráz. Objevila se spousta lidí, epidurál, manžel přišel a brečel, nejdřív lítostí, a pak za chvíli už radostí a překvapením, když se Anička narodila! Že je to holčička jsme byli překvapení oba. Výběr jména nechal na mně těsně před operací, v té situaci už neměl sílu nic namítat.

Aničku odnesli, manžel běžel hned za ní a mě pan doktor zašil. Manžel s Aničkou se hned vrátili na porodní sál, abych se na ni mohla podívat. Za chvíli jsme ji v jiné místnosti ještě zkusili přiložit k prsu, ale nešlo to. Pak mě odvezli na JIPku.

Manžel za mě při porodu bojoval jako lev, a když se narodila Anička, musel dvojnásob. Já jsem byla pryč a miminko mu chtěli vzít! Uhájil si, že bude s Aničkou na nadstandardu a bude se o ni starat sám. Sestra se sice netvářila, ale podepsal „papír“, a dovolili mu to. Prvních 24 hodin (s přestávkou, kdy Aničku dali na pár hodin do inkubátoru kvůli zahřátí), jí dělal mámu místo mě. Ještě teď mě rozbrečí, když si představím, jak manžel říkal, že otvírala pusinku a on jí do ní neměl co dát… tak jí dal jen prst. Ležel s ní v posteli a povídal jí, jak to na tomhle světě chodí. Pak jsem se dozvěděla, že miminka první třeba dva dny nemusí jíst, protože jsou najedená z bříška. To bylo v našem případě dobře.

Druhý den večer mi dovolili se přesunout na pokoj. Byla jsem tak slabá, že mě museli odvézt na kolečkovém křesle a na záchod mi pomáhal manžel. Od teď se musel starat o nás obě. Ale aspoň jsme byli spolu. Celou dobu jsem byla pod práškama, jizva zpočátku bolela jak čert, ale každý den to bylo o kapánek lepší. Říkala jsem si, že když už se nezvládnu o Aničku starat, že jí aspoň musím dát najíst. Naštěstí třetí den mi poslali laktační poradkyni a půjčili mi všechny pomůcky, které tam měli, kloboučky, protože mám vpáčené bradavky, tvarovač bradavek, elektrickou odsávačku mlíčka, kojící polštář… laktačních poradkyň tam měli víc a každá mi poradila sice něco jiného, ale postupně jsme to začali dávat dohromady. Než jsme pátý den odjížděli, mlíčko teklo dostatečně!

Ale pořád se o Aničku staral manžel, nemohla jsem si zatím lehnout ani na bok a mrzelo mě, že se o ni nemůžu starat a zároveň jsem se bála, když jsem si byla nejistá sama sebou, že bych s ní třeba spadla. Když jsme před porodnicí nastupovali do auta, rovnou jsem sebou švihla na beton… Po nocích v porodnici Anička plakala kvůli prdíkům, když jsme si nevěděli rady, běželi jsme za sestrama, byly ochotné a pomohly nám. Brečeli jsme s manželem v porodnici spolu, lítostí nad tím, jak to dopadlo a dojetím nad tím, jaká je krásná a jaký je to zázrak, že takové miminko bylo v mém bříšku. A já pak ještě brečela nad mým bříškem, protože moc bolelo. Mrzelo mě, že všechny ty prášky jdou přes mlíčko Aničce, ale jinak to nešlo.

Přijeli jsme domů a já brečela znova, pořád jsem si netroufla Aničku ani vzít do ruky, tak jsem jen koukala, jak leží…

Záchrana přišla hned druhý den, pozvali jsme si domů porodní asistentku Ivanu  Königsmarkovou, ke které jsme chodili na předporodní kurz, aby nám pomohla s kojením. V porodnici jsem se totiž naučila kojit v poloze s kojícím polštářem, který jsem doma neměla! Její přítomnost mě nakopla, když řekla „tak se o ni starejte“ i přesto, že mě všechno bolelo a netroufala jsem si. No vzala jsem ji do ruky, začala přebalovat a nosit (byť nejistě) a hned mi bylo líp! Abychom si sebe užili, spíme v noci všichni tři spolu v jedné posteli, co nejmíň oblečení, a já s ní jsem přes den taky tak, kojím kdy si řekne a jak dlouho chce. Ivana mě naučila skvělou polohu na boku, takže v noci u toho spíme, Anička pak jen vyplivne prso a spí dál… Trošku bojujeme s kojícíma kloboučkama, přes den a v dobré náladě, a hlavně vsedě teče mlíčko i bez kloboučku, ale vleže a hlavně v noci, jsou kloboučky spása. Snad je časem odbouráme úplně. Ivana pak přišla ještě jednou, naučila mě držení miminka, kdy se dá pokakané miminko umýt v umyvadle, a tak jsme vyřešili problém s utíracíma ubrouskama. Bylo toho víc, o čem jsme s Ivanou mluvily, ale nejvíc mi pomohlo Ivany „tak se o ni starejte“, kojící poloha vleže, že se spolu máme válet celý den nahé v posteli, kojení stylem „otevře oči, zacpi jí pusu“ a uchopení miminka za ramínko tak, aby se dalo umýt pod tekoucí vodou.

Dnes Anička prožívá už svůj 13. den v tomhle životě. Včera, tj. 12. den, jí upadl zbytek pupečníkové šňůry, už je samostatná bytost. Sny o bezplenkovce případně látkových plínkách jsme odložili a jsem zatím ráda za papírové. Máme i kočárek pro začátek, od manželových rodičů, pro případ, že pro mě ještě bude náročné Aničku dlouho nosit. Každý den žasneme nad naším krásným miminkem a já brečím už čím dál tím míň. Sice si říkám „proč já“, proč to dopadlo jinak, než jsme si plánovali, ale nevím, jestli se doberu odpovědi. Budu se s tím muset naučit žít.

Dnes jsem přemýšlela nad tím, jestli se dá říct, že mít miminko je „změna“. Podle mě nedá. Změna je, když je většina stejně, a něco se změní. Teď je ale všechno jinak. VŠECHNO JE JINAK J

Holky, užijte si svoje miminka co nejvíc to jde!

(podepsat křestními jmény)