Taky se ráda přidám a pochlubím. Rodila jsem poprvé, před třemi týdny, a byl to krásný zážitek, na který moc ráda vzpomínám, a je mi skoro líto, že už je to za mnou. Samozřejmě že to bolelo jako čert, ale moc mi pomohly následující věci, které nám vštípili nejen na cvičení v těhotenství:
- správné dýchání (opravdu bylo skvělé, že jsem měla techniku dýchání nacvičenou dopředu z cvičení a v porodnici už jsem nemusela přemýšlet nad tím, co po mně chtějí, taky mi to pomohlo ještě doma, když mě zastihli poslíčci)
- optimistické naladění, a to bych podtrla třikrát, hlavně se toho nebát. Sestřičky na cvičení říkali, že když se žena bojí, tak porod skoro nikdy nepostupuje. A přeci nás na konci čeká krásné miminko, naše miminko, a to je velký důvod pro dobrou náladu.
- nezaměřovat se na bolest. Dokud jsem byla doma, už když jsem měla bolesti, tak jsem řešila, že musím uvařit oběd a pořádně se najíst (protože mě všichni strašili, že u porodu v porodnici už mi samozřejmě najíst nedají a pak budu mít hlad) a vyžehlit oblečení, abych do té porodnice měla v čem jet
. Takže jsem se, vlasně z hlouposti, zaměřila na úplně jiné věci, jen jsem si počítala, po kolika minutách bolesti přicházejí a u toho celé dopoledne vařila a žehlila, a to mi strašně pomohlo. V porodnici, kde byly ty bolesti nejhorší, už jsem samozřejmě nežehlila, tam mi pomohlo, že byl se mnou manžel. Hrozně jsem se bála, že si bude připadat zbytečně, že se bude trápit, že mě to moc bolí apod. - Manžel je prostě nervák, a tak místo toho, abych se trápila nad vlastní bolestí, tak jsem si s ním povídala a mezi kontrakcemi se na něj usmívala... Zní to asi šíleně, ale kdyby tam nebyl a já na něj nemyslela, tak se tam budu svíjet jak žížala.
- Další, co mi pomohlo snášet lépe bolest, bylo, že pár dní před porodem jsem měla docela silné poslíčky, které mě dost bolely, skoro jsem propadla panice. Když ale odezněly, tak jsem na sebe byla naštvaná, říkala jsem si, že jsem přeci věděla, že to bude hodně bolet a že přeci nejsem hysterka a nenechám se překvapit tím, že bolí to, o čem už to dávno vím. Takže u porodu jsem si říkala totéž "Přeci jsem věděla, že to bude bolet, takže jen plním plán
".
- A navíc, čím víc to bolí, tím víc se tam dole otevírá cesta pro miminko. Takže, až Vás to bude hodně bolet, tak je to správně, protože se víc otevíráte a blížíte do závěru.
- Myslím, žě důležité je čekat, že to bude trvat hodně dlouho a že to bude hodně bolet, ale ne se strachem, je to přeci přirozená věc! A pak Vás třeba příjemně překvapí, že to máte odbyté za tři hoďky a s minimální bolestí.
Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala, navíc to jsou jen takové moje mnemotechnické pomůcky, které u jiného zabrat nemusí, mně ale pomohly. Tak Vám přeju jen pohodové porody, a hlavně těšte se na miminko a neděste se dopředu, co té radosti bude předcházet. I těžký porod může být hezký právě proto, že tím přišel na svět někdo, z koho máte velikou radost!