Bezva Porod ..... Krásný a rychlý.....

Gábi ještě se zeptám, když Tvůj manža s amnio nesouhlasil, to byl odhodlanej si nechat postižené miminko ptám se, proto že 2 moje kamarádky poslechly manželi a na amnio nešly jedna má Downa a druhá u kluka mozkovou disfunkci a od obou nakonec manželíčkové utekli, když viděli co je to za život . Můj maža měl naštěstí stejný názor na amnio i na to přivézt na svět postižené miminko .

Holky omlouvám se ani moje reakce není k vašemu tématu,jen mě to zajímalo díky.

Taky se ráda přidám a pochlubím. Rodila jsem poprvé, před třemi týdny, a byl to krásný zážitek, na který moc ráda vzpomínám, a je mi skoro líto, že už je to za mnou. Samozřejmě že to bolelo jako čert, ale moc mi pomohly následující věci, které nám vštípili nejen na cvičení v těhotenství:

- správné dýchání (opravdu bylo skvělé, že jsem měla techniku dýchání nacvičenou dopředu z cvičení a v porodnici už jsem nemusela přemýšlet nad tím, co po mně chtějí, taky mi to pomohlo ještě doma, když mě zastihli poslíčci)

- optimistické naladění, a to bych podtrla třikrát, hlavně se toho nebát. Sestřičky na cvičení říkali, že když se žena bojí, tak porod skoro nikdy nepostupuje. A přeci nás na konci čeká krásné miminko, naše miminko, a to je velký důvod pro dobrou náladu.

- nezaměřovat se na bolest. Dokud jsem byla doma, už když jsem měla bolesti, tak jsem řešila, že musím uvařit oběd a pořádně se najíst (protože mě všichni strašili, že u porodu v porodnici už mi samozřejmě najíst nedají a pak budu mít hlad) a vyžehlit oblečení, abych do té porodnice měla v čem jet. Takže jsem se, vlasně z hlouposti, zaměřila na úplně jiné věci, jen jsem si počítala, po kolika minutách bolesti přicházejí a u toho celé dopoledne vařila a žehlila, a to mi strašně pomohlo. V porodnici, kde byly ty bolesti nejhorší, už jsem samozřejmě nežehlila, tam mi pomohlo, že byl se mnou manžel. Hrozně jsem se bála, že si bude připadat zbytečně, že se bude trápit, že mě to moc bolí apod. - Manžel je prostě nervák, a tak místo toho, abych se trápila nad vlastní bolestí, tak jsem si s ním povídala a mezi kontrakcemi se na něj usmívala... Zní to asi šíleně, ale kdyby tam nebyl a já na něj nemyslela, tak se tam budu svíjet jak žížala.

- Další, co mi pomohlo snášet lépe bolest, bylo, že pár dní před porodem jsem měla docela silné poslíčky, které mě dost bolely, skoro jsem propadla panice. Když ale odezněly, tak jsem na sebe byla naštvaná, říkala jsem si, že jsem přeci věděla, že to bude hodně bolet a že přeci nejsem hysterka a nenechám se překvapit tím, že bolí to, o čem už to dávno vím. Takže u porodu jsem si říkala totéž "Přeci jsem věděla, že to bude bolet, takže jen plním plán".

- A navíc, čím víc to bolí, tím víc se tam dole otevírá cesta pro miminko. Takže, až Vás to bude hodně bolet, tak je to správně, protože se víc otevíráte a blížíte do závěru.

- Myslím, žě důležité je čekat, že to bude trvat hodně dlouho a že to bude hodně bolet, ale ne se strachem, je to přeci přirozená věc! A pak Vás třeba příjemně překvapí, že to máte odbyté za tři hoďky a s minimální bolestí.

Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala, navíc to jsou jen takové moje mnemotechnické pomůcky, které u jiného zabrat nemusí, mně ale pomohly. Tak Vám přeju jen pohodové porody, a hlavně těšte se na miminko a neděste se dopředu, co té radosti bude předcházet. I těžký porod může být hezký právě proto, že tím přišel na svět někdo, z koho máte velikou radost!

Souhlasím s Janii.Nebát se porodu-já se nebála ani jednou za celé těhu,těšialjsem se na porod,představovala jsem si co všechno vyzkoušim a jak chci aby to bylo.Taky jsem pila maliník a dělala si masáže hráze (prošla jsem bez nástřihu). Když pak přišly kontrakce,tak jsem se pohupovala,zavřela jsem oči a představovala jsem si jak miminko sestupuje,jak se otvírám a říkala jsem malému v duchu ať jde ke mě,že se na něj těšíme.Myslím,že psychika dělá divy a víra taky-tím nemyslím náboženství,ale věřila jsem,že to zvládnu a že pro mě bude porod zážitek a ne horor a taky že ano :)

Zdravím, tak já se podělím o zkušenosti obojího druhu - O.K. i K.O.. Letos v prosinci mne to čeká do třetice a nevím, nevím, bojím, bojím... První můj porod před 13 lety byl hrůza, děs a běs, už jsem chtěla diktovat závěť, po porodu pokračování hororu v podobě strašlivé bolesti po šití, opakovaných brutálně bolestivých zánětů prsu, poporodní depky, atd...atd... (ale zase těhotenství předtím absolutní pohoda!) Podruhé před 5 lety jsem to měla přesně naopak. Šílené těhotenství provázené všemi možnými i nemožnými komplikacemi (které jsem si ale hlavně způsobovala sama), ovšem obávaný porod pak procházka růžovým sadem (k tématu této diskuse) - rychlý, téměř bez bolesti a ihned po akci mi bylo tak fajn, že bych bývala nejraději okamžitě odešla z porodnice s kočárkem Těžko mi bylo uvěřit, jak můžou být dva porody tak diametrálně odlišné, totální peklo a nebe! Tak nevím, nevím, co mně teď čeká do třetice všeho dobrého (či zlého...?) Ale jedna věc mi u obou porodů pomohla stejně - přítomnost manžela (i když pokaždé jiného), bez mužské opory bych do toho nešla neb i zdravotnický personál se k vám chová lépe (osobní zkušenost). Tož se nechám překvapit, jak to dopadne teď... Pozdrav a přání jen pohodových porodů všem:-)

Tady jsou popsané ty cviky, které jsem dělala http://www.intuitiveflow.com/guidance/prenatal_yoga.html