Autor: Renča   24.5.2019 v 09:06

ahojky maminky. Nevěděla jsem, jak rozumně nazvat takové téma. Možný, mi to Mitti změní, třeba jí napadne něco normálnějšího, mě momentálně napadají jen samé šílené názvy.

Už nevím jak na svého syna. Dneska ráno to byla poslední kapka, až sem si sedla do auta a rozbrečela jsem se. Řekla jsem si, že sem napíšu, už jen proto, že mi to snad pomůže, se z toho trochu vypsat.

Mám dvě děti, dceru 14 let, syna 7 let. Dcera byla od narození zlaté dítě, o kterém jsem nevěděla a je taková dodnes, klidná, bezproblémová, samozřejmě s pubertálními výjevy, ale to je v pořádku :D

Syn mi to dával sežrat od samého narození. Do roku a půl, jsem s ním nezažila jednu klidnou noc. Neplakal, jen si chtěl pořád povídat, jakmile jsem zavřela oči, začal ječet...říkala jsem si, no, asi to s tebou kamaráde bude veselé :) a taky že je...

Brzy chodil, bylo to takové akční miminko, ve dvou letech uměl všechno, i krásně mluvit (tak jsem to ale měla i u dcery, obě děti jsem vždy říkala, se nám povedli :) ) Jen to byl vždycky takový mamánek a to je i do dneška, je hodně uplakaný, tedy uplakaný...jakmile se trochu někde bouchne, hned půl dne kulhá a je schopný se na povel rozbrečet...ale přitom bych řekla, že nechce, že se za to i stydí, ale nedá mu to a spustí...

Nevím kde začít, ale začnu tedy někde na začátku. Když mu byli tři roky, odstěhovala jsem se od manžela. Často jsme se hádali, nebil mě, ale hodně pil a kolikrát k tomu neměl daleko, bohužel i před dětmi. Takže jsem to jednoho krásného večera vzdala, vzala kabelku, děti a jela jsem k mému tátovi, za dva dny jsem měla podnájem a bydlela jsem rok a půl sama, bez chlapa, to byla pohádka :)  Jsem blíženec a ač na věci mezi nebem a zemí moc nedám, tak bych řekla, že na mě vše sedí a vždycky jsem schopná se o sebe a děti postarat a zařídit a nejsem závislý člověk. I můj syn je blíženec a o nich se píše, že jako děti jsou ve zkratce na mašli a uplakánci ... a tak si to tím omlouvám, ale těžko tohle můžu vykládat učitelce, myslela by si, že jsem blázen taky :D

Chodila jsem do práce, děti do školy a školky, že je Petula aktivista a hrozně energetický člověk, jsem věděla a tak jsem ho taky tak brala. Ve školce jsme se znali, takže ho takového brali taky a vcelku nebyl problém.

Po dvou letech jsem si našla přítele a přestěhovala se 80km daleko. Děti všechno věděly, byly se vším seznámeni, neměly s tím problém a Honzu si zalíbily, takže vše super, s manželem vycházím ted vcelku dobře, i si napíšeme co nového apod., má taky přítelkyni a nechci říct, že z nás jsou kamarádi, ale zkrátka máme dobrý vztah a tak jsem to taky i chtěla, kvůli dětem. Všechno by se dalo říct, že je super, Honza je klidný člověk, má děti rád, bere to jak to je a stále se moc milujeme, ted jsme spolu dva roky a pořád je všechno moc fajn, takže se nedá říct, že by z toho měl někdo mít nějaké stresy, nebo tak podobně. Snažím se opravdu přijít na to, kde dělám chybu, nebo zda to je všechno v té nátuře a nic s tím víc nezmůžu.

Abych se dostala k synovi ... nastoupil tady do školky, jako předškolák už ... a od začátku začal mít problémy s jednou starší učitelkou...pořád chodil domů s pláčem, já chodila tam, snažila jsem se to v klidu řešit...ona na něm pořád něco viděla, pořád Petr tohle, Petr támhle to ... a jednou nám dokonce řekla, že on nemůže jít do první třídy, že na to nemá...snažím se vždycky brát všechno rozumně a zamýšlet se nad tím, takže jsem se objednala do předškolní poradny, aby mi řekli, jak na tom syn je. Do té doby jsem si myslela, že je normální, až někdy moc chytrý, pořád se ptá na různé věci, o vesmíru, o krevním oběhu...říkám, že z něj jednou bude doktor :) ale taky jsem si řekla, že každá maminka vidí svoje dítě jako nejlepší a tak se třeba mýlím a na školu zralý není...v poradně mi s radostí sdělili, že Petula je až moc chytrý a že do školy nutně potřebuje, protože se ve školce už zkrátka nudí ... s posudkem jsem šla vesele do školy, abych té staré potvoře ukázala ... :)

Petula tedy nastoupil do první třídy, moc se těšil a učení ho baví. Je moc šikovný, má samé jedničky, čte a počítá nejlíp ze třídy (to je snad jediné plus, co mě ještě drží...) Jenže ... mají opět starší učitelku a opět jsou boje ... pořád si na něj ztěžuje, že není chvíli v klidu, že je moc akční a všechno ... no, tohle já přeci vííííím, už od narození ... ale co s tím mám dělat?????? Ona ví, že jsem na něj i vcelku přísná, musím být, aby stále dodržoval režim, protože jinak bych se z toho uplně zbláznila, opravdu se snažím výchovu nezanedbat, ona i říká, že je  vidět, že se mu věnuji, ale že je z něj už vyčerpaná ... co s tím holky mám dělat nevím....a dneska už mě to rozbrečelo taky ... včera si prý celý den opakovali, že dnes pojedou na výlet ... nebo tedy půjdou, kousek do města do takového centra ... dohodli se, že si to budou všichni pamatovat...souhlasím s tím, že by se měli takto "trénovat" a ne každou hloupost psát do žákovsky, taky je přeci potřeba, aby ti děti trochu přemýšleli ... takže to by mi nevadilo, ale náš Petula na to samozřejmě zapomněl, ráno vezu děti do školy a dcera mi volá, že mají všichni batužky a Petr neví, kam se jde ... tak já zpět do školy, to řešit...učitelka do běla naštvaná, že si to včera opakovali celý den a jediný Petr na to zapomněl...a že teda zůstane ve škole ve vyšším ročníku a holt s nimi nepůjde ... ano, s tímhle řešením souhlasím ... bohužel ... bylo mi ho strašně líto, kdybyste ho viděli, slzy měl na krajíčku...myslím, že se i pak rozbrečel...já se rozbrečela až  v autě tedy, ale uplně mě to rozsekalo už. Není den, kdy bych s ním neměla nějakou potíž zkrátka ...ať je to doma, kdy se v dobrém snaží otevřít okno, ale nesoustředí se na to pořádně a něco s tím udělal, až okno vysadil ... plastové! a nebo zkrátka cokoliv ... je to jen o tom, že se nesoustředí a je hrozně zbrklý...a já už fakt nevím, co s tím ... je mi ho na jednu stranu líto, protože vím, že to nedělá schválně, ale zase se chci snažit, aby si v životě uměl poradit a přemýšlel a zkrátka žil normálním životem, ale on se vždycky dostane do nějakého průšvihu. Jediný, co mě fakt drží, že to, že se výborně učí a není s ním jediný problém, i ho to baví. Tam jedině, na nás učitelka nemůže. Doma se snažím ho uklidňovat, hrajeme hry, občas samozřejmě ho i pustím na playstation, ale máme režim, který se zkrátka dodržuje a on ho respektuje...ze školy automaticky jde na úkoly, dá svačinový boxík na linku, umyje si ruce ... řekla bych, že né každý dítě, je takové, on opravdu určité zásady dodržuje bez mrknutí oka .. to třeba dcera má spoustu věcí na háku jak se říká :) ale pak zase je druhá strana, kdy je k neukočírování a musím křičet. Jezdíme závodně celá rodina na čtyřkolkách, takže vyžití má, snažím se ho zapojit jak to jde, aby něco dělal, ale jakmile má být chvíli v klidu, je to nemožné.

Nechci to svádět na ty moderní "nemoce" ... pořád věřím, že výchovou jde hodně ovlivnit, jen zkrátka dneska už to zase bylo moc...

Přemýšlím, že bych s ním zašla k psychologovi? Má to význam? Nechci papír, že je hyperaktivní a bla bla ... chci říct, zda s tím jde nějak víc bojovat, jak ho srovnat, zda to vůbec jde...a nebo se s tím smířit, snažit se to držet v nějaké rovině a doufat...?

Nějaké cvičení na zklidnění mysli ...

Mám ráda sport a ráda ho i sleduji, když jsem četla článek o atletu Maslákovi, kde jeho maminka psala, že jako dítě byl naprosto k neukočírování a všichni si na něj ztěžovali, jak je aktivní, tak jsem si tak říkala, že jsme na tom asi stejně, když tam psala, že z něj občas měla pocit, že jí odvezou a to že to říkáme skoro všichni maminky, tak ale někdy je to opravdu už extrem ... a tak jsem s ní tak soucítila a právě psala, že ho dala na doporučení lékaře na sport, na atletiku ... a on se tam našel a je to mistr světa ... a že tohle mu tehdy moc pomohlo ... Petula taky miluje sport, chodí na sportovky a běhání ho moc baví, né na dlouhé vzdálenosti, ale takový to, že může vystřelit a letět co to jde ... říkám si, že bych to mohla taky zkusit...jenže u nás nic takového není, nejblíže 30 km odtud a nevím, zda bych byla schopná ho tam časově vozit, ale už nad tím opravdu přemýšlím, zda se o to víc nezajímat ...

Ve třídě mají dva kluky, kteří opravdu zlobí ... učitelka říká, že s nima má opravdu problém, co se výchovy týče ... u Petra  vidí, že výchova je v pořádku, ale i tak to s ním nejde zvládnout ... a já už nevím, co jí na to mám říkat ... vím, že je takový od narození a obávám se, že to jiné nebude, ale nevím, snažím se zkrátka nějaké řešení najít ...

Třeba se tu taky najde nějaká maminka, co má takové problémy, nebo někdo napíšete názor ... já se hlavně potřebovala vypsat, někomu to říct už, protože občas už toho je na mě taky moc ...