Autor: Eva   8.8.2012 v 11:47

[188072] Ivko, tento prispevek pisu jako reakci na Marticin, ale vlastne patri tobe. Moc ti drzim pesti, aby ses rozhodla spravne. Osobne musim rict, ze ve vsem, co tu napsala Martinka, s ni souhlasim. Vim, ze ted prochazis strasne tezkym obdobim, tak treba ti pomuze muj pribeh - vytahnu z nej jen dve veci, zbytek si muzes precist v jinych diskuzich, kam pisu.

Prvni vec: kdyz jsem byla podruhe tehotna, otehotnela jsem jen tri mesice po prvnim porodu (navic porodu cisarskym rezem). I kdyz to bylo neplanovane, byla jsem moc rada, mame s partnerem velky vekovy rozdil a ja uz taky nejsem uplne nejmladsi (mimochodem, s partnerem nejsme manzele, kdyz uz jsme u toho ; i kdyz bych chtela a on mi to pri druhem tehotenstvi nabidl, ale vse zhatila nemoc, viz dale). No proste byla jsem rada za dalsi miminko, ale do toho prislo onkologicke onemocneni a ja musela jit na interrupci (ve 4. mesici). Ty pocity nepreju nikomu. Prestoze v nemocnici vedeli, ze jdu na interrupci ze zdravotni indikace, abych mohla dostat maximum chemoterapie (lepe receno vice toxickou CHT), jeste pri poslednim vysetreni mi na platno promitli nase miminko v nadzivotni velikosti a ten obraz vidim pred sebou dodnes, prestoze uz je to 4,5 roku. Kdyz to tu pisu, mam slzy v ocich. Cas pomaha, ale dodnes si to vycitam, i kdyz to tehdy bylo spravne rozhodnuti, protoze diky tomu jsem stale tady pro sveho syna a snad i pro miminko, co cekam ted... a snad tu jeste dlouho budu. Ale jak pise Martinka, carpe diem, dnes je dnes, proto se snazim prozit hezke dnesky. Kazdy dnesek. (I kdyz to samozrejme nejde, ale snazit se prece muzu ).

A ted tu druhou vec: tohle miminko, ktere ted cekam (dnes koncim 1. trimestr), je strasne moc chtene. Po nemoci (resp. veskere lecbe, kterou jsem dostala) uz nebylo vubec jiste, ze bych jeste kdy mohla mit deti. Spis jsem se par let trapila, ze uzivam leky, a proto nemuzu... pak jsem se trapila, kdyz jsem je vysadila, ze to nejde... a pak se smirila, ze uz to nejde. A ejhle! Slo to. Velmi si toho vazim. Je to zazrak. Vim, ze by to uz nemuselo jit. Nemusis onkologicky onemocnet, staci (dnes vcelku bezny) syndrom vyhoreni vajecniku a uz nemusis mit vlastni dite. Tim te nechci strasit. O tom soucasnem tehotenstvi a o tom, ze ho povazuji za zazrak, pisu hlavne proto, co jsem vcera prozila. Prisla na me "tehotenska nalada", pul vecera jsem probrecela - ani nevim proc... ale hlavne jsem si naraz rikala, jak je to nefer vuci nasemu synovi, vzdyt on s nami prozil vsechno zle a naraz tu nebude sam. Je to strasne hodny kluk, ma dobrou dusi a na miminko se moc tesi. A ja ho pak sla v noci hladit a porad si rikala, jestli je to spravne, ze jsem tehotna. Takze pochybnosti mam i ja!! Sama to nechapu. Jsou proste veci mezi nebem a zemi...

Co tim vsim vlastne chci rict? Premyslela jsem, jak ti pomoct. A doslo mi jedine: ja mivam tyhle stavy, kdyz jsem unavena. Podle toho, co tu pises, musis byt strasne psychicky zlomena a unavena. Takze moje rada: spi, spi, spi, kdykoli muzes. Tvoje telo se potrebuje posilit a uvidis, ze az se z toho psychickeho tlaku dostanes, ty negace pominou. Zacnes se regulerne tesit (i kdyz obcas budes mit to, co ja vcera ). Byla by skoda to zahodit, ne?

Drzim ti pesti, aby sis byla svym rozhodnutim 100% jista, at uz se rozhodnes jakkoli!