nálada v těhotenství

Reakce na [188072]: Ivko, tento prispevek pisu jako reakci na Marticin, ale vlastne patri tobe. Moc ti drzim pesti, aby ses rozhodla spravne. Osobne musim rict, ze ve vsem, co tu napsala Martinka, s ni souhlasim. Vim, ze ted prochazis strasne tezkym obdobim, tak treba ti pomuze muj pribeh - vytahnu z nej jen dve veci, zbytek si muzes precist v jinych diskuzich, kam pisu.

Prvni vec: kdyz jsem byla podruhe tehotna, otehotnela jsem jen tri mesice po prvnim porodu (navic porodu cisarskym rezem). I kdyz to bylo neplanovane, byla jsem moc rada, mame s partnerem velky vekovy rozdil a ja uz taky nejsem uplne nejmladsi (mimochodem, s partnerem nejsme manzele, kdyz uz jsme u toho ; i kdyz bych chtela a on mi to pri druhem tehotenstvi nabidl, ale vse zhatila nemoc, viz dale). No proste byla jsem rada za dalsi miminko, ale do toho prislo onkologicke onemocneni a ja musela jit na interrupci (ve 4. mesici). Ty pocity nepreju nikomu. Prestoze v nemocnici vedeli, ze jdu na interrupci ze zdravotni indikace, abych mohla dostat maximum chemoterapie (lepe receno vice toxickou CHT), jeste pri poslednim vysetreni mi na platno promitli nase miminko v nadzivotni velikosti a ten obraz vidim pred sebou dodnes, prestoze uz je to 4,5 roku. Kdyz to tu pisu, mam slzy v ocich. Cas pomaha, ale dodnes si to vycitam, i kdyz to tehdy bylo spravne rozhodnuti, protoze diky tomu jsem stale tady pro sveho syna a snad i pro miminko, co cekam ted... a snad tu jeste dlouho budu. Ale jak pise Martinka, carpe diem, dnes je dnes, proto se snazim prozit hezke dnesky. Kazdy dnesek. (I kdyz to samozrejme nejde, ale snazit se prece muzu ).

A ted tu druhou vec: tohle miminko, ktere ted cekam (dnes koncim 1. trimestr), je strasne moc chtene. Po nemoci (resp. veskere lecbe, kterou jsem dostala) uz nebylo vubec jiste, ze bych jeste kdy mohla mit deti. Spis jsem se par let trapila, ze uzivam leky, a proto nemuzu... pak jsem se trapila, kdyz jsem je vysadila, ze to nejde... a pak se smirila, ze uz to nejde. A ejhle! Slo to. Velmi si toho vazim. Je to zazrak. Vim, ze by to uz nemuselo jit. Nemusis onkologicky onemocnet, staci (dnes vcelku bezny) syndrom vyhoreni vajecniku a uz nemusis mit vlastni dite. Tim te nechci strasit. O tom soucasnem tehotenstvi a o tom, ze ho povazuji za zazrak, pisu hlavne proto, co jsem vcera prozila. Prisla na me "tehotenska nalada", pul vecera jsem probrecela - ani nevim proc... ale hlavne jsem si naraz rikala, jak je to nefer vuci nasemu synovi, vzdyt on s nami prozil vsechno zle a naraz tu nebude sam. Je to strasne hodny kluk, ma dobrou dusi a na miminko se moc tesi. A ja ho pak sla v noci hladit a porad si rikala, jestli je to spravne, ze jsem tehotna. Takze pochybnosti mam i ja!! Sama to nechapu. Jsou proste veci mezi nebem a zemi...

Co tim vsim vlastne chci rict? Premyslela jsem, jak ti pomoct. A doslo mi jedine: ja mivam tyhle stavy, kdyz jsem unavena. Podle toho, co tu pises, musis byt strasne psychicky zlomena a unavena. Takze moje rada: spi, spi, spi, kdykoli muzes. Tvoje telo se potrebuje posilit a uvidis, ze az se z toho psychickeho tlaku dostanes, ty negace pominou. Zacnes se regulerne tesit (i kdyz obcas budes mit to, co ja vcera ). Byla by skoda to zahodit, ne?

Drzim ti pesti, aby sis byla svym rozhodnutim 100% jista, at uz se rozhodnes jakkoli!

Reakce na [188122]: Promiňte, že se zapojuji, nechci soudit ani odsuzovat...Líbí se mi, co jsi napsala, jen z toho trochu navíc cítím ještě sobeckost, zajistit hlavně sebe, své štěstí, spokojenost atd...Ano, o to v životě jde, tedy jak komu, život je jen jeden, jsem přesvědčená, že třeba jen kvůli dítěti bych s někým, kdo mě nerespektuje, nebyla, odešla bych a věřila bych, že existuje někdo, kdo si nás zaslouží, ale téma potratu a rozhodnutí, zda-li ho mít a ani nezkusit štěstí, a nebo nemít a být na chvilku osobně šťastná s bývalým...Bože, néééé, myslím, že nenávist k novému partnerovi je z důvodu toho, že on se na dítě těší a snaží se, ale jelikož tam není to vnitřní přesvědčení, že je vůbec chtěné, odnáší to partner...Je pak otázkou, jestli to nebyla jen zábava na jednu noc, nebo třeba pomsta býválému atd atd....to už bych tuplem chápala ty pochybnosti...Já se omlouvám, jestli to vyznělo zle, ale čtu to tady, v bříšku mám pinďourka a slovo potrat se mnou hýbe a to říkám - že já dítě taky nechtěla, hned co jsem to zjistila a to jsme se snažili a chtěli ho....přišla jsem si nevybouřená, nevyužitá, najednou čas a nuda, nemůžu cvičít, nespravedlnost, partner může courat kde chce, mě už nikdo nikdy chtít nebude, nebudu žádáná, cítila jsem to jak pojistku od partnera, aby o mě nepřišel atd atd...ale věř, že po tom 3 měsící mě to přešlo, pochybnosti v sebe samou jsou a budou, ale přesvědčuji se každý den, že jen já budu prckovi tou nejlepší mámou, že nám bylo naděleno a nikdy nezůstanu sama!!!!

Dobrý den,jen jsem se chtěla zeptat,před 2 měsíci jsem si zapomněla jsem si vzít HA a ten večer jsem měla pohlavní styk,HA jsem si vzala až další den večer,bylo to z třetího platíčka,těsně před vynecháním. Sice jsem měsíčky teď dvakrát po sobě dostala,ale ty první byly velmi slabé a ty druhé také nic moc. Už 14 dní je mi nevolno a nazvracení,mám výkyvy nálad,jsem unavená,myslíte,že je možné,že bych otěhotněla? Moc děkuji za odpověď

jj,já jen třeba myslela,jestli to je vůbec možný i přesto,že jsem to měla..tak jsem se jen chtela zeptat...