Autor: Joy   8.1.2013 v 11:56

Ahoj, no, já na tom byla podobně. Před rokem jsem o mimču nechtěla ani slyšet a nějak se to v průběhu roku změnilo a moc jsem ho naopak chtěla. Nyní jsem ve 12tt a malé se narodí v červenci. Ještě teď z toho mám smíšené pocity, zda to všechno bude ok a zda to zvládneme finančně. Každopádně jsem se rozhodla, že to nechám na přírodě, po 8 letech jsem přestala brát HA a snažila se to moc neřešit. A přišlo to až moc rychle, otěhotněla jsem po jedné MS... První okamžiky byly zvláštní, ale po týdnu jsem se s tím smířla. Přítel se těší, podporuje mě. Já si říkám, že když to samo šlo tak rychle, musím být ráda, je to zázrak a krása. A už se taky těším. Nemyslím si, že se ráno probudíš a řekneš si - jo teď je na správná doba. Ono to pak beztak nepůjde a povede se to v nejmíň vhodnou dobu, když nastoupíš do práce, vezmou tě na školu nebo něco takového.

Moje rada tedy je, pokud ti ta představa nepřipadá šílená, pokud si dokážeš sebe představit jako matku a přítel tě podporuje, jdi do toho. On se vždycky důvod proč ne najde. A aby pak nebylo pozdě... Nech to na přírodě, nějak to nehroť a uvidíš

Autor: Janči   8.1.2013 v 12:05

Ahoj Wendy. U mě to bylo podobné jako u Joy. Já děti miluju od malička. Jsou to zlatíčka a je mi s nima neskutečně dobře. Když jsme se s manželem rozhodli pro miminko, tak jsme to nějak extra neplánovali. Vysadila jsem HA po 10 letech. Jednak kvůli zdravotním problémům a jednak proto, aby se moje tělo "vyčistilo". Otěhotnění přišlo nečekaně rychle. Prostě jsme si řekli, že si nedáme pozor a ono to hned vyšlo. Bylo to pro oba velké překvapení, protože jsme se báli, že se budeme muset dlouho snažit... Také jsem si nebyla jistá sama sebou, jestli zvládnu být mamka, jestli se dokážu o mrňouse postarat... někdy ještě takové myšlenky mám, a to se můj TP blíží každým dnem. Každopádně se na malého hrozně těšíme a říkáme si, že všechno zvládneme, protože už na to nebudeme dva, ale tři  Takže pokud miminko alespoň trochu chceš, tak do toho jděte 

Autor: Wendy   8.1.2013 v 12:23

Děkuji moc za odpověď, já občas hlídám sousedce malou, takže čím dál víc chci miminko. A i přes to že jsem v práci ráda, a teď jsem začla chodit do školy, tak jsme se s přítelem domlouvali, že asi opravdu nemá cenu to odkládat a jít do toho teď. Věřím tomu že když se chce, a ostatní pomůžou dá se to všechno zvládnout, alespoň doufám. A jsem ráda za odpovědi, protože se o tom nechci tady s nikým bavit, chtěli by jsme aby to bylo překvapení.  Příští týden jdu na kontrolu štítné žlázy, a tam jim to chci říct, aby mi zvýšili prášky. Proto teď tolik rozhodování a přemýšlení... :)

Autor: Joy   8.1.2013 v 12:44

Mě v tom doktor taky trochu popostrčil, nebo spíš, byla jsem na kontrole na gyndě a poslední prášky mi vůbec neseděli. Tak mi doktor říká, zda mi má napsat jiné nebo pokud plánuju je vysadit. A on, že mi nové nedá, že ať je vysadím až budu chtít, dal mi recept na ty stejné a já už si je nevyzvedla... Takže se jim určitě zmiň, oni jsou i rádi, když se to plánuje

Autor: Mat   8.1.2013 v 15:27

Wendy, já jsem vždycky věděla, že chci dítě, ale nehnala jsem se do toho. Pak jsem potkala budoucího otce naší malé a nějak to přišlo samo, prostě jsme si řekli, že bychom chtěli mít spolu dítě. Zní to asi šíleně, ale nějak jsem věděla, že teď a s tímhle chlapem. Ale kdo ví, co bych Ti napsala za 20 let. Každopádně největší strach, jak se o toho drobka postarat a co vůbec s tím dělat jsem měla ve chvíli, kdy mi ji dali na břicho, to jsem fakt netušila, co s tím vřískajícím stvořením jako mám dělat...

8.1.2013 v 15:31

Já jsem se na mimi necítila vůbec, říkala jsem si, že to snad přijde časem, ale věděla jsem, že na potrat bych v žádném případě nešla. Otěhotněla jsem neplánovaně, ale prostě to bylo tady a můj strach z těhotenství byl najednou pryč... no trvalo mi to do 37-mi :-))) Ale jsem vdaná, manžel mimi vždycky chtěl a já se snažím fungovat, už se to blíží, nedovedu si představit tu ohromnou změnu, až mimčo vyleze, ale zvládly to všechny ženský před náma, tak to zvládnu taky  Doufám 

Autor: vločka   8.1.2013 v 15:54

Ahoj, já jsem po dítěti nikdy nějak neprahla..spíš partner. A pak se to stalo.Prvně šok a pak smíření. A něco ti řeknu..i když jsem se necítila vůbec připravená, porod byl příšernej a první dva měsíce jsme měli asi to njeubrečenější miminko v republice, musela jsem se na nějaký čas vzdát me životní zaliby a i teď se vlastně jen podřizuju mimču, tak to zato stojí. člověk si uvědomí, že děti vlastně moc nechtěl ,pač měl fajn život a moc dobře si je vědomej, že tím to skončí. A skončí..už prostě žiješ pro někoho jinýho. Fakt to ale za to stojí. Teď je malýmu 7 měsíců a začíná to být sranda..první půl rok byl katastrofickej, ale nic co by se nedalo přežít...jen je to nápor na psychiku,  ale to dáš, každá to dala a v mnhem horší době. Takže za mě fakt neotálej..ono asi nikdy si člověk nepřipadá dost připravenej a navíc nemusí to jít hned + vždycky máš možnost, jak se k tomu postavíš..já jsem milující máma, ale nedělá mi problém dát malého na celej den k babičce a dělat co mě baví a rozhodně to není jedno za čas...člověk pořád musí myslet i na sebe, aby se z něj nestala žvatlající mašinka v teplákách

Autor: kesi   8.1.2013 v 17:58

ahoj Wendy, jsem na tom velmi podobně jako některé předchozí maminky. Na děti jsem nikdy nepomýšlela.  Na to musí být vždycky dva. Potkala jsem partnera, který děti chtěl. Po roce a půl známosti když mi docházelo balení antikoncepce tak jsem se ho zeptala jestli si mám jít pro další balení a on že ne. No a za měsíc to bylo a teď jsem ve 26. tt. Rozhodně se nezabývám dnem i nocí  myšlenkami zda jsem či nejsem připravená protože nejsem ale nějak to zvládnu. Ale mimi je bříšku a moc se na něj těším a je úžasné vidět jak bříško roste a jak se mimi v noci krásně vyboulí a já si ho osahám a zrovna dnes to bylo neuvěřitelné protože jsem dokonale cítila hlavičku a tělíčko a jak je zkroucené. Ještě před rokem bych řekla že mě miminko nepotká a že mi to nic neříká a ted si tu kupím oblečky a těšíme se jak mimi budeme mít v postýlce. Hlavně se do ničeho netlač. Jediné co je rozhodující je věk. V 45 je velmi obtížné otěhotnět. To je asi jediné limitující. Někoho tlačí bilogické hodiny od 30, mně je 34 ale žádné hodiny jsem neslyšela. Spíš jsem slyšela lehké naléhání mého patrnera.  Držím pěsti při třídění myšlenek.

Autor: Wendy   14.1.2013 v 12:48

Ahoj, ještě jsem se chtěla zeptat, v kolikátém jste měsíci a zdali ještě pracujete?  A nebo do kolikátého se tak chystáte pracovat? A kde pracujete, děkuji :)