Přecitlivělost na "debilní" otázky

Teda už si nepamatuju jako otázky mě přesně vytáčeli v mém zatím jediném těhotenství, ale vím, že jsem to měla dost podobné. Já totiž chodila do práce, protože jsem se cítila dobře a pořád mi lidi radili, ať se na to vykašlu a jsem radši doma, dokonce mě jedna paní sprdla, že jsem ve svém věku nezodpovědná a chodím do práce, že ho budu mít postižený. Tak to mi hnulo žlučí pořádně. No to sahání na břicho je taky neuvěřitelná neomalenost. Jj. a taky otázky, co to bude, já pak říkala, že doufám, že zdravé dítě jednoho pohlaví. Pak nejvipnější byly reakce typu, tak jsi se konečně dočkala, já tomu nechala volný průběh v lednu a už v dubnu jsem otěhotněla, takže fakt se nedá mluvit o tom, že bych nějak extra čekala. Další bylo, když jsem dostala těhotenskou cukrovku a lidi mi radili, ať se tak v jídle neomezuju, že to pak shodím s kojením, ale u těhotenské cukrovky se prostě člověk omezavat musí. Takže ano Kim, chápu tě.

Tak se mi dost ulevilo a ještě jsem se zasmála :D "chobotnice..." Manžel mi říká, že se mám nad to povznést a na otázky typu: "Nebyla jsi překvapená, že to bude kluk?!" , mám odpovídat třeba: "Jo, byla, my jsme očekávali kotě." Jenže mě v tu chvíli nenapadne nic jen to, že ten člověk je asi úplně blbej. A samozřejmě začnu odsekávat a být nepříjemná.

Od některých lidí mi to vadí víc, od některých míň a ještě nevím, proč. Nejvíc mě štvou oboje rodiče. Jedni si přáli kluka, druhý holku. No a teď štvou ti i ti. Protože jedni se radujou (a to by se jako neradovali, kdyby to byla holka? To by byla špatná?), no a druzí se snaží skrývat zklamání a mají taky blbé poznámky, zase typu: "A co ty na to, že to bude kluk?" Mám z toho vždy pocit, jak kdybych měla mávnout nějakou hůlkou a vybrat si, nebo co!!

Jo a poznámky typu, kdy to plánujete, kdy budete mít další dítě, o tom ani nemluvim.

Tak mám radost, že v tom nejsem sama  Přeji pevné nervy. Mě teď čeká víkend u rodičů a určitě mě nemine téma - Co budeš dělat, když je to kluk! 

Musím říct, že mám asi štěstí.

Na břicho mi nikdo sahat nechce, občas ho cpu já sama (mým rodičům, partnerovi, jeho rodičům se nechystám).

Statečně tajíme, co čekáme, jeden to vědět chce, druhý ne, tak to nebude vědět nikdo. Ví to jen pár kamarádů, kteří s (jeho) rodinou do kontatku nepřijdou a moje mamka, která mi pro prcka šije, tak aby věděla, jestli může použít trošičku růžové nebo modré.

Bavím se tipováním, jestli čekám holčičku nebo kluka, protože vím.

Co mě ale neskutečně štve, nikdy jsem tchána a tchýni moc nezajímala, ale při každém telefonátu (i to stačí, jsou dost daleko, ale i tak to probíhá několikrát týdně) se na mě ptají, jak mi je. A já se vždycky divím, jak by mi mělo být jinak.

Na otázku jestli vím, co čekám, tak odpovídám, že ano, že miminko.

Evin nápad na tričko mě fakt pobavil, možná si i vyrobím, až budu muset zase na návštěvu k tchánovcům, snad už poslední do porodu...

Reakce na [1015479]: Tak to pro změnu, Lucko, moje skoro tchýně mi dodává energii tím, že ženská musí zvládnout úplně všechno do poslední chvíle. Naštěstí její syn mi nadává, když mu přijde, že to už s prací přeháním a snaží se trošku víc pomáhat...

A u nás je problém králík. Tváří se, že nejpozději s příchodem dítěte ho musím dát pryč. A já se vůbec nechystám. Díky ušákovi jsem se nezbláznila a měla "dítě", o které jsem se mohla starat. A ona taky nedala starší dítě pryč, když se jí narodil mladší...

Reakce na [1015490]: No a to je právě ono. Mě všechno prostě tak vadí, že bych byla raději za tu druhou variantu.

Jinak samozřejmě mojě těhotenství už přehlídnout nejde. Jsem v 7. měsíci