Autor: Laděnka   6.5.2012 v 19:08

[150697]ahojky nikdo tě neodsuzuje...moje maminka trpí depresemi od té doby co 14 dní po porodu zemřel náš bráška..ted by mu bylo 18 let..od té doby byla několikrát hospitalizovaná na psychiatrické klinice.mezi tím...zas otěhotněla...a ted mám 8letou sestru..těma depresema trpí pořád ale už to nejni tak hrozné..taky brala a beru spoustu antidepresiv..Ale jsme rodina a držíme pohromadě.a docházíš k nějakému psychologovi?

Autor: Rox   7.5.2012 v 12:07

levekez asi by ses mela nejdrive dat doporadku ty sama a az potom mit dite. Dite je velka zatez na psychiku, a pokud uz ted ji mas slabouckou, tak bys diteti opravdu mohla uskodit. Nemyslim umyslne, treba fyzicky ublizit,ale nebudes se mu mocivenovat tak, jak bude potrebovat. a co si budeme povidat, psychika je svinstvo a treba bys i miminku ublizila kdyz bude upenlive plakat. Nikdo te neodsuzuje, deprese jsou nemoc jako kazda jina a musi se lecit - ale opravdu se dej nejdrive dokupy. dite by ti mohlo ublizit, tvuj stav by se mohl zhorsit.....a odneslo by to to dite, ktere si moc prejes a urcite ho budes milovat. Radeji to tehu jeste zvaz.

Autor: marketa   15.5.2012 v 07:58

[150697]ahoj,napisu ti strucne muj pribeh.kdyz mi bylo 17 tak jsem zacla zit s klukem o kterem jsem si myslela ze jet nejlepsi na svete.Procitla jsem az po 2 letech mlaceni,urazeni a ponizovani.Nebudu do podrbna popisovat co mi vsechno delal,bylo to jak z hororu.Po dvou letech jsem otehotnela a ani to mu nezabránilo aby me byl.Moji rodiče ovsem co mi dela vedeli,ale delali jako by nic.Nechtela jsem se vdavat,ale tchyne zpacifikovala synatak,ze jsem nakonec musela.Vdavala jsem se ve4. mesici a byla jsem sama modrina.Byla to jenom komedie pro nej a jeho rodice.Dite jsem pres to co se mi delo v poradku donosila a narodila se mi krasna holcicka.Ikdyz jsem byla na vsechno sama,protoze jeho nejakej urvanej parchant nezajimal(jeho slova)tak jsem se snazila o malou se staret co nejlepe.Tenhle muj teror trval 11 let.11 let jsem zila ve strachu co bude az prijde z prace domu.Odejit jsem se bala,nemela jsem kam a hlavne mi vyhrozoval,ze kdyz odejdu ublizi tem co mi pomuzou.Nechtela jsem,aby mel nekdo kvuli me problemi.Vedela jsem ceho je schopny.Pak jsem zmenila zamestnani a seznamila se s pani,ktrea me seznamila se svym synem.Okamzite jsem se zamilovala.Na druhem rande mi nabidl abych se i s dcerou k nemu a jeho rodicum prestehovala.Najednou jsem na to nebyla sama,ikdyz mi pomohli cizi lidi a ne vlastni rodina.Po dalsi hadce(tekla i krev)jsem sla druhy den k lekari a na policii.Tam jsem vse nahlasila.Nabidli mi ochranu a ja se odstehovala k priteli.Mela jsem hrozny strach z toho co bude. Dcera byla tenkrat u mych rodicu.On tam jel,protoze si myslel,ze tam budu i ja.Chtel mi malou vzit,ale nastesti jsem presvedcila mamku,aby mu ji nedavala.Jeste nekolik dnu me bombardoval sms a vyhruznyma telefonatama.Mama se mnou nemluvila,protoze jsem si nasla chlapa a tim rozvratila rodinu.Trvalo to 3 mesice nez to pochopila.Ja podala zadost o rozvod a pochopila,jak jsem byla hloupa.Byvaly nikomu nic neudelal.Drzel me vyhruzkama u sebe,protoze vedel jak se ho bojim.2mesice po mem odchodu jsem zjistila,ze me 5 let podvadel.Bylo mi z toho vseho na nic.Davam si zavinu jak jsem byla hloupa a zkazola jsem zivot sobe i dceri.Ta ma ADHD coz je nejenom vrozene(stres v tehotenstvi),ale i sobe protoze i po 4.letech nejsem uplne psychicky v pohode.S pritelem jsem porad spolu a mame 4.mesicni holcicku. Stale spatne spim,mam strach jit do mesta abych jeho nebo nekoho z jeho rodiny nepotkala,ale snazim se uz kvuli holkam fungovat.Nikdy si neodpustim,ze jsem to vubec dovolila.On mi ublizil tak moc jak chlap muze zene ublizit.Doufam,ze se jednou bude smazit v pekleVer,ze bude lip a ono opravdu bude.Ja taky verila...A hlavne bud rada,ze mas rodice,kteri ti pomuzou.Ikdyz to bude tezky.Ja je nemela.Dceru mi sice pohlidali kdyz jsem potrebovala,ale me nepomohli.I ted se snima nebavim,protoze mi davaji za vinu sve problemi za ktere nemuzu.Jeste ze mam chlapa na ktereho se muzu spolehnout,a ktery mi moc pomaha.Obdivuju ho,protoze to semnou nema jednoduche,moje neduvera a strach me nekdy uplne muci,ale on dela ze se nic nedeje.Jsem mu za to vdecna.Drzim palce

Autor: Karolína   14.9.2012 v 14:47

Jsem ve 32 týdnu těhotenství a zdá s emi, že jsem te´d moc přecitlivělá. Věci, které mi dřív nevadily, te´d moc řeším a někdy jsem z nepřítomnosti mého přítele dost nervozní a smutná. Jsem na mateřské v práci jsem skončila a než příjde z práce on mi dost chybí, 1 až 2x týdně věnuje s vému koníčku,tak je pryč až do večera, nikdy mi to nevadilo, te´d jsem smutná když je pryč. Taky nemám náladu na kamarádky a sedím doma u počítače. Zlepší se teyto moje stavy po porodu?

Autor: Laděnka   23.9.2012 v 14:38

[205342]ahojky myslím že je to normální...obzvlášt když se blíží porod...já to měla podobně..a ted je už měsíc v kuse doma...tak jsem občas ráda že si jde zaplavat nebo zaběhat.ale chápu tě..jsou to toršku rozhozené hormony...myslím že po porodu budeš mít dost starostí s miminkem....tak ti to ani nepřijde..každopádně držím palečky a vše se zase určitě srovná

Autor: Micheili   31.1.2014 v 20:13

Dobrý den,

i já bych se s Vámi chtěla podělit o svá trápení. Jsem v 22.týdnu těhotenství a vím,že můj psychický stav je hodně špatný. Miminko vzešlo z velké lásky a od začátku je velmi chtěné. Jen přišlo v době,kdy můj partner a dokonce ani já jsme ještě nebyli rozvedeni. Celý začátek těhotentsví jsem skrývala  a dařilo se mi. DOkonce jsem měla pocit,že jsem strašně silná pro sebe,své děťátko a taky přítele,kterého bezmezně miluji. Přišel rozvod a já ho ustála a rozvedla se. Můj přítel rozvedený však ještě není,odešel od své ženy,to ano,je tu se mnou,vlastně od začátku byl,ale je to všechno tak moc těžké a já každým dnem cítím větší a větší strach,nejistotu,paniku,bolest. Jako by se na mě podepsalo všechno,čím si musím projít. Prostě jsem to nějak všechno přestala zvládat a teď nevím,kudy kam. Pláču po nocích a nespím. DOstávám záchvaty smutku,velkého strachu a nejistoty. Mám to všechno v hlavě a nejde s tím hnout. Vím,že tím ubližuji nejen sobě a svému miminku,ale také příteli,ovšem já sama s tím nemohu hnout. Den ode dne cítím se hůř,dostávám různé stavy,kdy křičím,brečím,zlobím se na sebe i na něj a vím,že on si to tak nezaslouží.Jenže já si nemohu pomoci....Poraďte mi prosím,co dělat! Jak se zbavit všech těch zlých myšlenek a velkého strachu???