Autor: Jana31   3.12.2011 v 16:14

Ahoj Radko, na tvém příkladu je jasně vidět že na chlapa raději NIKDY plně nespoléhat......take bych si  přála míz idylický vztah a plnou rodinu  ale vždy je lepší počítat ještě s variantou že taky chlapovi muže rupnout v bedně jako evidentně tomu tvojemu ruplo a mít své zázemí...at už u rodičů nebo my co jsme starší nad 30 :-) mít něco naspoříno než se člověk vrhne do děcka... aby to kdyžtak zvládnul sám. Protože kdo je připraven není ohrožen že :-))

Na druhé straně ber to z té pozitivní stránky - usnadnil ti rozhdodování a nikdy v Tobě nebude hlodat červík typu "neměla ja to s ním přece jen zkusit" atd... mužeš si po zbytek života říkat "ještě že jsem se ho zbavila, akorát by mi zkazil mateřství a roky života"

Mo držím palečky at to s novým tatkou i nadále bezvadně funguje :-)

Autor: Janica   3.12.2011 v 17:20

Ahoj, myslím, že mimčo zvládneš vychovat sama, pokud mamča pomůže bude super. Je to opravdu velmi náročné někdy s dětma, ale my ženské vydžíme hodně, hlavně ti budou asi penízky chybět.  Na CHLAPI se v dnešní době nemůžes vůbec spolehnout!!! a je zcela jedno jak ta ženska vypadá, chlapi jsou prostě takový a vždycky budou. Ale to mimčo ti to pak vrátí, jak se usměje a začne mluvit, běhat  a lumpačit a časem určitě potkáš někoho, kdo vás bude milovat. Já si vždy představovala jaké to bude na mateřské, jak si to budu užívat. Našla jsem si užásného chlapa, který mi snesl skoro modré z nebe a po pěti letech se nám narodila holčička, krásná a já byla štastná máma, až jednoho dne nám užasný tatínek oznámil, že si našel jinou paní, která bohužel otěhotněla a on se musí postarat o tu jinou rodinu. Malá měla sotva půl roku a mi se zhroutil svět. Tak dál nebudu popisovat jaké stavy jsem prožívala........měli jsme pár měsíců před svatbou a já zaplacené krásné šaty a pozvané hosty. Do dnešního dne nechápu jak jsem to vše zvládla, musela jsem se vrátit hned do práce a řešit spoustu problémů, od hlídání až po psychické problémy, i když jsem hned potkala báječného chlapa, se kterým už nyní bydlíme, ale ty šrámy a ta bolest zůstane navždy. Odpustit můžeš, ale nikdy nezapomeneš........

Autor: Radka37   3.12.2011 v 17:57

[59600] Děkuji za přání, doufám, že už budu mít štěstí, zatím to vypadá nadějne , ale přesně, jak píšeš Ty i Janica, na chlapa se ženská nemůže spolehnout na 100% nikdy, může v koutku duše věřit, že ona bude mít to štěstí, chlapovi za pár let nerupne v bedně a ona nezůstane sama. Což nyní věřím i já 

Autor: Štěpánka   3.12.2011 v 18:45

Jani...z toho tvého příspěvku mi spadla brada..mě napadá, že to už je fakt možný úplně všechno. Si vážně dobrá, že si to překonala. Teď si říám, jestli to zlatíčko, co mám doma, bude zlatíčko navždycky...je to vážně loterie

Autor: Janica   3.12.2011 v 19:26

Holky někdy mi připadá že celý život je loterie, já měla opravdu zlatíčko.....prostě mu ruplo v bedně, nebo? Snad jiná ženská mu dala více pozornosti, začla ho obdivovat  a hlavně byla odpočinutá, vysmátá a příjemná. Já nevyspalá, protivná a k tomu vlekoucí se zdravotní problémy po porodu. Chlap to prostě neustál a šel tam kde má klid. Bohužel nejsem jediná, mám v okolí další dvě kamarádky co se jim stalo totéž. Ale já se holky měla kam vrátit, zůstal mi vlastní byt a práci mám taky a hlavně mám doma krásnou holčičku, kterou neskutečně miluji. Je to čert, který se celý den směje a lumpačí. Já často myslím na ty maminky co nemají kam jít s miminama, jak je to šíleně težké a ta bezmocnost neskutečná. Já měla štěstí, mám doma nového tatínka, malou i mně má neskutečně rád a moc bych chtěla věřit, jenže to ještě dlouho potrvá........

Autor: Jana31   3.12.2011 v 19:35

Janice teda to je síla!!! to bych asi taky rozdýchavala dlouho....bože můj!  nesmíme se na ty chlapy moc upínat ..soustředit se hlavně na sebe abychom byly pěkné, fit a spokojené mamky a mimčo zdravý.

Autor: Janica   3.12.2011 v 20:14

 Jani já se soustředila na sebe, na malou, dala jsem se rychle dohromady, po šesti týdnech už jsem byla s malou u vody, tehdy byli šílená vedra, já vcelku hubená, upravená, celý život cvičím, tak postava v pohodě, byla jem štastná....rozdýchávám to. To byla první událost v životé, která mně srazila na kolena, zároveň dala nesmírnou sílu. Jsem dospělá ženská a  hrdá na sebe , že se starám o mimčo skoro sama, chodím do práce a hlavně, že nejsem na psychině.Je to boj, který musím vyhrát....

Autor: Štěpánka   3.12.2011 v 22:00

Jani31 máš pravdu všeho s mírou..oni musí být vždycky malinko na vážkách..je to umění. Já jsem dost akční, mám hodně zájmů, u nás doma je stále živo..ale občas mě napadne, že s miminkem se to změní, že budu víc odkázaná na partnera a že už asi nebudu tak vitální, hezká a plná elánu...zvládout se to ovšem musí..ale že bych po porodu zůstala na našem hospodářství s kupou zvířat na vše sama...no to by byla sakra drsná výzva..

Autor: lela   4.12.2011 v 01:32

Já jsem v podstatě celé těhu sama. Nějak se to tak nešťastně načasovalo, respektive přišlo to nečekaně a neplánovaně.....a dokud se mohlo, on nic neřešil....Těhotenství bylo a je zatím jedno z nejnáročnějších období mého života. Už nic takového zažít nechci. Rvu se celou tu dobu s tou bolestí, že jsem ho ztratila, stále ho miluju. Navíc s blížícím se porodem mám čím dál šílenější strach o dítě, aby bylo v pořádku. Na těhu jsem přišla dost pozdě, takže tam došlo k užívání nějakých léků, horečkám....navíc ty šílený nervy celých těch x-měsíců....Strašně se bojím, že tohle všechno nějak dítě mohlo a může poškodit, ale abych byla v pohodě, jak mi někteří radí....to tedy opravdu nejde....ovládá mě jen úzkost, strach a pocity beznaděje....V podstatě teď jen přežívám a čekám na porod a co bude dál....