Těhotenství ve vysokém věku

Reakce na [1117696]: Dobrý den. Po přečtení všech príspěvků bych chtěla napsat i svůj názor. 1- myslím si, že změna nálad a těžce nesený rozchod je i důsledkem těhotenství. Netvrdím, že rozchod s parnerem je lehká situace, ale udržovat vztah pomocí dítěte, je jen časovaná bomba. Dříve nebo později se to bude opakovat. Dítětem si udržet partnera je dle mého názoru jen vydírání. Pokud vztah nefunguje, nevyléčí ho ani dítě. 2 - dát dítě k adopci je jedna z nejtěžších věcí co může žena udělat. Žít zbytek života s představou jak se její dítě má, jestli je zdravé, atd. ,bude daleko psychicky náročnější než zvolení interupce, s kterou se žena poměrně rychleji vyrovná, protože nevznikne vazba na narozené dítě. 3- samozřejmě rozhoduje i věk a zdravotní stav. Dítě je na zbytek života. Musíte si uvědomit, jestli budete moci zajistit dítěti všechny hmotné potřeby a zda budete mít v budoucnu dost sil se mu plně věnovat. Myslím tím aktivity jako je sport. Stojí k zamyšlení i pohled ze strany dítěte. Volím tu horší variantu. "Mami kde je tatínek, proč nemůžu jet na školní výlet, koupíš mi to, kamarádi to mají a já ne." To jsou jen střípky toho co může přijít.  Rozhodnutí je pouze na Vás, ale já bych zvažovala interupci. Pokud bych neměla jistotu, že budu moci dát dítěti rodinné zázemí, alespoň základní finanční životní standard, tak bych do toho nešla. Není nic horšího jak se dívat na nešťastné dítě a trpět s ním.

Jak píšete, načasování těhotenství není nejšťastnější, musí být moc těžké být na takovou situaci sama. Těhotná ale jste a bohužel na tom nic nezměníte. Většina žen jde na potrat, protože si myslí, že tím jen vrátí věci do původního stavu, to se ale neděje! Pokud půjdete na potrat, vždycky už budete vědět, že jste tady dítě měla a sama se ho zřekla. Většina žen po potratu ještě dlouhá léta po té přesně ví, kdy se jejich dítě mělo narodit a kolik by mu právě bylo let. Dnes už se dobře ví, že velká část žen po potratu trpí postabortivním syndromem, bohužel se o něm ale moc nemluví. Můžete si přečíst nějaké příběhy.

Chápu obavy z vysokého věku, ale nemyslím si, že 42 a 45 let je o tolik jiné než 47 let. A 45-letých maminek je v dnešní době opravdu dost.

Bojíte se, že když budete mít vlastní miminko, tak nebudete moct být aktivní babička? Řekla bych, že naopak, budete mít podobné starosti jako dcera s jejími dětmi, podobný denní režim, navíc děti budou mít parťáka, budou spolu třeba jednou chodit ze školy. Bude to výhodné pro dceru, pro vás i pro děti. A to, že to nebudou sestřenice či bratranci, ale teta/strejda s neteří/synovcem? Tomu se budete smát. Často se v rodinách stávají podobné situace.

Moje babička se narodila své mámě, když jí bylo 43 let a nikdy si nestěžovala, totéž moje máma, které její babička umřela, když byla dítě. Ze strany svého otce měla mladou babičku, ale protože to bylo po válce, odsunuli ji do Německa a neznala ji. Já měla dítě ve 39, z manželovi strany mám mladé prarodiče, ale je mi to k ničemu, protože bydlí 200 km daleko, můj táta, i když mu je 80 let, tak mi pohlídá, když potřebuju. Co tím chci říct, že je to individuální. Není ideální mít děti v pozdějším věku, ale i mladší rodič může zemřít, nezabezpečit své dítě, stejně jako mladí prarodiče nemají hlídací povinnost a nemusí ti stejně dítě pohlídat.  Já si spíš nejsem jistá, jestli bych chtěla dítě bez partnera, ale nejspíš bych ani tak nedala to dítě pryč. Jak staré vlastně máš děti?

V takovem veku a bez partnera je to absolutni silenost si poridit dite