Autor: Anna   26.3.2019 v 09:22

[1117847] Deniso mluvíte mi z duse. To jsou předně ty myšlenky, které mám. Teď jsem možná Ok, ale co dal???? Až půjde poprve do školy bude mi 54 a na maturitním plese 66. A co kotrmelce atd? A co táta? A co já? Jsem tak zmatena

Autor: Martina   26.3.2019 v 09:37

[1117696] Dobrý den. Po přečtení všech príspěvků bych chtěla napsat i svůj názor. 1- myslím si, že změna nálad a těžce nesený rozchod je i důsledkem těhotenství. Netvrdím, že rozchod s parnerem je lehká situace, ale udržovat vztah pomocí dítěte, je jen časovaná bomba. Dříve nebo později se to bude opakovat. Dítětem si udržet partnera je dle mého názoru jen vydírání. Pokud vztah nefunguje, nevyléčí ho ani dítě. 2 - dát dítě k adopci je jedna z nejtěžších věcí co může žena udělat. Žít zbytek života s představou jak se její dítě má, jestli je zdravé, atd. ,bude daleko psychicky náročnější než zvolení interupce, s kterou se žena poměrně rychleji vyrovná, protože nevznikne vazba na narozené dítě. 3- samozřejmě rozhoduje i věk a zdravotní stav. Dítě je na zbytek života. Musíte si uvědomit, jestli budete moci zajistit dítěti všechny hmotné potřeby a zda budete mít v budoucnu dost sil se mu plně věnovat. Myslím tím aktivity jako je sport. Stojí k zamyšlení i pohled ze strany dítěte. Volím tu horší variantu. "Mami kde je tatínek, proč nemůžu jet na školní výlet, koupíš mi to, kamarádi to mají a já ne." To jsou jen střípky toho co může přijít.  Rozhodnutí je pouze na Vás, ale já bych zvažovala interupci. Pokud bych neměla jistotu, že budu moci dát dítěti rodinné zázemí, alespoň základní finanční životní standard, tak bych do toho nešla. Není nic horšího jak se dívat na nešťastné dítě a trpět s ním.

Autor: Anna   26.3.2019 v 09:49

[1117853] Martino. Zdravím vás a upřímně děkuji za vás, byt pro mnohé krutý, názor. Přesně tak ha totiž přemýšlím. Opravdu mi to trhá srdce a pokud byste znala mou kamaradku, věděla byste, ze jsem si dlouho už ve zralém věku miminko prala. Kamarádka je už babičkou a já si také uvedomila, ze “okradu” i svou téměř dceru ( 21 let ) Moc dlouho jsem se bránila tomu, ze mi přibývají roky a zdůrazňovala jsem dceři, ze ještě nejsem zralá na to byt prarodic, dlouho jsem plakala a teď najednou všechno přestalo. Nebrecim a tesim se na období, kdy budu moci podporovat svou dcerku.... a budu babička. Snad mě nikdo neodsoutite. Moc si vážím života a upřímně, smutnim nad těmi, kterým osud nepřeje založit rodinu.

Autor: janii   26.3.2019 v 22:30

Jak píšete, načasování těhotenství není nejšťastnější, musí být moc těžké být na takovou situaci sama. Těhotná ale jste a bohužel na tom nic nezměníte. Většina žen jde na potrat, protože si myslí, že tím jen vrátí věci do původního stavu, to se ale neděje! Pokud půjdete na potrat, vždycky už budete vědět, že jste tady dítě měla a sama se ho zřekla. Většina žen po potratu ještě dlouhá léta po té přesně ví, kdy se jejich dítě mělo narodit a kolik by mu právě bylo let. Dnes už se dobře ví, že velká část žen po potratu trpí postabortivním syndromem, bohužel se o něm ale moc nemluví. Můžete si přečíst nějaké příběhy.

Chápu obavy z vysokého věku, ale nemyslím si, že 42 a 45 let je o tolik jiné než 47 let. A 45-letých maminek je v dnešní době opravdu dost.

Bojíte se, že když budete mít vlastní miminko, tak nebudete moct být aktivní babička? Řekla bych, že naopak, budete mít podobné starosti jako dcera s jejími dětmi, podobný denní režim, navíc děti budou mít parťáka, budou spolu třeba jednou chodit ze školy. Bude to výhodné pro dceru, pro vás i pro děti. A to, že to nebudou sestřenice či bratranci, ale teta/strejda s neteří/synovcem? Tomu se budete smát. Často se v rodinách stávají podobné situace.

Autor: Kiki   27.3.2019 v 07:33

Mam v okoli kamarady, co se pri studiich staraji o svoje starnouci rodice a urcite by misto servisu sli taky za zabavou, krom toho pokud chteji na vysokou z duchodu se to utahnout neda. Jinak my jsme v situaci, kdy muj svagr je o tri roky statsi nez nase dcera a reknu vam, ze je to na nic. Babicka nema cas na hlidani, protoze ji uplne staci synacek, naopak se ho rada zbavi k prababicce, ktera tudiz taky nepohlida nasi, jelikoz dva v 74 letech nezvladne. A svagr je takovy maly duchodce. A jediné tchynino stesti je, ze je v domacnosti, protoze kdyby mela pracovat, asi to s ni sekne. A to nemela dite ve 47 letech, ale ve 43. Spis bych jako zena zvolila posttraumaticky syndrom nez tu po sobe nechat sirotka.

Autor: Irča   27.3.2019 v 11:10

Moje babička se narodila své mámě, když jí bylo 43 let a nikdy si nestěžovala, totéž moje máma, které její babička umřela, když byla dítě. Ze strany svého otce měla mladou babičku, ale protože to bylo po válce, odsunuli ji do Německa a neznala ji. Já měla dítě ve 39, z manželovi strany mám mladé prarodiče, ale je mi to k ničemu, protože bydlí 200 km daleko, můj táta, i když mu je 80 let, tak mi pohlídá, když potřebuju. Co tím chci říct, že je to individuální. Není ideální mít děti v pozdějším věku, ale i mladší rodič může zemřít, nezabezpečit své dítě, stejně jako mladí prarodiče nemají hlídací povinnost a nemusí ti stejně dítě pohlídat.  Já si spíš nejsem jistá, jestli bych chtěla dítě bez partnera, ale nejspíš bych ani tak nedala to dítě pryč. Jak staré vlastně máš děti?

Autor: Ladka   27.3.2019 v 21:46

Ještě bych chtěla dodat, že s tou adopcí to možná vyznělo divně, ale nechtěla jsem se nikoho dotknout. Brala jsme to ze svého úhlu pohledu, kdy jsem sama chtěla adoptovat dítě. Chápu ale , že je to určitě těžké řešení, pokud je žena zodpovědná a nenechá dítě s lehkým srdcem, jako se to bohužel taky stává. Každý je prostě ovlivněn svou zkušeností a má svůj úhel pohledu ( proto si myslím, že odborník by poradil nestranně, není potřeba se toho případně bát nebo stydět , naopak, určitě se tam nesetkáte s odmítnutím nebo odsudky, to vůbec, skutečný odborník vás ani nebude nikam tlačit, ale je to samozřejmě na Vás) ). Já mám právě v okolí ženu trpící postabortivním syndromem a je to opravdu těžké, je mi jí líto. Jak píše janii, je to  u žen velmi časté. Co vypadalo jako rychlé řešení, táhne se pak třeba zbytek života. Osobně bych si ale nedovolila nikoho odsuzovat, ať je rozhodnutí jakékoli. Ještě mě napadlo, zda by o tom přeci jen neměl vědět bývalý partner, je to přeci i jeho dítě. Třeba by o dítě nakonec zájem měl (třeba  i bez společného soužití) - to už je samozřejmě velká spekulace o vztahu, do kterého nevidím a nic mi do něj není - případně se omlouvám, jen mě ještě toto napadlo. Každopádně Vám přeji štastné rozhodnutí,  se kterým budete i v budoucnu v souladu a spokojená, každý jsme jiný . držím vám palce

Autor: Tonka   4.4.2019 v 14:48

V takovem veku a bez partnera je to absolutni silenost si poridit dite