Autor: tomismi   19.8.2014 v 10:25

Alčo, moc mě to mrzí...tohle je hrozný svinstvo. Nevím jak Ti vyjádřit podporu, myslím, že to z mého pohledu ani nejde. Budu na Vás myslet. Přeji Vám, ať malý synáček s tou mrchou úspěšně bojuje. Kolik mu je?? Chudáčkovi. Musí to být hodně moc těžký, ale věřím, že to miminko to vycítí, že je to vyjímečná situace, a že ho chcete a budete ho milovat. Možná jestli nezvážit návštěvu psychologa s manželem?? Každý takovu ohromnou bolest řeší po svém...nedivím se, že se zavřel do sebe. Ale myslím, že to ani Vašemu malému synkovi nepomáhá...moc těžký, držím palce

Autor: Eluska   19.8.2014 v 10:29

Ahojky, doporučuji Ti říct svému muži co cítíš a přimět ho, aby i on Tobě řekl co cítí, poplakat si vzájemně na rameni a tím si ulevit. Neni totíž nic horšího v situaci, ve které jste, než přestat komunikovat, bolí pak vše víc, než je třeba... Pokud se Vám to nepodaří, určitě urychleně navštivte psychologickou poradnu, určitě Vám pomohou.

Autor: richesse   19.8.2014 v 10:49

Alenko, souhlasim s holkama... My meli pohreb v rodine prave vcera a jsem strasne rada, ze manzel se neuzavrel. Je to neco jineho, protoze slo o babicku, ktera bojovala dva roky, ale i tak - chlapi maji tuhle tendenci. Pokud bys sveho muze dokazala primet k navsteve psychologa, urcite by to pomohlo... Jinak rozumim tomu, jak to pusobi na tebe, ale i ty se tim placem vlastne uzaviras v sobe a to neni reseni, byt plac na urcitou dobu muze pomoci... A rekla bych, ze nema smysl se trapit jeste tim, jak to pusobi na vase nenarozene miminko, protoze ty pocity te do toho zalu uvrhnou jeste vic. Zivot neni fer a tak, jako ho nebudes moc chranit a branit tomu, co na nej v zivote ceka, nemuzes ani ted... holt prochazi tim, cim cela vase rodina. Z urciteho duvodu si vas vybral a chce se u vas narodit a tak urcite jako dusicka vi, ze to neni a nebude lehke (alespon ja na to verim). Najit v sobe radost musi byt v tento moment strasne tezke, ale zkuste udelat vse proto, abyste nasli alespon urcity vnitrni klid a dokazali jit dal. Preju hodne sil - a hlavne abyste zase k sobe nasli cestu!

Autor: ZuzkaR   19.8.2014 v 11:38

Ahoj Ali,přečetla jsem si tvůj příspěvek a moc nechybělo,abych se rozplakala taky.Jste všichni v hrozné situaci,ale upřímně si myslím,že ty jsi na tom nejhůř,strach o doslova život dvou tvých dětí a i o manželství,nezávidění hodná situace.Jenže,ženská zvládne víc než kůň a ty to zvládneš určitě taky!S manželem si večer sedni a koukej to ze sebe všechno vysypat.A chtěj od něj to samé,jste v tom všichni,tak to taky společně řešte!Nesmíte nechat problémy,aby vás převálcovaly.Uvidíte,že když si o tom spolu promluvíte,že se vám uleví oběma.A co se týče nemoci synka,musíte věřit,že to dobře dopadne!Moc vám držím palce,ať to zvládnete.A Ali,kdyby si náhodou nevěděla,jak toho vašeho taťku přimět k diskuzi,tak ho prostě posaď před počítač a najdi mu tyhle naše reakce,ono mu to třeba docvakne,že v tom není sám!

Autor: Alena   19.8.2014 v 11:42

Moc děkuji za psaní, to je to, co potřebuji, vypovídat se....i když to na mém trápení třeba nic nezmění. S manželem komunikujeme, ale pak si každý bojujeme po svém. Vidět syna (12 let), moje dítě, můj život, na posteli, bez vlasů mezi dětmi s rouskami je pro mě nesnesitelné. Já mám pocit, že se zblázním, jak mě bolí u srdce. Ptá se mě, jestli umře, to je prostě hrozný....v noci pláče, protože ho bolí klouby, kolabuje z chema, všude tech puch ze zvrtaků všech těch nemocných....mě je ho tak líto, kdybych mohla, dám mu svůj život. Někdy nezvládnu situaci a druhého syna okřiknu, že mě otravuje s nesmysly a pak mě to mrzí a láskou bych ho umačkala.S mužem pak vyjedeme i na sebe, ale pak se obejmeme, hladím si bříško a mám sama zlé myšlenky, jako kdybychom jedno dítě přiváděli na svět a druhé....tím nahrazovali. Mě by snad hráblo.ani pomyslet...syn má hodgkinův lymfom -rakovina lymfatické uzliny, dobře se prý léčí, ale nikdo z nás jsme takové problémy nikdy neměl a tak to přišla jako rána z čistého nebe....je to prostě  zlý sen, mám strach, že se z miminka nebudu umět radovat a ono bude mít následky z mých stavů, pořád se říká buď veselá, budeš mít veselé miminko...no.. ze začátku to tak bylo...Děkuji všem, děkuji

Autor: Alena   19.8.2014 v 11:54

Ještě dodávám, že psychologa nám nabídli hned v nemocnici, když jsem se tam skoro zhroutila.....,,cože  má?" myslela jsem, že se mi to zdá?Musím říct, že k synovi jsou zlatí i k nám, moc nám pomohli, ale víte jak to je...měla sjem pocit a stále mám, že v rodině je síla.

Autor: richesse   19.8.2014 v 12:03

Alenko, v rodine JE sila, ale je to pro vas ted moc velky sok a napor na nervy. Verim tomu, ze se semknete zase! Zkus nemyslet na nejhorsi... My si prosli v mem tehu s manzelem asi dvoumesicni krizi, kdy to bylo opravdu hodne nahoru dolu - u nas to bylo kvuli praci. Jako chlap se bal, ze nas nezajisti a zacali jsme se vzdalovat. Ale take jsme to zvladli a prekonali a ja si take vzdy, kdyz jsem mela nervy z hadky ci jsem brecela, rikala, jak to bude pusobit na miminko. Ale jak jsem psala predtim, zivot te postavi pred ruzne situace a nepta se, zda se to zrovna hodi... Zkus prosim na sebe nebyt tak tvrda a verit, ze miminko bude vesele i presto, ze ty jsi ted smutna. Je to uz jednou samostatny clovicek, ktery se bude vyvijet a bude mit svoje vlastni emoce a duvody k veseli ci smutku 

Autor: Alena   19.8.2014 v 12:23

[619179] Děkuji moc Richesse

Autor: kesi   19.8.2014 v 12:56

Tenhle příběh je jako zlý sen. Dokud to člověk neprozije tak nepochopí. Není nic horšího než nemocné dítě. No a je to taky ukázka toho jak ženy i muži bojují s problémy zcela jinak a i při vzájemné komunikaci se můžete mijet. Taky radím psychologa. Prostě jsou situace velmi těžko zvladatelne a proč tuhle pomoc odmítat. Když jsem byla poprvé těhotná tak jsem se dostala do situace která byla na oběšení. Na miminko to nemělo vliv. Holčička byla a je hodná neplakala vypadá že je velmi chytrá. Takže extrémní stres v našem případě neměl vliv. Blbá situace přetrvává jsem opět těhotná. Chodím pravidelně k psychologovi. Prostě život není jednoduchý. Drž se jak jen to jde.