Autor: Andula.   19.3.2014 v 19:21

A potřebuje potom nějak uspat? Nebo tě budí jen to, že ho slyšíš?

Autor: Ivana   20.3.2014 v 00:37

Začalo to dřív, než jsi šla do práce? Jak moc se malému změnil režim? Třeba jen potřebuje čas, než si na všechno zvykne, nebo ho ze spaní něco ruší, co ani nevnímáte... a nebo naopak potřebuje ke klidnému spánku nějakou hudbu... vnímat rytmus ( i když to bývá spíš u menších dětí, sestra to měla u mladšího už po šestinedělí, nakonec mu určitou dobu dávali sluchátka a pouštěli hudbu a přešlo to). Taky příliš unavené děti mívají horší spánek. Nemusí teď dřív vstávat? Spává po obědě? Třeba by pomohlo dát ho spát dřív...

S brekem jsem se probouzela já i sestra denně z odpoledního spánku někdy do 3 - 4 let, ale to vím jen z maminčina vyprávění. Už jsme dobře mluvily, ale nedokázaly jsme říct, proč brečíme. ( Myslím, že jsme jen nechtěly být buzené, že jsme prostě ještě chtěly spát, ale to mamince nepasovalo do jejího režimu.)

A jak potom usnout? Možná by příjemná hudba pomohla vám oběma .

Držím palce, ať se s tím podaří brzy něco udělat.

Autor: Ivana   20.3.2014 v 01:12

Napadlo mě ještě jiné jednoduché vysvětlení - jak se střídají fáze spánku, někdo to vnímá víc a skoro se vzbudí, a pokud neumí usnout sám, neví, jak na to, časem ho to ruší víc a víc. A když něco dítě budí a ruší, pláče. Nejlepší by bylo zkusit, jestli neusne samo, a pokud ne, pomoci mu např. otočením na bok, na břicho. To je změna, kterou zvládne dítě samo i v polospánku, pokud zjistí, že se mu tak lépe spí dál.

Může to podporovat i to, že cítíš, že na něj nemáš tolik času, snažíš se mu to vynahrazovat větší pozorností v noci... Možná jsi zpočátku, když jsi věděla, že půjdeš do práce, začala být přecitlivělá a podvědomě reagovala na každé zamrčení ze spaní, které nic neznamená... a následně tak nechtěně vyvolala tuto situaci tím, že zapomněl, jak to poloprobuzení zvládnout sám.

Pokud můžu navrhnout řešení, zkusila bych to takto: začít v pátek - udělat si s manželem příjemný večer při svíčkách, případně nějakém dobrém pití, pohodově se naladit, na první pláč nereagovat, nejvýš jen pššš, spinkej... Pokud to nezabere, pak to obrácení na bříško, snížení teploty v místnosti ( vyvětrat)... Možná to bude potřeba ještě zopakovat, ale časem by pššš mělo stačit a postupně to odbourat úplně, ať se naučí usnout sám. Nejsem zastáncem nechat dítě plakat tak dlouho, dokud neusne samo, ale rozhodně se potřebuje naučit usnout samo. Zkraťte i večerní uspávání na minimum, časem se k pohádkám určitě vrátíte. Bude dobře, když se naučí večer usnout sám.

Když tak na to myslím, my už jsme si podobným obdobím s Martínkem prošli taky, ale rozhodně netrvalo několik týdnů, spíš několk dní, než se naučil usnout sám, takže jsem si na to málem nevzpomněla. Teď se taky výjimečně stane, že se vzbudí s pláčem, ale nejvýš 2x zhruba půl hodiny po usnutí, a to jen tehdy, když je hodně unavený a moc rychle usne. Stačí nám na to šššššš.

Držím mooooc palce !

Autor: Andula.   20.3.2014 v 10:47

Ivana to vystihla, chtěla jsem napsat něco podobného, v případě, že by potřeboval "uspat". Opravdu se to dá naučit, někdy děti prostě jenom neví, jak znovu zabrat a stačí jim vytvořit nějaký "rituál", třeba to otočení na bříško, nebo jim dát nějakou oblíbenou hračku, kterou budou žmoulat, nebo jim pomůže se trošku napít vody....je toho spousta, co jim pomůže, na to se musí přijít.

A s tím supíváním to je pravda, dítě musí být schopno samo usnout už večer, aby přišlo na to, jak to udělat uprostřed noci. Opravdu stačí vytrvat a dítě se to samo naučí.

Autor: veverka   21.3.2014 v 14:32

ahoj Miriam,

jen pridam trosku z naseho soudku. Malymu je skoro 28 mesicu, po 2 narozeninach jsem ho konecne vystehovala do jeho pokojicku, protoze nikdy moc dobre nespal a vsude jsem cetla, ze to vetsinou pomuze. A i kdyz sam krasne usina tak od pul roku, do dneska se v noci budi - nekdy 2-3x nekdy vickrat, nekdy s placem, nekdy bez ale pak stoji u branky ve dverich (musela jsem ji tam dat aby nemohl za nama do loznice) a knoura a vola, aby za nim nekdo sel. A kdyz ho ignoruju, tak zacne plakat. Noci kdy spal bez probuzeni bych mohla spocitat na prstech jedne ruky. A at jdu ja nebo manzel, vysledek je stejny.

Souhlasim rozhodne ze radny spaci rezim (zadne houpani na uspavani, dlouhe pohadky, cekat az maly usne) je naprosta nutnost. Ale ja jsem vyzkousela vsechno mozne a malej se mi do dneska budi. A taky vidim ze se mi to podepisuje na spanku. Driv by me neprobudila ani rana z dela a ted mam problem usnout kdyz k nemu musim porad vstavat. Hodne mi pomohlo, ze jsem zacala pred spanim zase cist, to me unavi tak akorat a pak lip usnu. A kdyz me vzbudi, snazim se delat vsechno v polospanku, vratit ho zpatky do postylky, dat pusu, rict mu ze to je jeho pokoj a ja mam svuj a ze se uvidime rano... 

Uz jsem se smirila s tim, ze nektere deti proste maji se spanim problem a my do te kategorie patrime. Takze ma rada zni, maly s toho vyroste (snad brzy) tak se snaz zapracovat na sobe at ty jsi odpocinuta a v dobre nalade a pak to vsechno budes lepe zvladat. Myslim ze kdyz ten problem u maleho vezmes jako fakt, ze to takhle proste je tak ti to taky pomuze.

Pro me bylo materstvi zatim jedna velka skola, a na spoustu veci jsem zmenila nazor, ale to ze jsem zacala veci proste brat tak jak jsou a nelamat je pres koleno (kdyz to nejde, tak to proste nejde at je clovek sebeduslednejsi) tak se citim lip. A protoze do prace uz chodim rok, tak mi ani nic jineho nezbyva, jinak bych se asi zblaznila 

Drzim pesti, at se to co nejdriv zpravi.

Autor: Ivana   21.3.2014 v 22:04

Ahoj veverko,

nedalo mi to nereagovat, protože jsi mi připomněla chování nejstaršího syna v raném dětství. Dnes už je to dospělý mužský, ale jako malý byl snad náměsíčný nebo co...

Od narození poctivě spával ve své postýlce, žádné rozmazlování a spaní s rodiči ( to jsem si zavedla až u těch dalších), ale s přestěhováním začaly noční pochody. Měl tehdy 21 měsíců a dostal svůj pokojíček. Nikdy jsem před ním nezavírala dveře, spával tvrdě, ale stejně se pravidelně před půlnocí zvedl ze své postele, došel k mojí, lehl a spal dál. Žádný pláč, nic, jen prošel se zavřenýma očima z pokojíku přes kuchyň do ložnice, uložil se a spal. Brala jsem to jako samozřejmost, nikdy jsem to neřešila, nepřemýšlela, co s tím udělat, až to samo ustalo, někdy kolem 8. nebo 9.roku, ani nevím.

Sice chápu, že se i rodiče potřebují vyspat, ale přijde mi to přijatelnější, než dát do dveří zábranu.

Máš ale velkou pravdu v tom, že pokud už něco v noci řešit ( samozřejmě ne nemoc dítěte), tak je lepší zůstat v polospánku. Lépe se to zvládá, není tolik spánek nabouraný.