Autor: Marie   15.10.2014 v 12:04

[650819] Ahoj, věř mi, že vím jak ti je. Už jsem to tady do některé diskuse psala, tak jenom stručně. Byla jsem téměř ve stejné situaci jako ty. Kluci 13 a 10 let, mě 38 let, manželovi 44. Stejně jako ty jsem vysadila HA, musela jsem nedělala mi dobře. Ani nevím jak, prostě jsem otěhotněla. Jako mladá blbá husa jsem to podcenila. A teď se ve mně všechno vzpíralo proti dítěti. Na potrat bych nešla, s tím bych se nesrovnala. Takže jsem za to vinila manžela, že je neschopný, sebe, no celý svět. Nemohla jsem spát, pořád a pořád myslela na to, že to nechci. K doktorce jsem šla až v 8 tt,  a ona mi ho ukázala na UZ . V tu chvíli se něco zlomilo, najednou to ze mně spadlo a já ho začala hrozně chtít. O čtyři dny později jsem potratila. Teď to začalo nanovo, výčitky, že se to stalo proto, že jsem ho nechtěla a tak pod. S manželem jsme se rozhodli, že to zkusíme znovu. Prostě já jsem cítila, že to musím udělat, jinak se s tím nesrovnám, ani si to neodpustím. Vyšlo to hned po 2 měsících, mám tady teď raráška, třetího kluka, kterému je něco málo přes 2 roky. Jsem za něj moc vděčná, naši rodinu hodně obohatil. I ten nejsterší puberťák si uvědomuje, že dítě je krásná, ale i náročná radost a jsem ráda, že mu můžu tuto zkušenost dát do života. Já určitě nelituji, že ho máme. Ale samozřejmě, nebudu ti lhát. Je to náročné. Jsem podstatně víc unavená, víc se o něj bojím a i na něm vidím, že vlastně vyrůstá mezi dospělými.Ale to u tebe by byla  jiná situace. Navíc se po mateřské nemám kam vrátit, jsem z vesnice a shánět práci  v mém věku s malým dítětem bude problém.  . Nebudu tě přesvědčovat co máš udělat, nežiji tvůj život, spíš jsem ti chtěla sdělit moji zkušenost. Jsem pro to, abys to dítě měla, věřím, že nebudeš litovat, ale za tebe to nerozhodnu. Ať už se rozhodneš jakkoli, nedívej se zpět, co mohlo nebo nemohlo být. Přeji vše dobré.

Autor: Smely   15.10.2014 v 12:43

[650858] Dekuji za prvni zkusenost. To co me souzi, jsi asi natukla posledni vetou. Mam naprosto ambivaletni pocity. A strach, ze at rozhodnu jakkoliv, budu si jedno nebo druhe porad vycitat. Jsem ve skutecnosti hodne zodpovedny clovek a o vsem vzdycky premyslim. Proto si vycitam, ze jsem to pripustila. A kdyz uz se stalo, rika mi me druhe ja, ze je mou povinnosti se postarat. Preruseni je pro mne take z hlediska moralniho a psychickeho vlastne nepredstavitelne. Jak bych se pak divala svym detem do oci...ale ten strach z toho vycerpani je nocni mura po tom, co jsem prozila a asi jeste nezahojena. Upadam proto cim dal tim hloubeji do depresi, nemuzu spat, je mi jen zle, nemuzu jist. Poprve v zivote stojim asi na opravdove krizovatce. Co se tyka te prace...ziji ve velkomeste, vetsina maminek kolem mne chodi nejpozdeji v roce ditete pracovat. Takze nejake pauzy nekolik let s detmi se tu nevedou. Ja bych ani pri jednom decku nebyla schopna jit po roce, byla jsem vzdy vycerpana, nespave deti, kazdou hodinu vzhuru... Ta panika se jen zesiluje.

Autor: ...   15.10.2014 v 15:15

a co se na to podívat z hlediska svých dětí jakou "obět" zaplatí ony. SIce mi není tolok ale o moc míň mi taky není... Ale nemocné děti už několik týdnů měsíců a já těhotná vzpomínka na to jak moc jsem byla unavená jak moc to odnášejí děti jsem se rozhodla pro to nemít ho a ano rok po tom co jsem to udělala bylo peklo ale téměř každý den vidím že to bylo správné né pro mě ale pro mou rodinu  pro mé děti že u další nemám ... dítě je dar a krásný ale není to jen růžové

Autor: ZuzkaR   15.10.2014 v 22:59

Smely,ty sama jsi si odpověděla.Na potrat nepůjdeš,tak na to začni koukat z poho pozitivnějšího hlediska a začni se konečně těšit.Nesmíš o tom moc přemýšlet,ber to tak,že stejně momentálně nemáš zaměstnání,tak se soustřeď ať se dáš co nejrychleji fyzicky i psychicky do pohody.Začni koukat na to mimčo v tobě jako na dárek a né jako na trest.Držím pěsti ať to zvládneš.

Autor: Smely12   16.10.2014 v 07:59

[650948] Tim peklem myslis tve rozhodnuti? Dostavily se vycitky svedomi nebo jake pocity?

Autor: Marie   16.10.2014 v 09:45

[651220] Smely, když už teď nevíš jestli interupci psychicky dáš, tak se bojím, že to bude potom hooodně těžké. Nechci tě trápit, ale představ si situaci, že se probudíš z narkozy a něco bude pryč. Budeš cítit úlevu, nebo hrozné výčitky? A co převládne? Podle toho se rozhodni. A co manžel? V této chvíli by tě měl podržet a říct ti, co by chtěl on. Jestli dělá mrtvého brouka a nechává rozhodnutí jenom na tobě, je to čistý alibismus, nechce, abys mu jeho postoj vyčítala. V každém případě by se měl vyjádřit.

Autor: ...   16.10.2014 v 10:07

po samotném zákroku přišla úleva, takové to uf a je to vyřešené je to za  mnou... jenže pak jsem se v tom začala štourat vyčítat si, říkala jsem si že jsem vrah že jsem dovolila aby mi ho někdo vzal... bylo to takové v návalech. Špatné dny kdy jsem litovala a v zápětí přišla racionalizace celé věci, kdy jsem si uvědomila důvody proč sem na přerušení šla, nedala bych svému třetímu dítěti to co by potřebovalo, a to klidnou a láskyplnou maminku a hlavně bych strašně ošidila své dvě děti a ikdybych zatla zuby prostě ty dvě by to odnesli.  Byl to rok jak na houpačce přibrala jsem za těch 9měsíců 15Kg nejak podvědomně jsem se furt přesvědčovala že e třeba miminko narodí  a zajídala jsem se, protože po jídle mi bylo dobře :(  když jsem měla po termínu tak se to nějak zlomilo najednou se to vemě uzavřelo. Začala jsem sportovat, o sebe dbat vylezla jsem z té sebetrízně ale jsem naprosto přesvědčená, že kdybych teď měla dalšé miminko tak jsem na tom byla ještě hůř  dálších pár let  naprosté izolace  těhotenství bych se prostresovala jestli a jak to zvládnu.... jen chci říct, že to bylo nejtěšší rozhodnutí v  mém životě je mi líto že se něco takového vůbec stalo  ale svého rozhodnutí nelituji...

Autor: renátus   16.10.2014 v 10:21

Hele, tři děti není zas tak moc, mě je letos 43 a v květnu se nám narodí 5.prcek. Je sice fakt, že první dva jsou již dospělí a ač studující, žijí ve svém. Doma mám jen 11letého pubertu a 9.měsíční sviště. A právě k němu jsme si s mužem pořídili tohle, co se má teprv narodit, aby nebyl sám v tom našem dospělém světě. U třetího synka, když se narodil a já měla pocit, že už nikdy nebudu moct normálně pracovat, že co si pamatuju ze školy je na prd, jsem si dala přihlášku na školu a začla dálkově studovat 1x týdně 12 hodin přednášek. A šlo to, kojila a psala poznámky, večer doma přepisovala na pc........ Chce si to najít, něco pozitivního. A hlídání? Potřebuješ zrelaxovat. Co třeba chodit cvičit, nebo plavat s hlídáním dětí. To je myslím všude, nejen v čechách

Autor: Smely   16.10.2014 v 20:13

[651284] Dekuji za dalsi nazor. Je to vcelku trefne. Vim, ze ackoliv jsem v mnoha situacich racionalni clovek, v teto situaci proste nelze zvazovat pouze a jenom racionalitu, proto jiz predem ten strach z toho prazdna, presne tak. A s manzelem to taky dobre vystihuje situaci. On byl ve skutecnosti ten, ktery tema tretiho ditete natukaval. Ve skutecnosti mel hned velkou radost. Kdyz me ale videl v slzach, zalekl se a dostal strach, co se mnou je. Vicemene je od chvile znejisteni z meho chovani indifirentni. Prijme to, pro co se nakonec rozhodnu. A to je presne to, co me dal neposouva-)) naopak.