Autor: Janči   4.2.2013 v 09:55

Ahoj Aduš.

Tyhle stavy jsou úplně normální. Taky jsem měla období, přibližně ve tvém týdnu těhotenství, kdy jsem začala řešit, jestli na mimi není ještě brzy (je mi 25), jestli to finančně zvládneme, jestli už jsme připravení. Byla jsem lítostivá a chtělo se mi brečet nad sebou samou... Manžel se ke mně choval stále stejně - mluvil na bříško, hladil mě, ale mně to v tu chvíli připadalo prostě málo. Stejně tak sex - on s tebou nechce nic mít, protože se určitě bojí o miminko, jen to neumí říct. To taky přejde, neboj. Nabranými kg to určitě není. Možná má jen opravdu hodně starostí s barákem... zkus si s ním promluvit, ulevíš si My v bytě taky máme jen základní věci - kupujeme si nábytek jen za peníze, které dostaneme k narozkám/Vánocům apod. Určitě bude líp, nezoufej si. Tahle nálada přejde a bude zase líp Mysli na toho prcka, co v sobě nosíš. Je to nádherný. Já už tu mám 3 týdenního chlapečka v kolébce a je to náš poklad A to se všichni báli, jak na něj manžel bude reagovat - od porodu je to pyšný otec Dobře to dopadne, uvidíš

Autor: janah   4.2.2013 v 09:56

ahoj Adus, tak tvoje pocity znám, měla jsem je v prním těhu a mám je i ted v druhém. Je to asi všema těma změnama v těle a životě. Prostě máš strach jak to bude všechno dál a přijdeš si sama, chlapi prostě neví a nevnímají naše stavy tak jako my a odbydou nás tím, že je všechno v poho. U prvního těhu jsem byla taky hodně zmatená co se děje, chlap makal na baráku, chodil utahanej a já se cítíla sama, pak se narodil malej a najednou bylo vše v poho. Radost z mimina a všeho kolem. Ted jsem těhotná podruhé a mám stejné pocity, na všechno sama, tlustá, unavená, ale když vidím, jaký skvělí vztah má přítel s malym, tak mě to už tolik nestresuje. Oni prostě neví jak se cítíme a ani si to nedokážou pčedstavit a tak nám nemůžou ani pomoct, sami neví co je čeká a jsou nejistí. Ruku na srdce, dokud jsem nebyla těhotná tak jsem ani trochu nerozuměla těhotným a jejich problémům až jsem si tím prošla a poznala tak to vím a jak to mají vědět ty naše skvělé polovičky, mají jiné hormony a jsou naladěni na jinou frekvenci Prostě to chce trpělivost, mezi lidi, nejlíp mezi těhotný lidi které to mají stejné i když se tváří v poho. Strach z toho co přijde je normální a těch strachů ještě zažiješ spoustu

Autor: Monika4   4.2.2013 v 10:09

Ahoj Adus neboj se ničeho já měla první mimčo taky ve dvaceti a nikdy jsem nelitovala. O nic mne to nepřipravilo spíš naopak najednou jsem měla daleko větší rozhled než moji vrstevníci.A že jsem si neužila mládí? Nepotřebovala jsem k tomu diskotéky a bary atd. Moje mládí šlo dál s dětmi a díky nim jsem stále mladá. Dnes mi je 31 a čekám čtvrté(neplánované) dítě obavy co bude dál jsou normální ale i tak jsem naplněná štěstím že mám ten dar dát někomu život. Manžel nechtěl o miminku ani slyšet a když to přišlo nemohl tomu uvěřit ale hned zavrhl jiné řešení než že si ho necháme. Tři zvládáme docela dobře tak to půjde i se čtvrtým.Bude to boj s penězi a tak ale to má každý v dnešní době a někdy k tomu nemusí mít ani děti. Taky mývám stavy kdy jen sedím a brečím ale je to normální v tomhle stavu.Včera třeba na mě byl manžel scelý den hrozně hodný a já jen pobrekávala že mu to neumím oplatit. No prostě hormony. A že si připadáš tlustá? to je taky normální taky tomu svýmu pláču na rameni že jsem jak balon a už se nehnu apod. Neboj on to tvůj přítel zvládne možná je trochu víc vyděšený co se to s tebou děje když čekáte první mimčo.Můj už ví co a jak a tak mě jen chytne pohladí a ví že za pár minut se uklidním. 

Adus ničeho se neboj na vše jste dva a musíte spolu mluvit mluvit mluvit ikdyž ti tro přijde těžké ikdyž se u druhého slova rozbrečíš říkej mu svoje pocity a nálady On to nechápe a nevidí necítí co s tebou ty hormony dělají a ještě dělat budou po porodu musíš ho na to připravit a sebe taky.

Jo a kdyby to bylo moc špatné řekni to klidně doktorovi uvidíš že ti poradí nebo něco napíše na uklidnění.

Držím palce a těš se n a miminko přivést ho na svět je nádherný okamžik.

Autor: Ivana   4.2.2013 v 11:46

Ahoj, sice tyhle pocity nemám, ale chápu je a myslím, že jsou normální. Přijde mi, že naše generace je ještě dost "postižená" tím, jak vypadaly životy našich babiček a někdy i maminek - žena porodila dítě a od té doby už se jen starala o domácnost a o děti. Ber to tak - budeš to mít takové, jaké si to uděláš. Podle mě mimčo není konec, ale začátek a je to sice nějaké omezení, ale můžeš s ním cestovat, pracovat a zase se ti otevře úplně nový obzor, o kterém jsi doteď moc nevěděla. Dnes už ani není problém jít s miminkem na kafe s kamarádkami, studovat, meze si už můžeme stanovit, kde chceme:) Tak se neboj, sice to asi bude ze začátku makačka a nic než miminko, ale to se urovná. A k tomu, jestli jsi mladá - ve 40 letech už budeš mít samostatného potomka a budeš mít svůj život zase sama pro sebe, pokud budeš chtít. To vidím jako velkou výhodu.

Autor: Lola   4.2.2013 v 21:14

Ahoj Aduš, je to naprosto normální a myslím že je to dokonce dobře že máš určitý pochybnosti protože to znamená že jsi velice zodpovědná a uvažuješ nad tím jak zvládneš tak velkou změnu ve tvém životě. Všechno se změní a ty vůbec nevíš jak, dokud se to malé nenarodí. A ještě pár týdnů po narození miminka budeš mít možná problém se s tím srovnat, s tím že je to napořád, že už nikdy nebudeš sama, že na tobě ten tvoreček bude naprosto závislý a ty nikdy už nebudeš myslet jen na sebe a sůvj život, ale na jeho život a pak teprve na svůj. Já měla velice těžké těhotenství. Otěhotněla jsem v zahraničí s přítelem a rozhodla se vrátit, což se nesetkalo s jeho pochopením, následovalo mnoho hádek a já žila v takové nejistotě že jsem probrečela spoustu dní a nocí. Měla jsem takové výčitky kvůli miminku které brečelo se mnou, bylo mi tím pádem ještě hůř, jednak kvůli situaci a ještě kvůli tomu že přenáším starosti na miminko. Tak jak jsem se natrápila a nabrečela v těhotenství jsem se snad do tý doby nenabrečela. Dneska mám čtyřměsíčního chlapečka, mám sice různý starosti ale cítím se tak silná a tak šťastná. Zatím jsem na něj sama protože přítel je pořád v zahraničí. Šestinedělí byl boj ale dneska vím že můj život byl prázdný a teprve můj chlapeček mi život naplnil a pokud budu se svým synáčkem budu vždycky šťastná, ať jsme kdekoliv a žijeme jakkoliv. Přítel syna miluje a dokud ho nedržel v náručí a neprožil ten pocit, neviděl to bezbranný stvoření, vůbec nevěděl která bije. Dokonce na veškeré ultrazvuky reagoval chladně, nestál o to vidět jak dítě v břiše prospívá, stačilo mu vědět že je ok. Pokud jsem ho dotáhla na kontrolu srdíčka a slyšel ozvy, dvacet minut co jmse tam seděli bylo moc a spal tam. Nechápala jsem jak může být tak chladný a bez zájmu. Čekala jsem že se o mě a naše dítě nepostará. Dokonce ani nechtěl aby mělo dítě jeho příjmení. Opravdu jsem si vytrpěla ošklivé chvilky. Ale narození syna ho otočilo a on by nás nikdy neopustil a vím že jsme pro něj to nejdůležitější v jeho životě. Takže věř že bude dobře až se mimi narodí protože ten chlap nevnímá zatím příchod vašeho dítěte stejně reálně jako ty. Pokud se teď cítíš prázdná, věř že až si s miminkem na sebe zvyknete tak se zamiluješ tak jako nikdy do nikoho. Já nezbožňovala svoje dítě ze začátku, já ho měla ráda, obdivovala, ale byl to najednou pro mě neznámý človíček, nevěděla jsem proč pláče, co mám dělat, ale po určitý době jsem se tak zamilovala že nějaká prázdnota v srdci není možná. Snaž se přenést přes nepříjemné pocity a smutky protože to co tě čeká je nadpozemsky krásný a jakékoliv nedostatky citu od partnera ti budou šumák protože mezi tebou a dítětem bude hromada krásných citů. Přeju vám oběma zdraví a štěstí, ať svoje smutky zvládneš, překonáš a rychle ti uteče čas než budeš držet v náruči ten čistej zázrak

Autor: Adus   5.2.2013 v 11:56

Moc dekuji, strasne moc mi pomohlo si precist vase nazory a rady. Alespon uz vim, ze je to normalni a ze obavy nemam v tehotenstvi jedina.  Zase o neco vic mi sviti slunicko v tech mich dnech :)

Autor: iiiviii   5.2.2013 v 12:08

Aduš, všichni občas míváme takovéto stavy. nesmíme se tomu tolik poddávat. a jestli je na mimčo brzy nebo ne, tak říkám, že s mimčem se dá taky všechno vyřešit / dostavět barák / a žít si pěkný život. já měla první mimi v 18 letech, druhé v 25 letech, dnes je mi 37 a máme mimi třetí jezdili jsme na dovolené, lyžovali jsme, chodili si na pivko, na diskotéky, opravili chatu, jezdili na ni s mimčama od narození, teď jsme koupili baráček, který potřebuje velké opravy, takže nás čeká i velké stěhování do budoucna... manžel už má v nejstarším synovi parťáka, který mu pomáhá / je mu 18 let /, takže už teď při pracech nahradí mě ... život se stále vyvíjí ... jen člověk musí chtít žít, budovat  a doufat navíc máš - jak píšeš rodinu! já z mé strany vůbec nikoho a z manželovi strany se dá trochu počítat jen s babičkou, která teda ale s kočárkem rozhodně nejezdí! takže hlavu vzhůru a přeju jen to nej nej nej!

Autor: :-)   29.5.2013 v 22:34

Mě se moc líbilo povídání od pana doktora Hnízdila, domnívám se, že má něco do sebe. Třeba si z něj také něco odnesete: http://www.youtube.com/watch?v=iaJyWfOptYg&feature=em-subs_digest&list=TLB7vR46xb0gM