Autor: Marky2710   21.6.2013 v 23:31

nenechej clovickovi v sobe ublizit.... je to to nejcenejsi co clovek ma! ja o miminko prisla.... dej sanci malickemu zivotu at zije... je to uz skoro clovicek.... i kdyby byl otec mimi proti bran si ho,budes si to nakonec vycitat 

Autor: pavla   22.6.2013 v 06:01

Autor: renča.k   22.6.2013 v 07:08

ahojky holky, limetko, je mi tvé situace hrozně líto...ale povím ti, že já v tuhle chvíli procházím taky krizí...mám dvě děti a žiji s přítelem v jeho domě, obrovském...sama...kamarádku, tu opravdovou, mám jen jednu, ta se mi ted stěhuje 100km pryč...

procházíme krizí, ale opravdu těžkou, mám dceru osm let, syna rok...a ta krize už je tak veliká, že jsem se rozhodla odejít...přítel mi taky řekl, že si mě nehodlá vzít, přitom jsem bych řekla vzorná žena, doma mám uklizeno, navařeno, máme hromadu zvířat od býka až po ovce a koně, o vše se starám, protože přítel je též pořád v práci...a já si tu příjdu jak blbec...nebaví mě to už, nebaví mě být doma sama a když náhodou příjde přítel včas domů, tak to stejně nikam nevede, já se na něj těšila, ale jeho pohled ve dveřích mě tak říkajíc profackoval a zase sem byla v té realitě, že je prostě opět naštvanej na celý svět...děti má rád, ale není s nima moc...příjde mi, že je má jako plyšáky...pohladí je, řekne tutununu a jde pryč...

píšu to vše jen proto, že taky vím, jaké to je, nevědět co čekat od svého chlapa a rovnou ti řeknu, že to podle mě k ničemu nepovede...budete spolu pár let, než dojdeš k rozhodnutí odejít, jako já...jako ostatní ženy, protože tohle fakt nejde vydržet...

dnes se jedu podívat na podnájem, díky mému tátovi, což je jediný člověk blízký, kterého mám, jsem sehnala úžasný  byt, vedle něj a za doslova pár korun...těším se na to, že se osamostatním...že budu mít od něj klid a budu sama se svými dětmi a myslím, že přesně to bude i u tebe...ty nejsi člověk, který by šel na interupci a jestli jo, rovnou ti říkám, že tě to zničí...nikdy si to neodpustíš a ten chlap, ti za to fakt nestojí...já tady taky žiju několik let, děsím se toho to tu opustit, jít do bytu...bude to pro mě všechno šílený, dcera musí změnit školu, prodám jí koně, což ponese hrozně...ael prostě to udělat musím, došla jsem k tomu závěru a vím, že je to pro mě v tuhle chvíli nejlepší řešení...

nejsem nějak extra zajištěná...budu žít doslova z mateřské do mateřské ale vím, že to bude nejlepší pro mě a pro děti...já budu v klidu, v pohodě a o to přeci jde...a pokud tady máš alespon tu mamku, zkus to nějak pořešit, abys tu mohla zůstat...nechod nikam, kam se ti nechce...dětátko to vycítí, nebude štastné, protože ty taky ne...

můj názor je, zůstan tady, mimčo si nechej a utíkej od toho člověka...zařid se sama, vždyt jestli slušně vyděláváš, máš možnost se ještě postarat o to, aby sis zařídila nějaký čas dobře si žít...

když to zvládneme my, "chudé" ženské, zvládneš to i ty, ale budeš se muset určitě uskromnit, to je jasné...já si dřív kupovala drahé makeupy, kosmetiku, protože jsem si to z výplaty mohla dovolit...dnes chodím nenalíčená, před tím jsem si to neuměla představit, když jsem někam vyjela nenalíčená, připadala jsem si hrozně, trapně a nejradši bych šla kanaálama, když si na to dnes vzpomenu, musím se smát...prostě jsem na sobě začala šetřit a jde to vše zvládnout...za pár let půjdu zase do práce a situace bude zase veselejší...a díky tomu, že se člověk trochu uskromní, má možnost vychovat a mít dítě a to za to přeci stojí...

je to tvoje budoucnost, smysl života...k čemu by bylo všechno ostatní, kdybys to neměla komu dát...víš jaké radosti člověk s miminkem zažívá? když se prvně usměje, když udělá první krůčky, to je tak něco úžasného, že bych to nevyměnila nikdy za nic a věř, že si to budeš taky tak užívat, jen se s tím musíš vyrovnat, říct si opravdu co chceš, že chceš mít miminko a přes to vlak nejede...a začneš se na to těšit, uvidíš... 

přeju mnoho štěstí a štastné rozhodnutí!!!

Autor: Monika84   22.6.2013 v 08:18

[331885]Ahoj limetko...chvíli mě tak trochu připadalo,jako by jsi popisovala tak trochu můj život před lety,akorát,že mě tehdá bylo 21 s přítelem jsem byla nějaký rok,u ns to taky bylo hodn o práci on byl sice o 11 let starší a myslela jsem že spíš on bude pro rodinu,ale omyl...zjistila jsem,že jsem těhotná,to bylo v 6.týdnu,má první reakce já nemůžu mít dítě nejsem na něj připravená to nejde a hlavn jsem měla super rozjetou kariéru a nechtěla jsem se jí jen tak vzdát,ale pořád jsem si říkala,že je to malé ,že nemůžu jít na potrat,vždy jsem byla proto němu,ale s tím co jsem věděla,jaký má přítel názor na děti-on by mi nepomohl a nevděla jsem zda bych to sama vůbec zvládla,v té době jsem skoro vůbec nevyycházela s mámou o tátovi ani nemluvě,ten ani neví že pomalu existuju,nechtěla jsem,aby mé dtě bylo trestáno za chyby jiných a hlavn jsem do toho měla nějaké zdravotní problémy a bála jsem se aby ti mimi neodneslo taky a hlavně jak řikám nebyla jsem připravená mít dítě.Bylo to mé nejtěžší rozhodnutí a šla jsem na potrat,o šestínedělí ani nemluvím,bylo mi zle,skoro jsem ho celé probrečela a přítel mě taky moc nepodporoval naopak,spíš mi vše vyčítal,a to taky moc na psychyku nepomohlo..hooodně dlouho jsem toho potratu litovala..nakonec jsem od nj odešla po tom všem jaký byl jak se choval a při tom jsem myslela,že v jeho věku bude mít víc rozumu.Já nikdy nebyla na mladší nebo sobě rovné ,potřebovala jsem někoho staršího,kdo mě bude  usměrnovat,ale nakonec jsem zjistila,že v tom vztahu jsem asi ta rozumnější byla já....litovala jsem hodně dlouho,že jsem si malé nenechala a sama ho nevychovával,kolikrát jsem si řikala,a ted bych měla 4 leté mimi,5leté mimi....postupem času jsem pořád přemýšlela,jesli vůbec nkdy budu na mimi připravená a jestli vůbec někdy najdu vhodného partnera.Jak se roky linuly,třicítka se blížila a já se bála,že snad nikdy nebudu mít dítě a zůstanu sama..po dalším nevydařeném dlouholetém vztahu už jsem to vzdávala,že končim.Nakonec jsem v práci poznala někoho,který mě tak nějak zaujal,ale nevěděla jsem nechtěla jsem se zase do něčeho hnát...ale zkratme to...po 3 mesících spolu jsem skončila v práci,odešla jsem z Prahy bydlet s ním 100km od rodiny,kde nikoho neznám nemám práci nic...s pohledem času na tou koukám jako na výkon kaskadéra...po 5 měsících před Vánoci mě požádal o ruku..já řekla ano,no a o měsíc později jsem otěhotněla,byla jsem zděšená bála jsem se,aby se nezachoval jako ten předešlý,ale v jednom jsem měla jasno-žádný potrat!Když jsem mu to řikala,bála jsem se reakce,ale to co mě čekalo,jsem fakt nečekala..obrečel to štěstím..a já věděla a už si byla 100% jistá,že on je ten pravý,že on je mi dokonalým partnerem a plnou oporou.Hodně jsem se bavili,vše si vyříkali pocity vše..no a nakonec to dopadlo,tak,že on nechal své práce a šli jsme zpět do Prahy,protože s ohledem k mé nemoci bych musela cestovat ke své dr tam,tak si našel perfektní práci tam,ted bydlíme v baráčku,mám 3 měsíce do porodu,čekáme zdravého chlapečka,svatbu jsme odložili na příští rok,až bude prcek větší a jsem ta nejštastnější na světě...a jen ta ironie přítel je o tři roky mladší jak já,to by mě nikdy nenapadlo z ohledem na můj dívější názor..Jen tím chci říct,že každá si zasloužíme být milována a mít vztah po kterém toužíme a být s můžeme který nás miluje z celého srdce a který by chtěl mimi stejně jako my přeze všechny překážky i když musíme udělat někdy hodně těžká rozhodnutí...dřív jsem litovala všeho jak jsem se zachovala,ale ted ničeho nelituju,protože mě to ponaučiloa dovedlo mě to až tam kde jsem ted a ted můžu říct,že konečně mám co jsem kdy chtěla a toužila...Každopádně at už se rozhodneš jakkoli je tvůj život tvé rozhodnutí a neboj se riskovat,občas se ten risk vyplatí,ale musí se vše promyslet a taky jak se já hodně dala na svůj instinkt...Přeji ti hodně štěstí a dej vědět jak ti to vše dopadlo...hodně štěstí

Autor: markytanka   22.6.2013 v 09:05

Ahoj, přidám svůj názor. Mně někdo říct to, co řekl tvůj přítel tobě, tak ho pošlu do prd.....e, bez pardonu... Jestli je tohle jeho reakce, tak bych s tímhle sobcem nechtěla mít nic společnýho, natož rodinu. Chlapa - a v tomhle případě lepšího - si najdeš určitě. Já bych zůstala doma, s mamkou a s mimi. Určitě bys to zvládla. Nač se trápit v zahraničí??

Jenže tohle je můj pohled. Nevím, jak moc se milujete? Nevím, jestli to nebyla ze strany přítele jen vystrašená reakce... Nevím, jestli by to váš vztah spíš posílilo, nebo umrtvilo... To musíš vědět sama a rozhodnout se.

Každopádně mimi se neboj. Já jsem momentálně v šestém měsíci a taky mám ze všeho obavy. Postavu si "kazím" už teď, ale co bych neudělala pro nový život..

Přeju ti, ať se rozhodneš srdcem!...... a ať jsi šťastná..

Autor: Jiřka   22.6.2013 v 20:34

limetko, přeji ti vše nej, hlavně at jste všichni zdrávi. Uvidíš, že vše bude v pořádku a až se prcek narodí tak přítel zjihne. Snaž se ho mírně nenápadně zapojovat do všech příprav.

podívej, mi jsme se snažili skoro 10let a v lednu se nám narodil syn David. LOni jsem zjistila, těsně před 35.narozeninami, že jsem těhotná. Už jsem tomu nevěřila a byla rozhodnuta, že si zažádáme o adopci.

Užívej si těhotenství, hlavně buď v klidu, pohodě.

Posílám Ti našeho bublinku. Ať tě pozitivně naladí. Přeji mnoho krásných dní.

Autor: Pavlina   23.6.2013 v 21:16

Limetko, přeji ti at se dobře rozhodnes. Chlap může zjihnout potomkem nebo ti taky může kdykoliv dát vale. Musíš vědět ty jaké má tvůj přítel hodnoty a podle toho se rozhodnout, jestli máš na to vychovávat sama dítě. Upřímně já bych to nechtěla a to jsem si před narozením našeho kluka nedokázala představit, co je to mít dítě. Myslela jsem si, že se toho až tak moc nezmění, ale opak je pravdou. Být 24h k dispozici, potlačit všechny své potřeby a to myslím i fyziologické. Pro mě 6nedělí byl očistec a bez přítele bych to nezvládla. Nemyslím, že by si nutně potřebovala mít chlapa, ale někoho kdo ti pomůže s péčí o mimi, kdo tě vystřídá, když dítě bude dlouho plakat nebo když ty budeš padat únavou nebo když si budeš muset něco vyřídit. Samozřejmě sdílená radost, starost je násobkem. Určitě dítě je zázrak, je nádherný, když se na tebe usměje, když tě obejme, když spí, když se koupe, když se poprvé převalí na bříško a potřebuje od tebe pomoc, aby se obrátil na záda, atd. Ta zavislost na tobe je omračující, ale zároveň je to o obrovské zodpovědnosti. Mám zdravého, krásného kluka, kterého jsme s přítelem chtěli (taky si mě přítel nechce vzít) a je to pro nás hodně náročné. Hrozně jsme si zvykli na svobodu, aktivity, ne že bychom byli nějací pařmeni, ale ta svoboda rozhodnutí nám hrozně chybí, a když na mimi, možná budeš sama o to to bude horší. Ale každým měsícem je to lepší a lepší. Další otázkou jsou finance. Mimi je opravdu nákladné a mě by hodně stresovalo kdybych musela žít bez finanční rezervy. Ale záleží, jak jseš silná osobnost, jak si tyto důležite životní situace bereš a jak by se zachoval i tvůj přítel. Zkus s ním promluvit, jaké on má představy, co od života očekává a co tobě může nabídnout.

Před všemi maminkami smekám. Je to nejnáročnější "dovolená" v mém životě.    

Autor: Limmetka   24.6.2013 v 15:40

Ahoj holky, děkuju za všechny reakce, ani jsem nečekala, že se jich tu sejde tolik. Zvažovala jsem dlouho vše možné, dokonce si napsala na papír i klady a zápory obou variant. Je to strašně těžké, protože s přítelem spolu v podstatě 2 roky nežijeme, já jsem tady, on ve Švýcarsku.... s tím souvisí i určitá disharmonie a větší nezávislost na tom druhém. Nic, co by do budoucna přineslo něco dobrého. Dítě přitom sama vychovávat nechci....sama jsem tak vyrostla, mamka byla na všechno sama a není o co stát. Nejsem o tom rozhodnutí přesvědčená, ale domluvili jsme se, že když už to je, jak to je, necháme to tak a budeme spolu. Mám opravdu strach z toho být tak daleko... navíc tam nefungují zařízení jako školka nebo škola jako tady. Školka se tvrdě platí podle % příjmu rodičů, můj přítel je, z tohoto pohledu bohužel, za tou nejvyšší hranicí a školka např. na 3 dny v týdnu by vyšla měsíčně na neuvěřitelné peníze. To znamená být s děckem doma. O školních jídelnách tam snad nikdo neslyšel a děti chodí ze základky kolem 12 hodiny dlabat domů. Pokud není nějaká vařící babička nebo teta, opět to pro ženu znamená být doma a vařit. Švýcaři dali ženským volební právo až v roce 1973 a chlubí se nízkou nezaměstnaností, ale já mám pocit, že je to taky dost kvůli tomu, že spousta žen se po založení rodiny už nikdy do práce nevrátila, protože stát jim to nikterak neusnadňuje. Holt jiný kraj, jiný mrav.... to vše mi běží hlavou, jak by to bylo krásný tady v Čechách i v tomto ohledu....ale tady přítel být nechce. Byl tu pracovně skoro 5 let, líbí se mu tady, ale doma je tam a chce být tam a cestování má plné zuby. No takže toho se opravdu moc bojím.

Celé to rozhodování bylo o to těžší, že jsme se ani neviděli a komunikovali přes skype a telefon....v podstatě jsme se pořád točili v kruhu. Já se nebojím toho, že bych byla špatná matka a nedokázala bych se postarat...ale spíš toho, že mě to prostě bude strašně omezovat a budu nespokojená. Cítím to tak asi hlavně kvůli těm všem okolnostem. Kdybychom to plánovali a byli bychom tady, cítila bych se o 100 % líp. Takže i když jsme se rozhodli, není mi o moc líp a nevím, jestli to bude lepší. To druhé rozhodnutí - jít na interrupci - by mě na druhou stranu taky netěšilo. Tak nevím.... říkám si, že to zkusím a kdyby to joo nešlo, tak holt budu sama s dítětem a snad i pořádným výživným...ale takhle to nechci. Já chci rodinu, spokojenost...ale opravdu si touto představou růžové budoucnosti nejsem moc jistá :-(

Autor: Žanynka   25.6.2013 v 09:05

Ahoj Limmetko,no pěkně jsem si poplakala a chci ti jen napsat jedno.Také jsem byla karieristka.O dětech a rodině jsem začala trochu přemýšlet kolem třicítky.Jenže náš vztach po 13letech šel ke dnu,byli jsme spolu málo a psali si vzkazy na lednici.Chtěla jsem dítě za každou cenu,aby se náš vztah dal do pořádku.Jenže přítel nechtěl jít k lékaři na spermiogram a na umělé oplodnění.Bál se,že chyba je u něj.Nakonec mě podvedl a ona hned otěhotněla-vykašlal se na mě.Těžko se na to vzpomíná.Nyní mi brečí v náručí třítýdenní holčička a mě bude na podzim 41let.Za nic na světě bych jí nevyměnila,hodnoty se mi změnily a škoda let,které jsem žila pro práci.Nikdo jí stejně neocenil.Ať už se rozhodneš jakkoliv ,věř že budeš své miminko milovat ať s chlapem nebo sama.Tahle láska je silná a krásná!!!!!To mi věř!!!!!!!