Autor: Lady:-)   15.10.2013 v 14:33

Sakra holka, dnes vypadáš vážně dobře

Před několika málo dny pověsil můj kamarád na Facebook fotku z doby dávno minulé. Dovolila jsem si k ní přidat komentář, že tenkrát jsme byli mladí, naivní a krásní, zato dnes už jsme jenom krásní. Jaká je ale realita? Naivní už asi nebudu, mladá si sice připadám, ale vysvětlujte to ostatním, kteří jsou obeznámeni s vaším datem narození.  Mládí přece není jenom o věku, ale o radosti ze života, o možnosti rozhodovat sám o sobě, o pocitu svobody! To ale člověk obvykle pochopí právě až s určitým věkem. Zbývá tedy ta krása a na té si budu trvat. Pochopitelně, vždycky můžu říct, že mám krásnou duši. Ale jsem normální ženská, navíc masírovaná každým dnem názorem médií a také názorem svých mužských kamarádů. Mám tedy na mysli také tu krásu tělesnou. 

V dnešní době bohužel platí, čím menší, štíhlejší, útlejší, tím krásnější. S údivem jsem si přečetla článek o tom, že současným módním trendem mladých dívek je mezera mezi stehny. Průšvih, protože tu vážně nemám a snad nikdy v životě jsem ji neměla. A aby toho na nás normální, tedy normálně krásné ženy nebylo málo, tak další podobný článek rozebíral kouzlo modelek nadměrných velikostí. Nejkrásnější modelkou světa se stala „super obézní“ modelka s konfekční velikostí 38. Její jméno si nepamatuji a ani po něm nehodlám pátrat. V českých rybnících jí sekunduje boubelka s velikostí číslo 42! No a korunu tomu dodala dospělá, avšak o poznání mladší dcera mého přítele, která mi během jedné debaty sdělila, že velikost 38 je přece normální velikost dospělé ženy - matky. Upozorňuji, že to v žádném případě nemyslela nijak ironicky. Prostě jenom vycházela z toho, co vidí kolem sebe a v médiích. Tedy není možné si myslet, že to byl vědomý či nevědomý útok na mou slovanskou postavu. Tedy doufám.

Já jsem se nikdy nepovažovala za oslnivou krásku a rozhodně jsem nikdy neměla ambice stát se Miss Léto, Mléko ba ani Miss Mokré tričko. Ačkoli, v této disciplíně není krása zřejmě to nejpodstatnější. Samolibě jsem nikdy nepochybovala o kráse své duše, ale s krásou tělesnou jsem byla občas na pochybách. Za ty roky jsem ale pochopila, že dobrá fotografka a malá pomoc Photoshopu dokáže udělat s ženskou a jejím sebevědomím divy.  Právě proto jsem si tuto morální vzpruhu pravidelně dopřávala.  (Dámy, vám, které jste tak ještě neučinily, to vřele doporučuji.) Své narcistické sklony jsem vždy omlouvala potřebou vytvoření památky pro vnoučata. Naopak vášnivou lásku k dobrému jídlu jsem musela patřičně kompenzovat cvičením. Vždy jsem bytostně nenáviděla ta anorektická děvčata s přívlastkem miss, či modelka, která v každém rozhovoru připomenou, že ony necvičí a můžou jíst cokoliv, protože mají super metabolismus. Proč ony?  Proč ne já? Výsledkem tohoto mého odříkání, dřiny a občasných fotografických podvodů byl ten, pro mnohé povrchní, pocit, že jsem krásná. Tedy aspoň občas.

Jenže pak přišlo těhotenství. Váha začala závratně stoupat vzhůru, a úměrně tomu začalo klesat mé sebevědomí. Zastavila na magickém čísle 100 a věřte, že krásná jsem si rozhodně nepřipadala. Mimo to mají výrobci těhotenského oblečení tendence myslet si, že naprostá většina matek vypadá, jako by spolkly meloun a jejich tělo zůstalo tímto požehnaným stavem jinak nedotčeno, a proto v nabídce dále zarputile trvají na velikosti 38 a méně. Když už se Vám podaří najít něco ve větší velikosti, tak to má obvykle podobu asexuálního stanu. Toto období mám díkybohu za sebou, ale s následky budu bojovat ještě dlouho.

Minulý víkend jsem se rozhodla nechat doma dceru a tatínka, ať si užijí jeden druhého a vyrazit do ulic na nákupy. Přece si zasloužím malou motivaci a také odměnu. Na každodenní procházky s kočárkem a venčení psa tepláky a tenisky možná stačí, ale já miluji svoje šatičky, botičky na podpatku a prádlo Victoria´s Secret. Bohužel, mé kyčle se připravovaly na porod tak intenzivně, že jsem byla schopna nasoukat se pouze do jedněch ze své sbírky kalhot. Kabát jsem přes výstavní hrudník, se kterým bych v soutěži Miss Mokré tričko určitě bodovala, nezapnula. No a o botách na podpatku jsem si také mohla nechat jenom zdát, protože noha se pod vahou těhotenských kil zvětšila asi o pět velikostí.

To ale nebyl jediný šok. Automaticky jsem si to zamířila do obchodu mé oblíbené značky. S předstíranou jistotou a zataženým břichem jsem procházela mezi věšáky a na ramínkách hledala oblečení s velikostí, o které jsem doufala, že by mi mohla sedět. Narazila v momentě, kdy jsem zjistila, že u poloviny modelů končí výrobce u velikosti 40. Zkusila jsem ještě jeden obchod, avšak s podobným výsledkem. A navíc jsem odcházela s pachutí soucitných úsměvů prodavaček, které by mi mohly říkat mami a do mého oblečení by se vešly snad i třikrát. Z naprostého zoufalství jsem koupila dceři asi stopadesáté dupačky a jako zpráskaný pes jsem vyrazila domů. Svého drahého jsem po zbytek víkendu pronásledovala s pohledem raněné srnky a hloupými dotazy typu „Miláčku líbím se ti?“ No uznejte sami, co mi měl chudák odpovědět.

Ne, já to ale nevzdávám. Partnerovi jsem vysvětlila, že jsem si vyblokovala dva večery v týdnu, kdy on bude hlídat a já budu bojovat za záchranu své tělesné krásy ve fitku. Mám za sebou první 3 lekce alpiningu a ani se neptejte, jak jsem si připadala. Nesnáším skupinová cvičení, ale v tento moment potřebuji motivaci, malý dvorek a dlouhý bič. První hodině předcházelo dlouhé rozhodování co na sebe. Vždycky se mi líbily sportovní funkční oblečky a zářivé barvy. Teď v nich vypadám jako jitrnice vyzdobená reflexními pruhy. Hned první hodinu jsem díky dceřině apetitu málem zmeškala. Vlastně mi vůbec nevadilo, že si vychutnává každou kapku mléka, aspoň jsem měla objektivní důvod proč nikam nechodit. Z domu jsem byla prakticky vyhnána. Ono zpoždění mělo i pozitivní efekt. Zbyl na mě pás v poslední řadě, tedy dost daleko hyperaktivní cvičitelky. Během hodiny ke mně několikrát vznesla dotaz, zda jsem v pořádku a nezapomněla mi optimisticky připomínat, že se to poddá. Sakra já vím, ještě před rokem jsem běhala bez problémů 5 kilometrů, aniž bych se zadýchala, zvládala kliky i lehy sedy a místo toho třesoucího rosolu jsem měla svaly. Z posledních sil jsem se vždy usmála, ale v duchu jsem křičela: „Proboha co po mně chcete, já měla před šesti týdny ještě metrák a navíc jsem po císaři, tak mě laskavě nechte dýchat.“

No a do toho všeho, mi včera naše kamarádka fotografka poslala ke kontrole fotografie, které jsme pořídili do rodinného alba. Děs! Na žebříčku fotogeničnosti vede náš pes, pak tatínek, milovaná dcera (která odmítala otevřít oči nebo jenom řvala), no a úplně poslední jsem tentokrát já. Mé instrukce zněly jasně: vyhladit ty faldíky na zádech, zatáhnout břicho, zúžit paže a vymazat dvojitou bradu. Miluju Photoshop!

Přijde Vám to povrchní? Říkáte, že krása je v něčem jiném, že důležitá je krásná duše? Máte bezpochyby pravdu. I já věřím ve vnitřní krásu, ale bohužel mi to nějak nestačí. Nehodlám se řídit módními trendy, nemám v úmyslu pracovat na své mezeře mezi stehny, ale ani nehodlám rezignovat. Chci se i za deset let podívat do zrcadla a říct „Sakra holka, dnes vypadáš vážně dobře.“  Asi už nejsem nejmladší, rozhodně nejsem naivní, ale každopádně hodlám zůstat krásná a to nejenom na duši.