Autor: sluniczko   8.9.2015 v 18:27

Renatko, ahoooj, tak co? jak se citis? jak se mas? uz odpocitavas posledni dny ?:)) ja uz zacinam 13.tyden s tim ze v pondeli na screening :)

Autor: Irčins   8.9.2015 v 23:18

Babouk, já věřím, že se časem srovnám natolik, že ta bolest bude snesitelná natolik, abych o ní mohla mluvit a netekly mi přitom pokaždé slzy a v krku jsem neměla takový ten dusivý "knedlík", co tě sevře... Zítra pojedu s přítelem pracovně, protože tyhle dva dny mi daly celkem zabrat, i když jsem se snažila pořád něco dělat. Čtvrtek a pátek bychom měli být též hlavně spolu, o víkendu nemluvě. Tak snad to pak půjde také už lépe. Příští týden jsem objednaná na to kožní, tak jsem docela zvědavá, co mi řeknou tam. Bude to vlastně takové první vyšetření, startovací... 

Autor: Jarka   9.9.2015 v 00:14

[785819]Ahoj děvčata,ani nevite,jak Vám rozumím.Toto co Vám,se mi stalo před 45 lety.Dceru sem donosila do terminu,ale když se narodila,nemohal plakat,jen slabě,měla špatně vyvinuté plíce srdečni vadu a asi do hodiny po porodu umřela.Viděla jsem ji jen z dálky na stole jak se ji snaží oživit,pak ji odnesli a asi za hodinu mi přišel primař říci,co se stalo.Tehdy ale nebyly žádné přístroje,,ultrazvuky a podobně.bylo to nejhorší období v mém životě,bylo mi 19 let.Jediné co mi pomohlo,že jsem do roka měla syna,sice celé těhu po nemocnicích,ale dopadlo to dobře.Pak jsem v rozmezi 20 let ještě měla 3 další děti.Dnes jsem 4 násobnou babičkou a u dcer,jsem měla sztrach celé jejich těhotenství.Nejlepší,co můžete udělat tak brát femibion 1 ještě před otěhotněním,je to již naštěpená kyselina listová,tu obyčejnou každý organismus neumi zpracovat.Dcera ji brala do 8 měsíce.Jen mne zaráží,že tehdy v té době jsem o nikom dalším nevěděla,že by takto přišel o miminko,ted se mi zdá,že je toho nějak moc,sice lékaři umi zachránit malinká miminka předčasně narozená,ale tohle je jak krok zpět.Držím všem moc palečky,at se všíchni dočkáte zdravých miminek a budete je moci držet v náručí.

Autor: Mysanda   9.9.2015 v 06:45

jarčo díky za podporu. Víš, tak y jsem si myslela, že jsem sama, komu se něco podobného stalo, ale když se mě někdo zeptal, kde mám bříško a já mu řekla, co se stalo, tak to z lidí postupně "lezlo" ven a zjistila jsem, že v mém okolí je min. dalších 5 holek a ženských, kterým se stalo něco podobného, Tohle se bohužel stává. Pořád si říkám, že je tolik ženských, co dítě nechtějí, odhodí je pak někde u popelnic a děcko se jim narodí zdravé..... Ale musíme jít dál a snad se časem dočkáme zdravých špuntíků.

Autor: Jaana   9.9.2015 v 18:38

https://youtu.be/sne9d6A7zIo

Bohužel se mi tahle hrůza stala taky, je to dva měsíce. Miminko mi umřelo v břichu, 40 týden, pupeční šňůra kolem krku. Na samý konec...Nevím, jestli to kdy rozdýchám, nevím, jak s tím mám žít dál..  Jako bych tady v diskuzích četla svoje myšlenky. Proč je život tak nespravedlivý!! Ach jo.

Autor: Mysanda   9.9.2015 v 18:43

[786141] Jani jak vidíš, tak se s tím pereme všechny. O malýho jsem přišla před rokem a teprve před pár dny jsem se dokázala podívat do kočárku na cizí dítě. Čas otupí lidskou mysl. Zvládneš to, stejně jako my všechny. I když jak já říkám - naše sudičky musely být asi totálně ožralý na kaši, když předly naše nitky osudu, protože jinak by na nich tolik uzlíků nemohly udělat..... Uvidíš, že časem bude jednodušší jít dál, i když to bolet nepřestane nikdy. Už máš nějaké mimčo? 

Autor: elis   9.9.2015 v 19:58

Ahoj jani ja prisla tez o nasi holcicku ve 40tydnu,ale pricina zatim neznama.je to tez 2mesice.hrozne mi chybi.kdyz jsem ji chovala byl to ten nejkrasnejsi moment v nasem zivote ,videt kdo me celych 9mesicu kopal a pak prisel i ten nejhorsi moment,kdy jsme ji musely opustit.kazdy den na ni myslim,hrozne to boli,ale musime jit dal i pres tu velkou bolest.mysando hezky jsi to napsala s tema sudickama.

Autor: Jaana   9.9.2015 v 20:58

Mám dva puberťáky. Vím, že někdo řekne, že aspoň už děti mám. Mám, ale moc jsem chtěla ještě miminko. Děti se těšily taky, dohadovaly se jestli to bude holka nebo kluk a zůstaly jen slzy. Přežila jsem šestinedělí, myslela jsem, že už bude jen líp, ale asi to na mě teprve padá. Manžel říká, že se mu probrečím do krásy. U nás na vesnici se jak na potvoru poslední dobou roztrhl s miminkama pytel, některé maminy měly stejný termín jako já, společně jsme plánovaly a těšily se... Je mi moc líto, když je vidím jako jdou s kočárkama na procházku a já s kytkou na hřbitov.

Pročítám si diskuze s tímto tématem, snad doufám, že se někde vyčtu, že příště to zaručeně vyjde, že už se nic takového nestane, že se miminka dočkáme -  a já věřím, že se dočkáme, protože to přece nemůže takhle skončit. Moc bych chtěla zpátky mojeho andílka, ale to bysme chtěly všechny, bohužel to nejde. Nerada si to přiznávám, ale myslím, že fakt budu muset přepnout, zabavit si mozek něčím jiným, protože mi z toho brzo hrábne.

Autor: Irčins   10.9.2015 v 00:20

Ahoj děvčata, nemohu se nepřipojit...i já jsem udivená, kolika lidem z okolí se toto samé stalo. Kamarád mi řekl o své sestřenici, přítelův kolega se zmínil o své ženě, má kadeřnice o své sestře... Naštěstí kamarádova sestřenice je právě nyní v dalším očekávání a přítelův kolega má již půl roku zdravého synka na světě. Tedy aspoň tak. Naopak sestra jiného jeho kolegy se z této ztráty již nevzpamatovala.

Holky zlaté, tohle asi nemá cenu svádět na nikoho...na osud, na život, na sudičky a na sebe už vůbec ne. Tahle vina zůstane viset ve vzduchu zřejmě už napořád, ale musíme se s ní naučit žít... Já vlastně ještě ani neznám výsledky, tedy na možné zavinění ještě přijdou, ale bojím se toho zjištění, hrozně moc, stejně jako té nejistoty do té doby.

Užuž jsem chtěla napsat "Jani vítej", když mi došla absurdita situace...na těchto stránkách by neměly přibývat nové příběhy, spíše se stále ztenčovat ty "staré" a stávat se čím dál více novými v tom, že budou obohaceny právě novým životem, novým štěstím, novou láskou a radostí... Věřím, že tomu tak jednou bude... Každopádně jsem ráda, že na to nejsem sama a to díky vám všem tady. Děkuji za vás...

A nemohu opomenout moji mamku, která se mi, když mi bylo zhruba osmnáct let, svěřila s tím, že jsem tady vlastně neměla být, jelikož čtyři roky přede mnou mohla mít též holčičku. A jelikož mám ještě o sedm let staršího bráchu, další dítě už neplánovali. Tehdy byla medicína opravdu ještě jinde a mamce přišli až po měsíci na to, že má v sobě holčičku mrtvou...pravý uzel na pupeční šňůře, jelikož ji měla i abnormálně dlouhou... Umřela v ní zhruba v šestém měsíci a rodila ji jako já...v sedmém a kousek...strašné pomyšlení, jehož hrůza mi zřejmě plně došla až po své vlastní zkušenosti.