Autor: sluniczko   12.11.2015 v 23:09

Jani, to mi je moc lito. :( Meli by to poradne prosetrit.. :( achjo, tak moc jsem na tebe myslela! drz se prosim te. :( A nadeje umira posledni!! dejte si ted chvili pauzu..

Autor: Babouk   15.11.2015 v 11:43

Jana76, moc mě to mrzí. Nech si chvíli pauzu a pak uvidíš, jak se budeš cítit. Chápu, že se ti do toho nechce teď znovu, ale na druhou stranu už víš, co je za problém a mohlo by se to řešit od začátku a ne až ve 3 měcísi. Ale to je jen na tobě. Když jsem byla na sociálce vyřizovat mateřskou, tak mi úřednice řekla, že její kamarádce se to povedlo na pátý pokus.

Autor: Jaana   15.11.2015 v 16:11

Týden jsem tu nebyla a je mi líto, že čtu takovou smutnou zprávu. Jani76, marně hledám nějaká slova, kterými bych tě povzbudila.. Jak píšou holky, vybrečet se z toho, chviličku si odpočinout a načerpat novou sílu. I když se člověk kolikrát ptá sám sebe, jestli na to po tom všem ,,ještě má", nevzdávej to, nikdy to nevzdávej, jednou se to určitě povede. Tobě i nám.

Autor: Irčins   17.11.2015 v 10:16

Ahoj holky, Jani76 nelze vyjádřit slovy, jak bolí tohle číst...stejně jako nelze vyjádřit slovy útěchu, protože je mi jasné, že slova v tomhle případě jsou šípy minoucí cíl. Každopádně se přidávám k holkám a říkám - nevzdávej se, protože jen na tobě záleží, ty jsi ta důležitá, která rozhodne, co dál. Ta naděje, i když ji máme v sobě natolik udupanou trápením, tak ta tady stále je... 

Před týdnem jsem byla na imunologii, dělali mi odběry a po poradě s moc milou paní doktorkou, mi zaškrtla v testech co se dalo, i onu štítnou žlázu. Divila se, že mi před IUI tahle vyšetření nedělali, ale nechci hanit doktory, protože na krvi jsme s přítelem byli, co vím tak kvůli RH faktoru, ale už si nejsem jistá, co vše se tehdy testovalo. A vliv na konec těhotenství imunita zřejmě neměla. Pro výsledky si mám jít tento čtvrtek, tak snad už mi nic vážného nenajdou. Nesnesla bych další testování nebo léčbu, když už mám za sebou polovinu čekání a víru v další IUI. 

Osmého listopadu dorazily druhé měsíčky a kupodivu jsem je tak nějak přešla v klidu. Jak jsem si po těch prvních zkoušela hlídat ovulaci, tak asi byla 16 den cyklu, protože 32 den menses dorazila. A to víte, že jsem spotřebovala něco těhotenských testů, protože jak říkám...naděje je mocná podpora psychiky. Ale bohužel, zatím se nedaří. Jsem jako na houpací lodi...na jedné straně víra, na té druhé zklamání, které ale ve finále též obrním vírou v pomoc doktorů. Přítelova švagrová otěhotněla 2x po IUI a třetí dítko se jim povedlo náhodně, což je krásné. Takže i tohle se může stát a stává. Říkám si nakonec, že ten čas prostě musím překonat, snažit se žít, protože i když bych tu dobu nejraději smazala a byla již o dva měsíce dál, na druhou stranu jsou dva měsíce kusem života, který mi nikdo zpětně nevrátí. 

Co se týká pracovního života, najela jsem do minulých kolejí, sice je to těžké, ale zvládnu to. Zrovna minulý týden jsem se musela tvrdě obrnit proti slovům kolegyně. Povídala jsem jí, že jsem si kupovala zimní gumy na auto a ona na to: Prosím tě, pět tisíc...víš co by tě stálo dítě? V duchu jsem jí dala docela nehezký titul, cloumaly mnou pocity lítosti s pocitem zlosti jí jednu vrazit. Nakonec se to ve mně ustabilizovalo a řekla jsem si, že nemám zapotřebí se takovému člověku svěřovat s tím, jak jeho neomalenost bolí, protože by to ve své jednoduchosti prostě taková osoba nepochopila. Raději jsem se sklonila k papírům a přestala se zajímat, co dalšího chce sypat z rukávu. 

Autor: matys   17.11.2015 v 11:16

Ahoj, mohla bych se prosím přidat a podělit o svou zkušenost? 

Autor: matys   17.11.2015 v 11:29

Včera jsem byla na kontrole v 10tt a doktorka neviděla srdíčko :( poslala mě hned na lepší vyšetření do FN a tam mi tu špatnou zprávu potrdili, že miminko odpovídalo jen 7+6 ( když jsem byla na kontole 2.11., byla jsem 7+4 a bilo srdíčko). Vzhledem k tomu, že je dnes ten svátek, vezmou mě na revizi až v pátek. To čekání je hrozné, celou noc jsem probrečela a bulím i teď, nechápu kde se ty slzy pořád berou.. Už mám za sebou jeden spontální potrat v únoru v 6tt, ale to jsem na revizi nemusela. Otěhotněla jsem tehdy na první pokus, ale pak to půl roku nešlo, až po jednom cyklu s clostíkem se v září zadařilo, brala jsem i utrogestan a stejně to špatně dopadlo. Mám hrozný strach z té revize a hlavně z budoucnosti až to budeme zkoušet znovu.... Můžete mi prosím některá napsat své zkušenosti s revizí, popř. za jak dlouho jste se začali snažit znovu? Jinak bylo by to naše první dítě...

Autor: Irčins   17.11.2015 v 13:01

Ahoj Matys...posílám ti aspoň pomyslné přání mnoha sil, obejmutí na dálku a pohlazení... Tuhle ničivou bolest je strašně těžké nést, ať už o své miminko přijdeš dříve než je vnímáš i fyzicky nebo později s porodem. Ano, ve finále je porod skoro vyvinutého dítěte příšerný, to, že v jednu chvíli se to malé uvnitř tebe hýbe a druhý den ležíš na posteli prázdná - uvnitř těla i duše, to je vyčerpávající pro každou ženu. Ale rozhodně to nemění na faktu, že jsme všechny přišly o dítě a ty pocity, co následně přicházejí, prožíváme hodně totožně.

Já jsem přišla o miminko na konce 29 týdne, protože si zaškrtilo pupeční šňůru. A v roce 2009 jsem potratila v 15tém týdnu, kdy jsem ani nevěděla o těhotenství, protože jsem procházela příšerným vztahem s člověkem, jehož jménu se dodnes vyhýbám. Tehdy mne museli násilím odvézt do nemocnice, jak se mi chtělo umřít, když jsem to malé držela v dlani a teprve mi došlo, co se stalo a že jsem byla těhotná... U mne to však bylo tak, že jsem následně byla dva roky sama a tedy o nějakém snažení se nebo pomyšlení na další vztah a další těhotenství tu nebylo. 

Všechno jednou přebolí, nesmíš v sobě dusit pocity, které nyní máš, plač jak potřebuješ a odžij si tu bolest naplno. Zní to hrozně, já sama jsem prvních 14 dní pomalu nevěděla o světě, ale pak se to s každým dalším týdnem lepšilo. Od porodu jsem skoro 3 měsíce a rozhodně ještě nejsem psychicky v pořádku. Ty chvíle, návali bolesti, vzteku, nespravedlnosti, lítosti....ty sem tam přicházejí, ale už je umím zvládat lépe než zpočátku.

Není rada jak překonat čekání k zákroku, který máš před sebou, rvi se ale o svůj život a svou budoucnost. Přeji ti moc a moc sil.

Autor: matys   17.11.2015 v 13:33

Irčins ani nedokážu vyjádřit slovy, jak mo mě zasáhl tvůj příběh a nemůžu se ubránit návalům slz. Jsi strašně statečná a moc tě obdivuji, že se to tak snažíš zvládat. Mé problémy a bolístky jsou proti tvým zkušenostem zanedbatelné. Opravdu moc ti přeji do života jen vše dobré a přála bych si být také tak silná jako ty.

Autor: Irčins   17.11.2015 v 21:50

Víš Matys, nevím zda je to statečnost...někdy si připadám tak strašně slabá a zranitelná, jenže já spoustu věcí dusím v sobě a to též není dobré. Celé mé okolí si myslí, jak to zvládám a vlastně mně bere jako dřív, přitom jen já sama vím, jak to doopravdy je. Můj vztah s partnerem tohle trápení hodně narušilo a přestáváme si rozumět jako dřív. Moc to bolí, také to svádím na hormonální změny, kterými zřejmě stále procházím, ale mám strach o naši budoucnost. Asi bych o tom neměla psát, ty potřebuješ hlavně slova podpory...

Přeji ti, ať to vše zvládneš a věřím, že i na nás čeká v budoucnu naděje, kdy své miminko budeme držet v náručí.