Autor: Ivous   6.9.2016 v 12:03

Ja se vratim jeste k partnerum/manzelum. Jsou to slabosi :-( Ja u sveho manzela nenasla oporu ani pred lety, kdy jsem 4,5 roku bojovala, abychom vubec nejake dite meli (2mimodelozni, 1potrat). Vzhledem k odebrani vejcovodu moje jedina sance je ivf. V r. 2012 se podarilo na 2. pokus ivf a mame temer 4leteho syna. Ten jediny me drzi, abych od manzela neodesla. Je to smutne, ale je to tak...Priznala jsem si to a je mi lepe. Po porodu mrtveho druheho syna v 36tt letos v lednu za dramatickych okolnosti (odlouceni cele placenty a ja vnitrni krvaceni, uz jsem kolabovala pri prijezdu do Podoli...) jsem se psychicky uplne neslozila jen diky mym rodicum! A ted po vyleceni trombozy a povolenem pul roce po cisari ty nervy okolo ivf zazivam znova...muj manzel samozrejme opora zadna...tim vsim chci rict, ze se sice muzi s tim perou jinak, ale chapu rozhorceni Ircins :-( Ja ani po 8mesici po porodu a po 1nezdarenem ivf pokusu v srpnu 2016 citim to same, co Ircins. Jen to proste prijimam a rikam si, ze v zivote je stale proc se radovat i pres ten muzsky pristup...

Autor: Mixlevpixle   6.9.2016 v 12:06

Holky děkuji,  je to těžký,  je to krátká doba 

Pry možná syndrom náhleho úmrtí,  prostě malý byl zdravý a občas se to stává,  nic víc..... 

SS miminkem nevím,  tohle bych už nikdy nechtěla prožít,  navíc mě tlačí i věk a biologické hodiny.... 

Teď nevím nic,  mám díru v srdíčku a prožívám největší bolest a smutek ve svém životě.....  

Autor: Irčins   6.9.2016 v 15:02

Víte holky, abych byla upřímná, tak ženy nikdy nepochopí muže, stejně jako muži nemohou pochopit ženy a jejich cítění. Neberu partnerovi, že cítí bolest a vše by chtěl mít naplánováno jednak, abychom si to užili všichni a jednak aby si to užil on. V tom je ten rozdíl...Obojí rodiče jsou při mně, že dalším odkládáním všeho nic nevyřešíme a bůhví, když to řeknu hodně špatně, co se do budoucna zase stane. Svatba mi zbyla jako jediná "radost" z tohoto roku. S vidinou nějakých Vánoc jsem se rozloučila, přesto vím, že tak to bylo i vloni, a přece jsme si je s rodiči trošku užili, protože pomohl čas... 

Přítel zažil svou svatbu již jednou, já ani jedenkrát. On tehdy slavil a bavil se...sám mi ještě v těhotenství říkal, že je to pro něj beztak už jen formalita a chce vidět hlavně šťastou mně. Včera zase otočil, že chce abych si vzala i svatební šaty, že chce, abych pro něj byla nevěstou a že o tom celou dobu přemýšlel... Také jsme si to ráno byli pro prstýnky a pak prý mu také leccos došlo a že to pro něj bude zvláštní pocit... Člověk nesmí soudit hned zpočátku a dát i tomu druhému čas, který potřebuje. A to jsem zase pochopila já.

I přes tuto situaci jsme se dnes dohodli, že budeme pokračovat v předělávání pokojíčku, přítelův tatí dodělá kolébku a já vymaluji zeď tak, jak jsme chtěli. Nechceme to jako vloni, kdy jsme do pokojíku sotva vešli a já se nemohla podívat ani na první výbavičku...

Tentokrát to tak nenecháme, chceme bojovat a to, že budeme pokračovat v zařizování nás alespoň posílí v naději. Jediné co je třeba, je prodat kočárek, který jsme oproti loňsku pořídili a je pro dvojčátka, protože já zřejmě dvě miminka nebudu nikdy schopná donosit. 

Jsem pod hrozným tlakem hormonů a všeho kolem, přesto začínám mít světlé chvilky, kdy přemýšlím jaké to bude být vdaná, pak dovolená a chceme předělat kuchyň. Toho všeho se držím a potřebuji něco dělat. 

Mixlevpixle...i já se ve svých 37 letech cítím čím dál víc vyčerpanější a když si představím, že příští rok budu třetím rokem těhotná v kuse, je to příšerné... Buď silná, já také musím být.

Ivouš rozumím ti...možná jsem svého přítele až moc hanila a vyčítala mu, že necítí co já, ale v tomhle období se nelze přemáhat a potřebuji ze sebe dostat vše ven. I jsem mu pak v klidu nabídla, že to tedy uděláme, jak potřebuje on, ale jak jsem psala, nakonec si na tom začíná nacházet i něco málo pozitivního. 

Nejhorší jsou v téhle situaci hádky a neshody, už je nechci zažívat. V těhotenství jsem se s tím nějak vyrovnala, protože jsem v sobě měla štěstí, které mně uklidňovalo a já tak nevybuchovala. Současný pocit prázdnoty však odnáší přítel a je mi jasné, že leckdy i neprávem...

Gynekolog mi potvrdil, že mi v tom roce 2007, kdy mi dělali v Domažlicích konizaci čípku, tak tam jim mohu "poděkovat za své problémy. Podle karty a výsledků mi tehdy prý stačilo vzít dvakrát za sebou 1mm sliznice a oni mi vzali 4 cm! Že prý řezali beze smyslů a bez toho, že by brali ohled na to, že žádné dítě nemám...

Autor: Lucik13   6.9.2016 v 20:16

Prijde mi neuveritelny, ze vezmou sliznice o tolik vic? Nemeli k tomu nejaky duvod pri zakroku,ze museli tolik?

Hrozně mě to mrzí, že je tolik problémů..a ani se o tom nemluví, tak na to člověk ani není třeba připravený...Mně by ve snu nenapadlo, že zdravé miminko u zdravé maminky může jen tak umřít v bříšku..Zvlášť v dnešní době ultrazvuku. Na ultrazvuku není třeba vidět, že má mimčo omotaný pupečník kolem krku?

Ircins vím, že ti teď musí být hrozně,ale čas dokáže otupit opravdu všechno a je potřeba si najít nějakou třeba i drobnost,co tě bude držet nad vodou a časem zjistíš, že máš chuť zase bojovat. Teď si dopřej čas se s tím srovnat :)

Mixlevpixle je mi to taky moc líto,ale bojuj!

Autor: Jaana   6.9.2016 v 21:30

Lucik13.na ultrazvuku omotaný pupečník zřejmě vidět je, ale za hodinu může být všechno jinak. Já jsem byla na kontrole ve čtvrtek, všechno bylo v pořádku, v pátek večer jsem naposledy cítila pohyby. Vím, že nikdo vždycky ráno spalo, jen mi tvrdlo břicho.Kdyz jsem odpoledne měla tvrdnutí často, jeli jsme do porodnice, ale už nechytli srdíčko. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se něco může stát, na úplném konci. Doktor mi řekl, že je to mžik....Moje miminko bylo omotané dvakrát a ještě kolem nožičky. 

Letošní těhotenství jsme zvládli do šťastného konce, vyvolávali mi porod o dva týdny dřív ale zase jsme měli šňůru kolem krčku, ale naštěstí ne utáhlou.

Ircins, já jsem myslela, že sliznice po zákroku dorůstá...?

Budeš určitě moc krásná nevěsta, budeš vybírat šaty nebo už máš?

Autor: Jaana   6.9.2016 v 21:33

Mělo tam být mimčo ráno spalo....tablet si to upravuje..

Autor: Jaana   6.9.2016 v 21:57

Mixlevpixle, mě mi to moc líto. Já si tenkrát myslela, že jsu snad jediná, neslyšela jsem o nikom z okolí, komu by se něco takového stalo,vubec mě to nenapadlo. Snad jsem si myslela, že s tou pupeční šňůrou je to jen pověra z dob našich babiček.... až na internetu jsem zjistila, že je takových tragédií spousta, a pořád se dějí..... Mě je 37 a šla jsem do toho znovu, vlastně jsem to řekla hned po tom, co se to stalo. Je mi jedno, jestli jsi pro někoho stará, je to můj život. Strach jsem měla veliký, hlavně konec jsem těžko nesla, modlila jsem se každý den, aby jsme to zvládli a zvládli. Dej si čas a pak uvidíš , jak se budeš cítit, ale všem bych radila, ať se nevzdávají a zkusí to znovu.

Srdíčko bolí pořád, ale  při pohledu na toho drobečka v postýlce je ta bolest snesitelnější. Přeju všem hodně štěstí a sil, nenechte se touto tragédií zlomit a nevzdejte to.

Autor: Anah   6.9.2016 v 22:05

Irčins mi na tom s manželem byli v loni stejně.Nedříve jsem se s ním chtěla úplně rozejít,ale pomohlo mi několika denní odloučení.Každý jsme si to vše v klidu( jak se to vezme v klidu) promysleli,ale nikdy mu neodpustí jak se zachoval,když naše malá holčička v nemocnici umírala.Ani se s ní nepřišel rozloučit i když jsem mu říkala,že je na tom moc špatně

Autor: Anah   6.9.2016 v 22:11

V tu dobu jsem ho i nenáviděla.Také mi nebyl žádnou oporou.Kdo mi pomohl byla moje rodina hlavně mamka.Málo který chlap dokáže být oporou.Na tvém místě bych také odjela k rodičům.Třeba vám to oběma také prospěje.A pak si o tom s přítelem promluvit co a jak dál.Hlavně se drž a bojuj.