Autor: Markéta   21.9.2013 v 21:30

Ahoj Jolando, mé kamarádce, v té době spolubydlící se stalo úplně to samé. Každopádně moje rada zněla před porodem vykašlat se na to, otcem je ten kdo jím je činy a srdcem. Říct to měla úplně na začátku a ne takhle. Navíc dítěti nezáleží na tom kdo byl dárcem spermie, když to řeknu tak hnusně. Kamarádka po porodu však situaci pod tíhou hormonů neunesla a vše po pravdě řekla, což znamenalo po dlouhých týdnech plných slz rozchod, vložila se do toho bohužel i rodina jejího přítele, ječeli na ní couro a podobně. Fakt nic příjemnýho a myslím je přítele hodně ovlivnili. Co se týká barvy očí, modrá je hodně agresivní, někde jsem to četla, já i můj manžel máme modré oči a obě děti samozřejmě také. A co se týče podoby, když budeš chtít vidět, že je podobné někomu, dycky něco najdeš, takže bych se tim opravdu netrápila. Teď je důležitější ten prcek a aby vše dobře dopadlo s porodem, tak přemýšlení na chvilku raději odlož. Přeji ti pevné nervy ať už uděláš cokoliv a ať ti drobeček dělá jen a jen radost.

Autor: Simka   21.9.2013 v 21:59

Ahoj Jolando, jestli ti jde o barvu očí tak můj táta má modrošedé oči a moje mamka tmavě hnědé. Moje starší sestra má hnědé oči po mamce, ja mám zelenohnědé a moje mladší ségra má hnědozelené, tak nevím, kde se stala chyba :-), ale na 100 % máme se ségrama stejného otce i mámu, podoba se nezapře.:-) Držím pěsti a´t to dopadne co nejlépe. Jo a já mám dvě dcerky a obě modrooké po tatínkovi.:-)Moje prvorozená dcerka je světlé pleti po nás a ta druhorozená je snědší - lépe se opaluje a zdědila to po prababičce z manžovi strany. Takže v tomto směru buď fakt klidná, geny si dělaj co chtěj.:-)

Autor: Jana   21.9.2013 v 22:17

Být tebou, příteli to řeknu. Lhát o takové věci je strašná věc a pokud to dítě není jeho, stoprocentně se to jednou dozví. A ty pak budeš vypadat stokrát hůř než teď. Navíc si uvědom, že přítel bude uvedený jako otec dítěte, po půl roce věku už s tím nebude moci nic dělat a i kdybyste se rozešli, bude muset platit na dítě, které (teoreticky) není jeho. Představ si, co si o tobě pomyslí, když s tímhle vědomím bude muset třeba i 26 let platit život dítěti, které není jeho.

Ale pokud se na dítě těší a má tě rád, věřím, že to překousne. Vždyť je dnes celkem normální, že tatínci vychovávají vědomě  cizí dítě. Miminko může mít i tak milujícího tatínka, daleko horší by bylo, kdyby ti po pár letech přišel na takovou hroznou lež a rozešel se s tebou až už bude dítko vnímat. Teď i když o tom bude vědět, uvidí to svoje novorozeňátko a bude mu fuk, jestli je to jeho genetická informace nebo ne:) Tak do toho, uleví se ti a budeš si všeho víc užívat.

Autor: Jana   21.9.2013 v 22:20

A jenom malinkatý dodatek. Říct bys to měla už i proto, že to na světě kromě tebe ví ještě jedna osoba - milenec. Představ si, že jednou dojde k situaci, kdy ti bude chtít milenec ublížit a bude to on, kdo to příteli řekne. To by myslím přítele ranilo daleko víc, než když to uslyší od tebe a teď.

Autor: Elény   22.9.2013 v 00:05

Tohle nemůže unést žádný „normální“ chlap. Jestli o něj máš přijít, tak o něj přijdeš, ale říkat mu to ještě před porodem nebo než si k dítěti vytvoří vztah by byla fenomenální pitomost. Neunesl by to na začátku těhotenství, stejně tak jako kdykoli jindy.

 Ženy jsou schopny si vytvořit vztah k dítěti ještě v prenatálním období. Toto je podmíněno hormonálně. Před muži mají tedy 9-ti měsíční náskok. Pro většinu mužů je to po narození malá křížala, která jim jen leze na nervy svým křikem. Spousta mužů se po porodu raději každou možnou chvilku zdržuje mimo domov. Můj partner sice cítil k naší dceři náklonost, ale opravdu si jí začal užívat až v 6 měsících, kdy se začala hlasitě smát. Navíc novopečená matka hormonálně rozhozená, nevyspalá není úplně příjemná společnost. Po porodu potomka mnoho vztahů prochází menší nebo větší krizí. Navíc nevěru zvládne spíš ženská než chlap. Jejich ješitnost bývá nebetyčná.

Ještě přihodím k dobru jednu historku. Můj strýc, kterému je k 70, má družku, která ho provází střídavě celým životem. Teď jsou oba vdovci a rozhodli se spolu dožít život. Můj strýc je tmavý vysoký fešák a jeho družka zase árijský typ. Strýc měl ženu, se kterou má dva syny. Oba jsou tmavý. Jeho družka měla muže, také árijce, se kterým měla krásnou modrookou blondýnu a vysokého, tmavého, velmi pohledného syna. Můj strýc nikdy nebyl monogamní jedinec a tato družka bývala i v mládí jeho milenka. Prožila šťastné a spokojené manželství a pravdu o biologickém otci jejího syna zná jen ona sama. Můj strýc k jejímu synovi cítí hluboké přátelství a věnuje se jeho dětem jako jejich dědeček.

Pravda v tomto případě nikomu nepomůže. Partner se s pravdou nesrovná a opustil by tě. Pokud ne hned, tak později určitě.

Podobná situace je jako s nevěrou. Většinou ten kdo neunese tíhu svého svědomí a přizná se k nevěře zabije vztah a nikomu tím nepomůže. Jen uleví svému svědomí. A sem se hodí známé pořekadlo: „Co očí nevidí, srdce nebolí“. Ne, že bych jakkoli hájila nevěru, ale když už se to stalo a nemůže se odstát, tak nezbývá nic jiného než zatloukat, zatloukat… Co si budeme povídat, převážná většina mužů, i ti do kterých bys to nikdy neřekla, jsou alespoň někdy v životě nevěrní. Muž, který se tvářil, že neumí do pěti počítat si to nakonec rozdával hned s dvěma najednou J.

Pokud by měl bývalý milenec potřebu podělit se o tu skutečnost s tvým partnerem, pak by byl něžně řečeno slaboduchý a sám proti sobě.

Hlavu vzhůru. Sice to není úplně férový, ale život prostě takový je. Všechno se dřív nebo později vyřeší. Mě vždycky pomáhá, soustředit se na další krok a ne na to, co bude až….nebo co by bylo, kdyby… 

Autor: teera   22.9.2013 v 00:35

Neprislusi me ani nikomu jinemu nez vam samym hodnotit co se stalo ani to rozhodnout za tebe. Jen zminim, ze oba moji rodice maji cerne vlasy, hnede a cerne oci, tmavsi plet no proste jasne tmave typy - ja jsem modrooka blondynka s pleti do zelena, ktera kdyz potka slunce okamzite zrudne a sloupe se :) a presto vim na 100% ze jsem vlastni :) (shodou okolnosti, rysy ktere to prozrazuji jsou po tatovi + po xichtiku jsem strasne podobna jeho prababicce na fotkach :) ) Takze podoby bych se zas tak nebala, ona ta genetika je dost zvlastni vec 

Autor: Markéta   22.9.2013 v 08:33

[363963]

Naprosto s tebou souhlasím a je to přesně to co jsem psala ve svém příspěvku do diskuze. Včera jsem se schválně na to ptala mého manžela, moji kamarádku, které se totéž přihodilo též zná a řekl mi, že chlap raději neví a že žádná ženská, která má pět po hromadě by to neřekla, že si tim maximálně pomůže sobě, ale ublíží zbytečně těm které má ráda, což je přesně to co tu píšeš.

Autor: Jolanda   22.9.2013 v 08:46

To je taky jedna z věcí které se obávám,že když mu to řeknu neublížím jen sobě,ale především jemu a jeho rodině a připravím tím své dítě o otce i když to není nejspíše biologický. A když si vezmu,že je stále to jedno jediné procento,že by byl biologický a já mu řekla pravdu jak se věci májí možná by mi už nikdy nevěřil a všechno krásný mezi námi by skončilo. Ale žrát mě to bude po zbytek života,protože to dítě má právo znát svého biolog.otce když už někdo. Vím,že takových případu je nespočet,ale že takhle skončím i já sama by mě nikdy nenapadlo. Další věc je co kdyby se někdy v životě něco stalo a potřebovalo by krev od jednoho z rodiču či cokoliv jiného tam se to pak též provalí. Cetla jsem všude možně na internetu,že dva modroocí jedinci mužou mít pouze modrooké děti a jen v hodně malém procentu tomu je jinak zatím co dva hnědoocí klidně mužou mít modrooké dítě tak uvidíme třeba bude mít modré po mě a přítele to vubec netrkne,ale milenec má podle mě tak silný tmavý gen,že si říkam,že je to skoro nemožný.

Autor: desideria   22.9.2013 v 08:49

neříkala bych nic, ono to nějak dopadne. Takhle si jeden člověk v okolí myslel, že nevychovává vlastní dítě (jeho žena byla pověstná), a byl na to dostatečně hrd, že jí nenechal ve štychu, pak přes testy zjistil, že dítě je jeho a hráblo mu. Tady se pořád řeší otec, ale co to dítě? To za nic nemůže, má právo být přijímáno a milováno oběma rodiči. Proč mu život zatěžovat pochybnostmi. Nevěra a úlet jsou starý jako lidstvo samo, a děti to přežily, hlavně protože ty ženský jednaly v zájmu dítěte. Co by dítěti pomohlo, kdybys s ním teď skončila na ulici. Co se stalo, nedá se odestát, takhle se budeš trápit ty, to nikdo neodmaže, ale kolika lidem bys zničila život, kdybys ty pochybnosti vyslovila? A jsou to jen pochybnosti, protože ani ty nevíš.