Období vzdoru a zoufalá matka

Ahoj, najde se tu prosim nekdo kdo prosel nebo prochazi obdobim, kdy se jeho milovane dite stava zlobidlem nejvetsim, dela sceny, krici apod? Poradi mi nekdo jak se zachovat v situacich, kdy uz nevim kudy kam, vim, ze krik a varecka nic nevyresi, ale jine reseni neznam? Kdyz sem drive videla nejake dite se chovat tak jako momentalne muj 2, 5 roku stary syn,, tak sem si rikala, co je to za strasnyho spratka, rozmazlenyho a ted to mam doma v jasnych barvach a vubec netusim co s tim. Zaclo to zhruba pred rokem, bylo mu 1, 5 roku a jak nebylo okamzite po jeho, tak bylo zle, vse se ale stupnuje a ted uz se s nim neda napr. jit do obchodu, do voziku si v zadnym pripade nesedne, vse bere, rozhazuje, kdyz clovek neco zakaze tak strasne krici. Kdyz jsme na detskym hristi, tak odchod domu vetsinou neobejde bez hrozne sceny, kopani, kriku....jakmile pouziju slovo nemuzes, nesmin, bud a nebo, bud hodny kluk....tak na to reaguje jak byk mna rudy hadr a strasne zakrici, to zacal delat asi pred mesicem a vykrikuje stale, vcera jsme byli na oslave v restauraci a vedel o nas opravdu kazdy. Vzdycky kdyz prijde nejaka scena, tak se strasne stydim, treba nechce jit domu a pred barakem si sedne a ani se nehne, ma 15 kg a ja sem 34 tydny tehotna, takze prat se s nim je nemozny, bojujeme s mytim zubu, oblikanim, ted ho trenuju na nocnik a pn se s usmevem vycura v obyvaku na koberec, nekdy mi prije, ze mi chce za kazdou cenu ukazat kdo je tady panem....Dochazi mi trpelivost a kricim, vezmu nekdy I varecku a trosku ho placnu, ale ma z toho srandu a placne me zpet, kdyz zakricim, tak zakrici taky, kdyz hezky vysvetluju, tak me ignoruje....za par tydnu rodim a mam strach jak to bude pokracovat, az nebude mit vsechnu moji pozornost. Chci byt dobra mama, ale prohravam na plne care a chce se mi z toho brecet.

Veronikou, vydrz, ono to časem přejde. Hlavne bud důsledná a čím pohrozis, to pak udělej. Mne se vyplácí svoje vztekle děcko vždy na vše dopred připravit, reknu ji, ze jsem na hřiště a ze z něj taky pujdem domu, před odchodem ji minimálně 15-20 minut předem opakované upozorňují, ze za chvilinku jdeme. Když ji to reknu jednou, je scéna, potřebuje se se zmenami srovnat. Když se mi valela po zemi, nechala jsem ji, at se vzteka a nijak to neresila. Čím min na její scény reagují, tím lip a nestyd se, nemůžeš za to, tvůj syn ma prosté takovou naturu, ale ono se to spravi

Ahoja, u nás to je dost podobné. Myslím si, že to je věkem a taky těhotenstvím. Mám taky syna 2,5 a teď 2 měsíční holčičku. Jeník byl ten nejhodnější a nejopatrnější dítko v okolí. Pár týdnů před porodem začal hodně zlobit. Přivolával si tím pozornost. Něco mu říkat, že nesmí, to je jako mu to doporučit. Když si ho nevšímám, tak naschvál leze po nábytku a zkouší pády. Dělá scény u jídla. Nechce jít a dělá, že je miminko a nemá nožičky. Když sestřička pláče, tak její pláč napodobuje a chce abych šla prvně k němu..... no mohla bych tu psát a psát... Plus se k tomu sekl a je z něj asi od mého 37.týdne těhotenství mamánek. Dostal i tik a donedávna mrkal a mrkal.

Všechno řešit v klidu opravdu nejde. Snažím se mu domluvit, ale musím se přiznat, že někdy mi to ujede a pěkně na něj ječím. Sice si ulevím, ale žádný efekt to nemá. Hodně pomáhá ho motivovat a "uplácet". V obchodě mu dám něco do ruky, on to nese, tváří se strašně důležitě a nesahá na ostatní. Do vozíku to nejde, protože mám kočárek. Nemůžu si vynachválit skejt. Jeník se na něm musí držet, takže nemá volné ruky na zlobení. Jen se nesmím v obchodě moc zastavit, to pak sleze a nechce zpět. Když nechce po obědě spát, tak mu slíbím a navnadím na to, co budeme dělat, co si dáme dobrého. Když nechce venku jít, tak namotivuju na hřiště nebo i na úplatek jako je třeba rohlík pro který stejně jedeme... Máme jeden trest, který strašně nesnáší. Řeknu mu, že se má jít stydět a on si sám dojde doma za roh a začne strašně plakat. Stačí se ho zeptat, jestli se půjde stydět a on někdy přestane zlobit. Sám od tam neodejde a nepřestane brečet, dokud si pro něj nedojdu. To mi pak slíbí že bude hodný. Nesmím to moc říkat, jinak ho pak mám stále omotanýho kolem nohy a naprosto nešťastného :( Takže se snažím stát si za svým a motivovat. Na ječení a příkazy neslyším. Musí to říct slušně. A že někdy ujedu a dostane malý nanana a nebo na něj zařvu... Když je to málo, tak to nevadí, ale efekt to má spíš takový, že si jen já ulevím.

Co se týče scén. Když dělá scénu a je to jen na chvíli a nikoho to neruší, tak ho nechám vyvztekat, ale jakmile to je dýl a nebo někde (čekárna u lékaře, malý obchod, kde pak není slyšet vlastního slova.....) tak ho chytnu, klidně vyvleču jak opičáka ven. Tam mu domluvím, navnadím ho, co pak budeme dělat (stačí říct kam půjdeme na procházku a co tam uvidí.....) Když se tam vrátíme, tak je tak na 90% hodnej kluk, pěkně pozdraví a většinou všem okolo pěkně vykládá. Domlouvání na místě je zbytečné.

Časem je to lepší a lepší. Je to zkrátka období vzdoru.

Ahoj Veroniko, tímto si opravdu projde mnoho dětí a dle psychologů je to i známka toho, že dítko psychycky roste. Zkouší tvoji trpělivost a kam až může zajít. Mám 2 děti, třetí na cestě. Obě si tím prošli.

Nám také pomohlo informování dětí, že za chvíli odcházíme z hřiště, nebo před krámem jsme se domluvily, že jim dovolím 1 rohlík již v krámě atd. A pokud se někde začaly vztekat, prostě jsem si dětí nevšímala. Vím, že je těžké zachovat klid a tvář, když na nás koukají "chytré" babičky a maminky, které si myslí něco o nevychovaném spratkovy, ale ty bych se snažila nevnímat. Dost pomáhá, když si v této době mamča najde čas jen na sebe, kdy máš možnost se odreagovat a na chvíli vypnout. Já měla vypozorování u dětí, že když jsem toho měla já již opravdu dost, řádily o to víc a naopak, když jsem já byla v klidu, neměly takové velké záchvaty. Domluv se s taťkou ať syna někam vezme aspoň na jeden den, ideálně na víkend a ty si to užívej a odpočiň si. Ty teď potřebuješ být v pohodě, již kvůli mrněti a nakonec i z těchto záchvatů syn vyroste. On to nedělá schválně, aby tě naštval, jen teď neví jak se prosadit.

S tím čůráním na koberec. Já jsem doma zavedla, že pokud něco podobného (vyčůral se na lino, koberec v pokoji, něco schválně vylil) udělal schválně, také si to po sobě musel uklidit. A byla jsem důsledná a nepovolila. Chvilku to sice byl boj, ale on pak zjistil že to myslím vážně a raději to uklidil.

Je to prostě o zkoušení co máma vydrží a kam až mně nechá zajít. Takže důslednost. Ono se to sice lehce říká, ale tak lehké to není, je to na déle, ale věř tomu, že se ti to časem vrátí.

Ještě nám doma dost pomohlo zavedení a používání piktogramů - jak probíhá ráno, co máme ten den v plánu atd. Zase to chvilku trvá, ale pokud čekáš další dítko, dost ti to pomůže. Syn má od 3 let v pokoji nástěnku, kde má obrázky ranních činností (vstanu, dojdu si na záchod, umyju si ruce, převléknu se, snídaně, atd.)na konci je nějaká motivace jako např. pokud vše bude včas a nebudu se loudat, můžu se ještě před odchodem do školky podívat na jednu pohádku. Zezačátku jsem to procházela sním, ale za nějakou dobu zjistil, že je fajn, že ho máma pořád nehoní a on ji může překvapit a hlavně to dělá sám. Je už přece velký a šikovný kluk.

Pevné nervy a věř že se to brzo srovná. Dobrá máma jseš pořád, akorát se to z malého mrněte začíná stávat samostatně myslící chlap a sama víš, že s chlapa vyjít je někdy opravdu těžké.

Samozřejmě pokud je jedno dítě, je to celkem pohoda, ale v případě, že máš dvě děti a nebo je změna v režimu (nástup do MŠ), a jako u nás ADHD, je fajn, když má dítko ten režim stále na očích. Je to trochu i pomoc pro mamču, kord když zanedlouho bude mít další mrně. Velmi dobře si pamatuji, jak jsem honila dceru, aby se oblékala do školky a do toho já připravovala druhé dítko. No, je pravda, že párkrát šla do školky v pyžamu, protože se nechtěla oblékat, ale bylo to její rozhodnutí. Statečně vydržela jen do chvíle než jsme sjeli výtahem do přízemí a ona měla vyjít před barák. To pak byl fofr.

Jak již bylo psáno několikrát, každé dítě je jiné a na každé platí něco jiného. Na nás žádná doporučení neplatila a až piktogramy zabraly. Ale na obranu syna, má od 3 let diag. ADHD, takže zvládal jen jeden pokyn najednou a víc již ne. Takže takto sem mu nemusel apořád říkat, co dál.

Holky, s dětmi to není jednoduché, ale až Vám vyrostou rádi na tyto problémy budete vzpomínat. Dceři je již 12 let a začíná puberta, takže blázinec nanovo.