Autor: Radka P.   14.4.2015 v 19:09

Pro mou bolest brouzdám po internetu a snažím se najít příběhy, které jsou horší než ten můj životní příběh (dosti sobecké jednání, že?). Fňukám tady jako absolutní nula, mám pocit absolutního selhání, zoufalství, "nesmyslu" života. Je mi 32 let,dosud nemám ani jedno dítě (nepatřím mezi ty uplakané, co už jedno dítě mají a nedaří se jim mít druhé dítě přes IVF - chápu, že asi touží stejně jako ty, které ještě dítě nemají, ale co bychom za ty my "zatím" absolutně bezdětné daly mít aspoň to jedno, že?) No asi mě za to odsoudíte, je mi to jedno. Každopádně některé vaše příběhy mě dojaly a přiznám se, že i trochu povzbudily...že nejsem v tomhle sama. Tak abych přešla také ke svému trápení. Už asi 10 let se snažíme s přítelem mít miminko. Ještě před těmi deseti lety jsem to tak vážně nebrala, říkala jsem si, že jsem ještě mladá, tak mám čas...jenže on ten čas docela ubíhá, to si uvědomíte až když začnete chodit do CARu. Abych to zkrátila...byla jsem dvakrát operována na děloze...jednou myom o velikosti 15 cm - kompletně rozřezaná celá děloha, sesvorkovaná atd., ale hlavně že jí mám...díky Bohu! Po druhé operace cysty, kterou mi nevyndali...nebudu řešit proč...takže doteď si nosím svojí kamarádku na vaječníku. No a na to jsme začali zkoušet IUI - nevyšlo ani jedno, IVF...1.IVF nevyšlo...na druhé se bojim jít. Říkám si, jestli to má ještě nějakej smysl, třeba to tak má bejt, že ty děti mít nemůžu. Nevim. Našla jsem si psychoterapeuta, začnu k němu  chodit, snad mi to pomůže...najít další smysl života, jít dál, zkoušet, vydržet, prostě žít naplno! Jinak chápu, že některé z vás mi řeknou, že mám zatím 1.IVF za sebou a že nemám ztrácet naději...že třeba vyjde další. Jenže já teď momentálně nevidim ten smysl toho další pokusu. Omlouvám se, jestli jsem někoho z vás svým názorem naštvala. Ale jsem ráda, že nějaká taková diskuze existuje. Děkuju vám holky a držte se...já se taky nějak držet budu...furt nevim čeho, ale snad nějaká ta větev se najde ;)

Autor: Jana   16.4.2015 v 12:07

[728693]

Ahoj Sajmon33, tvůj článek mě moc zaujal, napsalas to přesně tak, jak to momentálně cítím i já! Máš naprostou pravdu! V prví řadě jsme tady MY a my se musíme mít rády, musíme přijmout skutečnost, že všechno se děje z nějakého důvodu. Je to strašně těžký přejít z absolutního dna opět k paprskům, ale odpuštění, sebepřijetí, přijetí bolesti, to tě z toho dna zase dokáže pozvednout. Děkuji ti, žes to tak hezky napsala. Pokud by sis chtěla dál popovídat o různých věcech, starostech, radostech, vzájemně se povzbudit, tak budu moc ráda, když mi napíšeš (nebo kdokoli z vás!) na email indykryndy@gmail.com

Autor: Ala78   16.4.2015 v 12:22

Můj příběh: 1. IUI - neúspěšné, 1. nativ - neúspěch, 1. IVF - neúspěšné (1x ET, 2x KET), 2. IVF - neúspěšné (1x ET), 3.IVF - neúspěšné (1x ET), 4. IVF - darované oocyty - neúspěšné (1x ET), 5. IVF - darované oocyty - nyní jsem v 24. tt a věřím, že to dobře dopadne. Mezi jednotlivými cykly jsem absolvovala laparoskopii a hysteroskopii, taktéž po 4. cyklu IVF jsem vyhledala pomoc psychologa a vřele doporučuji! Musíme věřit a zůstat samy sebou a ono se zadaří. Nejde to snadno, ale jde to! Držím pěsti, ať vám to výjde, a vy je držte, prosím, mně, ať mé těhotenství zdárně pokračuje až do konce.

Autor: Ala78   16.4.2015 v 12:26

A ještě jsem zapomněla: v květnu mi bude 37, takže žádná mladice :D. Léčba v CARu od srpna 2011. Po 2. cyklu IVF jsem začala cvičit "mojžišku". Celou dobu jsem užívala Femibion 1. Všechny mé i manželovy testy, které nám dělaly, byly naprosto v pořádku.... Holt jsou asi věci mezi nebem a zemí.

Autor: Dája   22.4.2015 v 14:52

[728869] Ahoj Radko, jako bych tvůj příběh psala já sama. Je mi 37 let a už více než 10 let se snažíme. Vystřídali jsme už třetí centrum a nikdo nám nedokáže pomoci. Nejhorší snad je, že všichni doktoři tvrdí, že jsme zdravotně naprosto v pořádku. Je to holt záhada. Já se čas od času pustím do browsování po internetu a doufám, že tam objevím zázračný příběh, který pomůže i mně. Tak když nějaký zázrak objevíš, tak dej vědět... Drž se a miluj svůj život....

Autor: Háňule   22.4.2015 v 15:16

Omlouvám se, že zasahuji do vaší diskuze a příběhu ale právě toto by si měli přečíst všechny ty slečny a ženy co chodí na potraty "jen" kvůli tomu, že je třeba partner opustil nebo se bojí, že to finančně nezvládnou, nedodělají školu atd. Myslím si, že tyto důvody jsou naprosto pitomé a odpuste mi to slovo i když by se dalo najít mnohem horší. Početí je zázrak a to mi nikdo nevymluví. Kvůli úplné hlouposti vraždí nevinné tvorečky a pak jsou tu ženy, které by si ani nic jiného nepřály, jen cítit pohyby v bříšku a pak mít to škvrně ve své náruči.

Ať už jsou vaše osudy jakkékoliv, z celého srdíčka vám přeji aby jste brzy byli milujícími maminkami. Nic krutějšího pro ženu snad nemůže být...

Autor: Lenka   9.5.2015 v 18:58

Ahoj holky. Můžu se připojit k Vaše diskuzi ? Nikdy jsem se ne zučastnila podobné diskuze, ale Vaše příběhy mně dojaly, citím se stejně. Jsem po 2 IVF a 2 KET, a mám obavy že to zas nevyšlo (8-10 den po KET jsem zacala krvacet, dnes 11den - skoro přestalo, TT je negativní, na krev jdu za 2 dny).  Asi jsem svůj plodný čas promarnila a teď toho hodně litují. Měla jsem velké problemy v rodině během nekolika let (nečekaně zemřel tata - a přes noc jsem z toho zešedivěla, potom bratranec, mama a teta). Nejakou dobu jsem byla mimo, potom čekala na lepší načasování, a furt byly nějaké problemy.  Můj velký problem teď - 43 let. Všechna vyšetření na můj věk moc dobré, kromě toho že mám ednometriozu 12%.  Při 2 IVF se neoplodnilo 5 zralých vajiček a pro KET mí zbylo zase jen 1 embrio, na vysledky kterého teď  čekám (asi marně). Doktor mi řekl, že kvůli mému věku asi mám už pomalé a nekvalitní vajička, a že by bylo lepší použit vajička od darkyně. Ale manžel to nechce - pry nemůže mě nutit, aby jsem měla cizí dítě, i když já se mu snažím vysvětlit, že to dítě BUDE  MOJE , a ne cizí. Teď sedím, brečím a píšu Vám. Když se žena vybreči, uleví se jí a začne hledat východisko a další možnosti. Je to svým způsobem také terapije pro nás, ženy. Jak to bude dál - nevím, ale vím jedno - nesmime to vzdávat, conejdřív se vzchopit a jít dál.   Přejí všem hezký den a hodně nadějě.

Autor: Ala   9.5.2015 v 19:18

Lenko, naprosto chápu Vaše pocity. Vybrečte se, ale nevzdávejte to! Já mám za sebou 5 cyklů IVF a teprve ten pátý se podařil. Jsem v 27 tt a pořád mám obavy, aby se něco nepokazilo. 4. a 5. cyklus jsme měli s darovanými vajíčky a 5. cyklus už jsme si hradili sami. Nemám vůbec pocit, že nosím pod srdcem cizí miminko. Je prostě moje a manžela :-). A jedna moje dobrá zkuśenost: po neúspěšném 4. cyklu jsem byla opravdu na dně a vyhledala pomoc psychologa - to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Přeji Vám pevnou vůli, zdravou mysl a hoooodně štěstí!!!

Autor: Lenka   9.5.2015 v 20:03

Ali, děkují za podporu. Take si myslím, že dítě, které žena nosí pod srdcem, je její vlastní. Ono se v ní vivíjí, cití jeho pohyby, porodí jeho, bude kojít a starat se o něho a uslyší od něho "mami". To jsou tak velké pocity, které  jsou jen mezí maminkou a ditětem, že člověk úplně zapomene na nějakou cizí genetyku.  Všechny kolem naznačují, že jsem na to stara, ale skoro každý týden vidím v televizi nebo na internetu, že ženy rodí i v 47. Za psychologem se jít stydím, a manžela tam už vůbec nedostanu. Budu Vám držet palce, a hlavně ať se ne stresujete. Nasměrujte myšlenky na něco jiného - třeba koupit nový gauč, jiné květiny na okna, najít v televizi nový seriál, nebo se soustředit na práci.