Autor: Peta   17.5.2013 v 16:46

Ahoj maminky,

i nám zemřela naše holčička 3 dny po porodu, teď to budou 3 měsíce. Taky bych ráda otěhotněla co nejdříve, ale chtěla bych rodit přirozeně vzhledem k tomu, že cisaře nejde dělat do nekonečna, tak nevím, jak moc na to spěchat. Nevíte o nějaké mamince, která otěhotněla dříve než rok po císaři a rodila vagiálně?

Autor: aninka   17.5.2013 v 19:38

Je mi hrozne smutno, ked si citam tie pribehy  Ale zaujima ma, ako sa pride na to, ze je znizeny prietok pupocnou snurou? Nemyslim technicky, ale robi sa to meranie v nejakych urcitych pripadoch, alebo ho robia vsetkym? Ja som teraz 27+5, a neviem, ci by som zistila, keby sa nieco s miminkom dialo - obcas pol dna kope v kuse, obcas zas pol dna skoro nic....to by som bola v nemocnici aspon 3x tyzdenne, keby som to mala stale sledovat a riesit 

Drzim palce, aby dalsie tehotenstva mali stastny koniec!

Autor: Lenka   7.6.2013 v 16:17

Milá Markétko,

soucítím s Vámi, my 19.3.2013 přišli o našeho milovaného Filípka (první miminko) ve 37.tt z důvodu kompletní abrupce placenty, bohužel šlo o vteřiny a kdybych nebyla v nemocnici včas, tak bych nepřežila. Jelikož jsem byla přes 3 hodiny v umělém spánku, neměla jsem možnost se s malým rozloučit, ale rozloučila jsem se sním při jeho pohřbení 25.5.2013 a den poté měl svátek... Díky milované rodině a psychoterapii už citím v duši klid, smutek a prázdnota v srdci nás bude doprovázet navždy, protože jsem 9 měsíců nosila zdravého chlapečka, cítila každý jeho pohyb a jeho škytání... Věřím, že nám brzo pošle z nebe další miminko, ale chce to čas, je to náš andílek... U nás doktoři říkali čekat 10-12 měsíců, ale když otěhotním po 6 měsících, tak budu těhotná (konstatoval pan primář, který mě operoval a zachránil mi dělohu a možnost míti další děti)... Teď mě čekají výsledky na genetické testy, zda se nejednalo o nějakou vrozenou genetickou vadu anebo šlo jen náhody, kežby? Ostatím maminkám přeji hodně sil, aby se v těch nejtěžších momentech dívali do blízké budoucnosti, důležité je mít kolem sebe své milované, jež jsou oporou...Naši andílci už tady budou s námi navždy a všude...

Autor: Marika   30.6.2013 v 21:17

[326929]Ahoj holky, je mi moc smutno s Vámi, moc bych Vám všem přála brzy krásná, živá a zdravá miminka, sobě bohužel takyMoje zlatíčko, holčička umřela před týdnem, odloučila se mi placenta..Nic mi nebylo, bylo mi naopak moc dobře a hezky, byla jsem plná energie a bez obtíží...Jen jsem v děloze měla hematom, co o něm gynekolog říkal, že si ho nemám všímat...Ach jo, bylo to vytoužené miminko...Držte se, furt není jen špatně. Je to hodně těžké,ale věřit se nejspíš musí...

Autor: Jana   15.7.2013 v 13:16

Je mi moc smutno, když čtu všechny ty příspěvky, ale zároveň jsem ráda, že se mám s kým podělit o svoji podobnou bolístku.  Já nikdy nezapomenu na den 26.6.2013, kdy mě postihla preeklampsie s odloučením placenty a následným krvácením. Vůbec jsem nepociťovala nějaké příznaky, byla jsem v 30tt a čekala své první miminko. Ten den dopoledne  jsem byla ještě na kontrole u gynekologa, kde jsem měla vše opět naprosto v pořádku, přesto došlo v odpoledních hodinách k nějakému zvratu. Do nemocnice jsem se dostala až ve večerních hodinách, kdy jsem z ničeho nic začala zvracet krev, to byl pro mě první příznak, že není něco v pořádku. Pak už to byla bleskovka. V nemocnici mi stihli jenom říct, že chlapeček někdy během dne zemřel a začal boj o můj život. Teď už jsem z nemocnice doma, po fyzické stránce to zvládám, horší je ta psychická, tu spraví jen čas. Drží mě nad vodou manžel a fakt, že to za rok můžeme začít zkoušet znovu, ale z hlavy mi už asi nikdo nevytluče ten strach, co když se to bude vše opakovat.....    Držím palce nám všem!!!!!!!!!!

Autor: Lenka   26.7.2013 v 11:24

Milá Janičko, držte se mě nad vodou drží manžel, někdy je to ale hodně těžké pro nás oba, ale drží nás naděje, že se náš andílek k nám vrátí v podobě jiné dušičky...I když další těhotenství bude hodně náročné, ale za risk to stojí... Chce to najít v sobě sílu, víru a naději, je to kruté, jak si snámi osud zahrál, ale říkám si, že všechno má svůj důvod, proč se dějí také strašné věci... Držte se, my pomáhají psychoterapeutické sezení...

Autor: Jana   27.7.2013 v 07:18

Ahoj Leni, díky moc za podporu. Máš pravdu, že další těhotenství bude hodně náročné, ale stojí za risk. Nevím jestli se budu bát víc já nebo manžel, který mi sdělil, že už nikdy nechce zažít ten strach, že jsem málem zemřela. Chápu ho, ale touha po miminku je pro mě silnější. Tak krásně a v pohodě jako jsem byla tohle mé první těhu už to určitě nebude. Hlavou se mi honí milion PROČ???? Nejhorší je, když nevíš, co vlastně bylo příčinou. Já jsem ještě nebyla na kontrole po šestinedělí, tak jsem zvědavá, co mi můj gynekolog řekne, jestli mě vůbec pošle na nějaká vyšetření nebo to nechá jen tak. Můžete mi prosím někdo poradit, jestli jste byli na nějakých vyšetřeních, které by zjistili příčinu proč se Vám to stalo? Děkuju a přeji všem hodně sil a štěstí!!!!

Autor: Marika   28.7.2013 v 17:57

[317899] Ahoj, úplně Tě chápu a cítím to samé,tu bolest, s kterou člověk nehne...A pomůže jen   otěhotnět co nejdřív . Mně taky umřela holčička, v těch neúnosných vedrech mi praskla placenta. Bolí to moc a každý den se s tím peru a třeba to jednou přeperu, věřím.., nic jiného nezbývá...Chtěla jsem rodit normálně,musela jsem na Císaře...Koukala jsem na stránky a našla diskusi maminek, co chtěli rodit normálně po Císaři, vím, že jedna, možná dvě to tam popsaly a dokázaly to, ale čekaly ty dva roky až se jim jizva zacelila. Psaly o nemocnici v Ostravě, která do toho šla, jinak se doktoři brání, ale to je pro případy, kdy je už Císařů víc. Když je první, neměl by být problém, jestli jde porod bez komplikací...Drž se a držím pěsti!

Autor: Bohčí   29.7.2013 v 10:28

Ahoj holky. To mě až děsí, kolik je na světě nespravedlnosti..  :(  My jsme se s manželem snažili o mimčo 4 roky - měla jsem alergii na sperma, tak jsem se delší dobu léčila.. A úspěšně - loni v únoru jsem otěhotněla. Jsem diabetička 1. typu, tak jsem byla více hlídaná, jezdila jsem na rizikovku, ale celé těhotenství bylo bez problému, chlapeček se vyvíjel tak jak u zdravých maminek.  Měla jsem oslabenou placentu a ta ve 38 tt přestala fungovat a mimčo nepřežilo..  Doktoři se snažili, abych rodila přirozenou cestou, ale malý se uvnitř zpříčil a skončilo to císařem..  Rodila jsem přesně na moje narozeniny, takže na to ani nejde zapomenout..  Když mi pak doktor řekl, abychom počkali tak 10-12 měsíců na další otěhotnění, připadalo mi to až moc dlouho. Ale na každý měsíc jsme si naplánovali nějakou akci a uteklo to jako voda. Od srpna už můžeme zase zkoušet. Jsem ráda, těším se, ale zároveň mám strach, aby se zase něco nepřihodilo...   Držím nám všem palečky, abychom se dočkali vytouženého štěstí..