Autor: Janči   26.11.2012 v 09:57

[237472] Martinko tak tady jsi to s chlapama vystihla naprosto přesně! Jako bych se v tom viděla - říct jim, že chceme to a to, jinak to nedostaneme, protože oni nám do hlavy nevidí. Přesně takhle to máme i my. Sice mi trvalo dost dlouhou dobu než jsem se to naučila, ale funguje to (z obou stran). Žádné naznačování, žádné těšení - prostě holý fakt. Není to moc romantické, ale funguje to (přesně jak píšeš) velmi dobře

Autor: Marie   26.11.2012 v 10:30

Ahoj holky, dovolte mi, abych k tomuto smutnému tématu napsala také já, co si myslím. Otěhotněla jsem neplánovaně loni o prázdninách. Já téměř čtyřicítka, manžel o 6 let starší, dva kluci v pubertě. Manžel se k tomu postavil tak, že přijme bez výhrad moje rozhodnutí, ať je jakékoli. Věděla jsem, že kdybych šla na potrat, ulevilo by se mu. Dnes se moc stydím za to, že jsem vůbec na tuto možnost pomyslela. Nicméně věděla jsem, že bych to psychicky nedala a tak jsem se rozhodla tohle pro mně nemilované a nechtěné dítě si nechat. Sice jsem se šetřila, nikomu o tom ale neřekla a vůbec si nepřipouštěla to, že jsem těhotná. Potom jsem ho uviděla na Uz. Moje dítě, kterému bilo srdíčko, mělo hlavičku, ruce, nožičky. Bylo to v 10 tt. Donesla jsem domů fotku a konečně jsme si s manželem začali k tomu malému budovat nějaký vztah. Po delší době jsem byla smířená a začínala být šťastná. A tehdy jsem potratila. Mohlo se mi ulevit, že se život vrátil do starých kolejí, ale to už prostě nejde. Šílené výčitky, že jsem ho svým přístupem zabila. Na manžela jsem se nemohla ani podívat. Abych se s tím vyrovnala, slbila jsem sobě i tomu malému, že si dáme druhou šanci. Řekla jsem manželovi, že to takhle cítím, možná ovlivněná ještě hormony a on toto mé rozhodnutí bez výhrad přijal. Řekla jsem mu, že chci ještě jednu šanci a když to nevyjde, už nikdy to ode mne neuslyší. Dnes tu vedle mně v košatině spí náš třetí syn. Ani mi nevadí, že to není holčička. Těhotenství pro mně nebylo právě jednoduché, mraky vyšetření kvůli mému věku, výtoky, vysoký tlak, cukrovka a pod. Jsem moc šťastná, že mám manžela, který i když vím, že jeho rozhodnutí to nebylo, tak ve chvíli, kdy mi bylo zle, tak stál při mně. Vím, že pro chlapa, alespoň pro toho mého, je dítě reálné až když ho vidí před sebou na porodním sále. Romi, moc mně mrzí přístup tvého chlapa. Ale opravdu věřím tomu, že toto dítě tě udělá šťastnou. I kdybys ho tenkrát poslechla a dalo ho pryč, nikdy bys to svému manželovi neodpustila. V okamžiku, kdy se rozhodl, že se k tobě bude chovat jako debil, vinit tě, že to dítě je tvoje vina, ty sis ho udělala, on s tím neměl nic společného, tak tenkrát bohužel váš vztah pohřbil. Holky píšou, že až ho uvidí, změní názor. Možná ano, ale pořád v tobě bude to, že v okamžiku, kdy jsi potřebovala, aby byl s tebou a podržel tě, tak tě ještě dorazil. Možná, že to dítě je zkouška vašeho vztahu, ve které silně neobstál. Ať už si myslel co chtěl, to dítě je také tvoje. Je ženy, které sliboval lásku a jejíž rozhodnutí by měl přinejmenším akceptovat. Co si budeme říkat. Chlap sice je většinou ten, kerý tu rodinu má zabezpečit, ale žena je ta, která dítě odnosí, porodí a v většina péče o prcka je prostě na ni. Někdo ti radil, abys uvažovala o adopci. Nevím, je to můj názor, ale kdybych musela dát své dítě k adopci kvůli chlapovi, to bych mu neodpustila nikdy. Na tomhle bych tedy nikdy nový začátek nestavěla. Romi, moc a moc ti držím pěsti, abys to zvládla. Fandím ti, že k tomu malému přistupuješ s láskou, i když jeho otec je vůl. Posílám moc a moc sil.

26.11.2012 v 10:37

[237704] to je moc krásný příběh  

Autor: Romik a Danielek /12.3.2013/   26.11.2012 v 11:48

Holky slovo adopce padlo z mých úst v době, hned po tom, co jsem hledala pro manžela jiné řešení než potrat, ale je jasné a to mi řekl i manžel, že je jasné, že bych dítě nikdy nedala, nechci ho dát teď, natož až by se narodilo, měl naprostou pravdu a já mu to hned potvrdila a už slovo adopce u nás nepadlo. Pravda je prostě ta, že bych se vzdala svého muže než dítěte a možná i tím je raněný, protože to ví. Sama mám mamku, která měla na prvním místě měla svého muže, já to tak prostě nemám. Paradoxně jí můj otec stejně opustil, ačkoli o něj strašně stála, tak se pak v tom vyznejte. Musím napsat, že nejspíš má pravdu Marie, která píše, že nás vztah byl pohřben už v době, kdy si manžel dovolil jen pomylet na variantu, že bych umělé přerušení měla podstoupila z důvodu jeho nesouhlasu s dalším dítětem.  Teď už si jen užívám boje s tím, že dal ženám nějaký zákodárce právo, naložit se svým těhotenstvím, jak uzná za vhodné a já si podle mého muže vybrala jednoznačně špatně. Stojím si však stále za svým a podle mého nehlubšího přesvědčení toto právo nemám, proto jsem se prostě ani rozhodovat nemusela. Malý "žabáček" sebou mele v bříšku a manžel si ještě na břicho ani nesáhnul, čemuž se tady asi ani nikdo nepodiví, když se někdy nechtěně dotkneme a nejčastěji je to v mém případě bříchem, jak jinak teď je hodně velké, tak se chová, jako bych měla velmi nakažlivou a hnusně vypadající nemoc, což mě opět hrozně raňuje. Nevím, jestli si je toho vědomuje, jak se chová, možná se jen utěšuji, že to tak je a jen si neumí pomoci. Občas přemýšlím i nad tím, zda ho vůbec snesu u porodu, tedy pokud vůbec bude chtít u porudu být, nemám v úmyslu mu o to říkat, ale zatím nechci předbíhat. Mám, ale stále dojem, že by semnou šel jen proto, že ví, že by ho za to odsoudili třeba naši přátelé a třeba kolegové v práci. Myslím, že vůbec nedělá, co chce a dělá to jen proto, aby to vypadalo na venek, že to není tak zlé, jak to je. Budu se muset chtě nechce ještě z posledních sil obrnit, ale čím je krize delší tím je snaha něco řešit i z mé strany menší. Nejsem si jistá, zda náš vztah vůbec umím zachránit a už si ani nejsem jistá, zda to chci, začínám to nechtít ani kvůli již narozeným dětem, protože když trpím já trpí i oni, jsem více podrážděná a to oni samo cítí.

Řešit situaci se dá více způsoby a nechci zatím pomýšlet na ty nejhorší scénáře, kdy s mohu odstěhovat s dětmi za mou mamkou a manželovi se tak už nikdy do očí nepodívat. Stále si myslím, že si ovšem musí být vědom toho, jak moc mě zasáhl nebo jsem asi fakt přecitlivělá . Je tu tolik holek, co by za těhu daly cokoli a možná i mužů a můj manžel to bere takto. Je mi z toho hodně zle. Musím asi kontaktovat nějakou tu manželskou poradnu, protože jinak fakt nevím, jak dál. Je jasné, že člověk nemůže mít všechno nikdy jsem nebyla materialista a šťastná rodina je pro vše, ovšem jsme normálně zajištění, možná i víc než normálně, hlady neumíráme, tak prostě šťastnou rodinu mít už nebudu. Pořídila jsem si na doporučení své kamarádky knihu "Cesta pravého muže" , snad tam najdu odpovědi na mužskou logiku. Jako dárek ji obdrží manžel na Vánoce, kterých se děsím už teď, ačkoli je budu chtít člověk udělat hezké hlavně dětem.

Autor: Dupina   26.11.2012 v 11:55

[237446]Ahoj.Stojí ti ten chlap za to?Buzeruje tě,nadáva ti.Víš co se jsme si prožili s partnerem a musím říct,že on stojí zamnou,drží mě když potřebuju a rozhodně mi za to stojí.Vím,že se mi to lehce řekne ale nebylo by lepší být sama?Mám kamarádku kterou její partner sem tam i bije,sprostě jí nadává denodenně.Nejraději bych i jí nakopala do p....e a to z důvodu,že sním pořád je.Ona říká,že se potřebuje dostat až na úplně dno aby ho opustila ale co to je úplné dno.Dej na svoje pocity ať to jsou momentálně těhu.pocity ale nenech ze sebou tak vláčet a mysli hlavně na malé.

Autor: desideria   26.11.2012 v 12:30

Romiku, často si lidé myslí, že musí změnit ty ostatní, aby ti ostatní viděli, co dělají špatně a prozřeli. Ale takhle to nefunguje, nemůžeš změnit jeho, jeho názory, postoje, povahu. Jediné, co můžeš změnit, je Tvoje chování a postoje. Vyzkoušela jsi  mnohé, ale on na to neslyší. Patrně není schopný tvým slovům rozumnět, nebo si prostě říká "stará zase vypouští teplej vzduch z huby". Postarej se o sebe, svoje pohodlí, svoje pocity, tak jak je ve Tvých silách, bez něj.  Když Ty budeš v pohodě tak maximálně, jak si to sama dokážeš zařídit, budou v pohodě i všechny Tvoje děti. 

Rozpor je i v očekáváních. Ty máš nějakou představu, jak by se měl manžel chovat, pak je univerzální představa (neubližuje, stará se), a jeho skutečné chování. Není jak zařídit, aby své chování upravil, nebude-li chtít on sám. 

V terapii závislých je mnoho postupů, které se dají aplikovat i na další životní situace. Všechny jsou ale postaveny na změně postoje nejbližších vůči závislému: postarejte se o vlastní dobro. Neplní-li některý ze členů rodiny společenskou smlouvu, mezi kterou ale patří i to, že budou respektovat členy rodiny, nebudou urážet, ubližovat, zařiďte se bez nich. Jestliže oni budou chtít do rodiny patřit, ať se oni snaží si opět svojí pozici zasloužit. Nejsou-li toho schopní (ochotní), jsou z rodiny vyloučeni. 

Nevím, jestli se mi daří najít ta správná slova. Jedinou změnu můžeš udělat ty. Změníš-li se, pak se změní situace ve tvém okolí. 

Autor: Romik a Danielek /12.3.2013/   26.11.2012 v 12:57

Dupi, asi mi ten můj chlap, za to stále stojí, ačkoli se teď chová jako naprostý blb . Já opravdu nevím, prostě nevím. Nemá jako nikdo z nás jen negativa a je to jediná, pro mě sice dost zásadní věc, ve které se momentálně neshodneme . Asi taky potřebuji ještě pořádnou facku, abych pochopila, že mám jít o dům dál, sbalit chlapečky a nazdar. Já teď opravdu nevím, nevím jestli to je konec našeho vztahu. Mám pocit, že tuto jizvu v našem vztahu už budeme mít pořád, každý tu svou křivdu, manžel, že jsem "nevyřešila", dle jeho názoru vyřešitelné a já, že si vůbec po dovolil  chtít. Jsme asi trapná já vím, ale já opravdu nevím, zda to stačí, abych odešla od muže s kterým čekám třetí dítě. Kdyby byl do morku kosti zkažený, tak neváhám, ale musím se ho, ačkoli nechci zastat. Nepije, nekouři, pracuje, k dětem se chová hezky, jen mi je momentálně přítěží místo, aby mě podpořil nebo aspoň nechal dýchat a donosit dítě, které jsem si před ním uchránila, mám ho proto odepsat? Já opravdu nevím , není to sobecké a malicherné. Mohu po něm vůbec chtít, aby mě pochopil, umí vůbec muž v tomto ženu pochopit? Všechny své pocity s těhotenství a proč jsem mu nemohla a ani nechtěla vyhovět jsem mu řekla, bylo to sice přes slzy, které nerada ukazuji, ale řekla a jsem ráda, ale asi to nepomohlo. Asi bude lepší, jak píše desidera zařídit se podle sebe, neřešit ho a už nic od něj nečekat, prostě budu v tom sama a v klidu. Budu se snažit neslyšet všechny narážky a když s ním nebudu mluvit, třeba ho taky přejde, nevím.

[237825]

Autor: desideria   26.11.2012 v 13:02

Romiku, jaké akce jsi schopná, aby to pro Tebe bylo opravdu reálné, že to jsi schopná udělat, aby jsi si ulevila? Prostě není způsob, jak rozmluvou u něj zajistit, aby změnil svoje chování a postoj. 

Autor: Romik a Danielek /12.3.2013/   26.11.2012 v 13:09

Máš pravdu, asi bych měla změnit něco u sebe, zatím nevím co, ale popřemýšlím. Změnit manžela asi nedokážu, jsem prostě z Venuše a on z Marsu, jinak to nevidím. Nikdy by mě nenapadlo, že bude tak těžké čekat dítě z vlastním mužem , začínám ho podezírat, že by snad lépe přijal dítě nějakého případného milence než svoje. Možná i info i pohlavní nemoci by přijal lépe než mé těhotenství. Připadám si jako ve snu. Už se i přistihuji u toho,  že jsem se snad zbláznila a že si to všechno vymýšlím, třeba mám schizofrenii a nevím o tom?  Začínám chápat slova, že možné je prostě všechno, ale připadá mi to prostě absurdní .

[237866]