Autor: Irena   11.5.2012 v 22:13

Sojko, hrozně moc se mi ulevilo, samozřejmě, že zároveň se mi v hlavě honí myšlenky, proč se to tedy stalo, když jsme oba dva naprosto zdrávi a co když se to stane i příště, ale nesmím se nechat tomu strachu poddat a věřím, že teď už nás čeká jen krásné období a na jeho konci, či spíše začátku, zdravé miminko. Věřím i, že dopadne dobře běžná kontrola na gyndě a na začátku června se začneme snažit.

Lindo, je mi to moc líto, ale holky ti tady moc pomůžou, kdykoliv budeš mít potřebu, neváhej napsat My jsme měli první sex asi  za tři týdny, přiznávám, že jsem na "to" měla hroznou chuť, pak ale mě začaly přepadat myšlenky, jak si to vlastně můžu užívat a první styk jsem málem obrečela. Po miminku jsem první dny strašně toužila, ale pak jsem měla pocit, že tím, že chci být znovu těhotná, zrazuju svého chlapečka. O pocitech se asi nemá cenu ani rozepisovat, nechtělo se mi bez mého děťátka žít. Říkala jsem si, že se mělo stát cokoliv mě, ale miminko mělo být zdravé, ono přece nikomu nic neudělalo, tak proč se to stává. S manželem stále za malého zapalujeme svíčky a já mu pokaždé šeptám, že ho strašně moc miluju. Ale teď po veškerých výsledkách, když nám bylo řečeno, že nemáme předpoklady k tomu, aby se to znovu opakovalo, začínám věřit, že i my budeme šťastní a od června to znovu zkusíme. Pauzu jsme si nechali půl roku. S manželem nás to hrozně spojilo a teď už vím, že si nedokážu představit žít bez něho. Hlavně ze sebe dostaň veškeré pocity, ať už je to pláč nebo vztek. Věřím, že "za chvíli" začneš opět toužit po miminku a vše už určitě dopadne dobře, holky tady jsou toho příkladem

Autor: Linda   12.5.2012 v 11:32

Ahojte holky, děkuji za tak brzké reakce.. znovu mám slzy v očích..

Glorio..nám se otěhotnět podařilo do cca do půl roku.. je pravda, že jsem si dva poslední cykly pohlídala.. kontrovala si čípek a milovaní k tomu přizpůsobila..Naštěstí partner ten pocit neměl..teď nějak mám pocit, že dopadnem stejně, pokud teda na sex vůbec dojde...

Sojko..partner mě do ničeho netlačí..i jsme si už promluvili, řekla jsem mu, že mám ze styku obavy--to je hezké, jak si napsala, že si to nechtěla kazit partnerovi.. já jsem asi strašný sobec..je to hrozné, ale manžel mě teďkom tak nějak vůbec nezajímá.. jsem nejradši, když je pryč a já jsem sama..má pořád plány kam si vyrazíme a co budem dělat, ale mě se prostě nechce dělat nic...zase dnes ráno mi řekl, jak mě viděl, že potřebuji rozptýlení, aže mi večer udělá masáž, ale já jsem se jen v duchu těšila, až odejde a budu sama...Tak nějak i pracuje podvědomí.. jakobych se mu ani nechtěla líbit..zrušila jsem pravidelnou depilaci a kosmetiku, připadá mi to na nic..

Ireno.. Ty jsi to taky krásně napsala, že vás to s manželem sblížilo..V těch slovech je hodně..Já bych teď nejraději odjela na opuštěný ostrov a měla alespoň na chvíli úplný klid...

Jinak s manželem máme taky velice krásný vztah.. než se to stalo..ach jo..tak nějak nevím..

Snad dostanu trochu síly od vás.. mi bylo právě divné, že jsem se po "porodu" cítila celkem fain, ale to bylo jen tím, že mi to nedocházelo.. myslím, že až teď to přišlo v plné síle....

Autor: Sojka   12.5.2012 v 12:42

[154604]Ahoj Lindo,já myslím že vůbec nejsi sobec,prostě má vše svůj čas,a až přijde,tak najdeš znovu zalíbení ve všem,v čem jsi ho měla i dříve,ať je to sex nebo kosmetika .Prostě to,co jedné trvá dva týdny,bude Tobě trvat třeba dva měsíce,ale zase bude dobře,uvidíš že co nejdříve!!Řekla bych,že Ti chlapi to mají všichni stejně,mají potřebu nás rozptylovat,my to měly taky tak,pořád mě chtěl a chce rozesmát a přivést na jiné myšlenky,když potkáme miminko,tak se na mě ani nedívá,páč je mu jasné na co myslím a plakaly bysme oba.My o tom ani moc nemluvily,protože mi řekl,že pokud má být nějaké příště,tak musím zapomenout na minulost,a už nic nevrátím,jde to velice těžko,ůplně to nepujde nikdy,ale pomalu postupem času zjišťuju,že mi tím trochu pomáhá a má pravdu,život jde dál a musíme hledět kupředu,i když ten smutek ze srdíčka nedostanu nikdy.Víc než s mužem sem si pokecala tady,prostě chlapi to prožívají po svém,jen mají ten instinkt nás zachraňovat,a nedojde jim,že třeba potřebujem ůplně něco jiného,třeba samotu.Tak pokud máš zrovna tuto potřebu,nevyčítej si to,tělo si vždy řekne samo co chce.Držím ti pěsti a posílám Ti přes písmenka trochu pozitivismu a energie čerstvě načerpané z Thajské masáže-vřele doporučujiDrž se!!!

Autor: Linda   12.5.2012 v 13:13

Ahojky Sojko.. tak nějak mi Tvoje slova o Tvém muži připomínají toho mého.. taky, že už se nemůžem otáčet vzad, ale hledět do budoucnosti..a taky s tím rozptylováním.. zrovna mi volal, že je za hodinku doma a já jen achich ouvej a co prej s obědem.. já na jídlo vůbec nemám chuť a tak jsem si tu pěkně lebedila..myslím, že je ze mě taky vedle, protože já po zákroku jsem to brala fakt docela v poho.. hned jsem rozhodovala, že si dáme chvilku pauzu a hned na to vlítnem,,,tak asi neví.. já jsem se snažila trošku mu vysvětlit, že to na mě dolehlo až teď.. ale asi mi úplně nerozumí.. Bojím se mu říci, že teď chci být hlavně sama a mít klid, aby to nebral hodně osobně.. tak radši neříkám nic, jen sem tam, náznaky, že se mi nic nechce... já nevím, píšu páté přes deváté.. jak to po sobě čtu, tak vidím, že to nemá hlavu ani patu.. je pravda, jak můžu chtít, aby mě partner chápal, když ani já si pořádně nerozumím a ani se mi vlastně nechce nic vysvětlovat..ani nevím, jestli chci, aby mě vůbec chápal...

Autor: Sojka   12.5.2012 v 14:39

[154630]Ahojky,Linduš,neztrácej hlavu,fakt bude brzyčko lépe,tady tyto stránky mají kouzlo,ještě že je Andrejka založila,děkujme jí.I když je lepší klábosit o veselejších věcech,tady nám to moc pomáhá,proto piš vše co Tě zrovna napadne,musí to z Tebe a vždy je tady někdo kdo Ti napíše.Každá máme kamarádky a přítelkyně,ale při vší ůctě k nim,naše myšlenky dokáže v těchto chvílích chápat jen ta,která si tím prošla.A kdyby jsi cítila že je Ti opravdu nejhůř,neváhej vyhledat odborníka.Já první dny myslela,že to fakt nemůžu zvládnout,a když holky psaly že bude lépe,chtěla sem tomu moc věřit,ale nešlo to,nic pro mě nemělo smysl,život mě fakt nebavil,cítila sem se stejně jako Ty se cítíš až teď,prostě to na každého doléhá jinak,no a najednou se pomalu fakt zpamatovávám,především díky těmto stránkám.Mám za sebou moc a moc bolesti,co se oplodnění týká,no a ty konce když se nezadaří,není to jak v televizních seriálech,realita je tvrdší,a pořád je před námi nejistý otevřený konec,věk rychle utíká,máme doslova nejvyšší čas,a peníze o kterých to fakt hodně je,taky nepřibývají.Ale když sme byly tak blízko,tak to přece musím dál pokoušet a doufat že to vyjde,jinak bych fakt scvokla.No a to mě asi žene dál.Proč Ti to píšu,chci Tě povzbudit,že máte před sebou mnohonásobně větší jistotu než my,že se Vám to hned jak se budeš cítit zadaří,zkus se tím motivovat,zkus se začít těšit na dvě čárky na testu a na vše dobré co bude následovat,a bude to dobré.A partner Ti určitě rozumí,jenom chlapi neumí číst mezi řádky a vše se jim musí vyklopit na rovinu,neboj se říct že chceš být sama,třeba aspoň bude vědět že zrovna není vhodná doba snažit se Ti za každou cenu pomoct,oni sou prostě tak nastavení že nám musí pomáhat,ale ve skutečnosti je to bolí stejně a možná pořebují pomoct taky.Bude dobře,zvládnete to,jste na to dva!!!!!A z Tebe bude mamina jedna radost,myslí na Tebe a přeji brzké uzdravení těla i duše

Autor: Linda   12.5.2012 v 15:43

Díky moc za povzbuzení...cítím se trošičku lépe a moc díky, vy to s partnerem nemáte vůbec jednoduché a moc moc moc Tě obdivuji, že dokážeš povzbudit nejem mě, ale spoustu holek co nás třeba jen čtou a zatím třeba nechtěli nebo neměli potřebu napsat...moc díky jsi silná osůbka...a přeji vše nej...opravdu díky..

Autor: Irena   12.5.2012 v 18:01

Ahoj Lindo, věř, že tvé pocity jsou naprosto normální. Já jsem většinou manželovi své pocity řekla, až teď, skoro po půl roce, se snažím před ním nebrečet, i když i tak to samozřejmě manžel na mě pozná. Po návratu z nemocnice jsem také plánovala nové těhotenství, až později jsem si říkala, že to je nejspíš "nějak" nastavené, aby jsi zvládla porod. První dny jsem jenom ležela v ložnici, brečela, koukala do zdi, o nic a o nikoho jsem neměla zájem. Do jídla mě manžel musel nutit, veškeré práce v domácnosti zastal on. Já jsem jen brečela, brečela a brečela, trochu jsem se vzpamatovala až v době, kdy mi řekl, že snad nebudu jenom ležet a brečet, vytáhl mě na návštěvu k rodině, kam se mi sice vůbec nechtělo, ale musím přiznat, že alespoň na chvíli jsem přišla na jiné myšlenky. Říkala jsem si, že je to tak moc nespravedlivé, plno žen děti nechce a já nemůžu mít ani jedno. Občas jsem už vážně potřebovala být sama, "v klidu" si pobrečet, ale manžel měl samozřejmě tendence mě utěšovat, ale poté, kdy jsem mu řekla, ať mě nechá samotnou, to respektoval. Moc dobře vím, že on to také neměl lehké, sice přede mnou nikdy nebrečel, ale po miminku moc toužil. Otěhotnět se mi podařilo vlastně okamžitě, až jsem si říkala, že snad není možné, abychom měli tolik štěstí. A jak už to tak bývá, tak když je život absolutně dokonalý, tak se "něco" pokazí... Vím, že musím myslet na budoucnost a věřit, že už bude jenom lépe, ale přesto ty pochybnosti tu stále jsou... Věřím ale, že teď už se vše podaří, vše bude v pořádku a náš chlapeček bude na svého sourozence dávat pozor. Posílám ti hodně sil, drž se kočko.

Autor: mandrea   12.5.2012 v 18:44

Ahoj Lindo.

také Tě musím povzbudit.Když se podíváš o několik stránek zpět zjistíš,že můj příběh je také tragedie,jako všech tady.Jen v krátkosti: Přišla jsem do jiného stavu hned jak jsme si přáli,radost trvala jen do 9 týdne,kdy se odhalilo zamlklé těhotenství.Strašný smutek,nicméně přesně po třech měsících,na radu lékařů jsem opět přišla okamžitě do jiného stavu.Vše bylo dobré,ovšem jen do do prvního screeningu ve 13 týdnu.Tam hned byl vidět Down.Hned druhý den jsem šla miminko odebrat.Úplně jsem se sesypala.Všechny ty pocity co jsi popsala jsem měla také,vlastně jsem nic jiného než pláč a spánek nedělala.O nic jsem se nestarala.Trochu jsem se sebrala,když můj syn slavil 18 té narozeniny,připravila jsem mu velkolepou oslavu se vším všudy a pořád jsem si říkala,ještě že ho mám.Ale to je právě to,věděla jsem že mi za rok odmaturuje a půjde na vysokou někam pryč a já zůstanu s manželem v celém baráku sama.Navíc jsem pořád měla zdravotní komplikace-gynekologické.Od potratu jsem nemenstruovala, a přišli na to,že to bylo vysokým prolaktinem,který mi vystoupal ze stresu.Do toho obrovské bolesti v podbřišku,které jsem přisuzovala zánětem močáku.Dopadlo to tak,že mě na poslední chvíli odvezli do nemocnice,kde mě okamžitě operaovali cystu velkou jako pomeranč,naplněnou  krví.Bylo to za pět minut 12,jinak KONEC.Operoval mě naštěstí známý doktor,který věděl,že strašně toužím mít ještě dítě,udělal maximum pro to,aby mi nevzal vaječníky. A povedlo se.Vzal jenom kousek,to podstatné zůstalo.A Lindo,zrovno toto mě dostalo zpět  do reality.To poznání,že jsem málem umřela, a kluci,myslím tím nažela a syna by tady zůstali nakonec sami,mi najednou otevřelo očil A já začala zase normálně žít,chodit do práce a těšit se,až budu mít za sebou alespoň 4 cykly a zkusíme to znovu.Asi přesně na moje 40 té narozeniny jsem opět po půl roce otěhotněla.Teď jsem ve 22 týdnu,mám po všech neuvěřitelně stresujících vyšetřeních,a vše je v naprostém pořádku.Čekáme holčičku a strašně moc se těšíme.Také nás to moc sblížilo a myslím,že teď už překonáme všechno.Ale upozorňuji,že těch prvních 5 měsíců těhotenství jsou opravdu neuvěřitelné nervy a stresy.Také jsme měli genetiku v pořádku,ale člověk si říká,co když zase.....

Nevzdávej to,určitě jsi ještě mladší než já,také ještě nemám vyhráno,ale myslím že teď už to bude dobré,a ty se také dočkáš.Chce to trpělivost a čas vše zahojí,nebraň se slzám,ale časem to přejde.Přeji moc štěstí a krásných dní,které tě čekají.

Autor: Dupina   13.5.2012 v 15:02

Ahojte.Holky znáte někoho kdo otěhotněl v šestinedelí aniž by měl nejdřív aspoň jedenkrát menzes?