Autor: simca   28.3.2015 v 13:15

ahojky rada bych se podella o svuj pribeh totalne neschopne matky ,,,,,zrovna dnes cictim jak moc psychycjy uz nejsem v poradju a jak to posobi na me deti tedy spis na sveho starsiho tri keteho chlapeka Patricka ,,,,nevim zda nase traumata vznikla kuli me nebo kuli otci nasich deti nebo kuli druhemu synovi 11 mesicu nebo jestli sam patricek zacal byt zly a nenavistny ke vsem me rika ze me nechce videt a brasku ze nema rad,,tak moc me to trapi ze uz sem vazne na dne ....Ja sama jsem zacala byt tak vybusna ze leda cos z me strany sem mohla udelat v klidu k malemu se chovat s vetsi laskou nevim i za malickost po nem vyjedu jako by provedl buh vi co pak place on a taky ja pak se mu chodim omlouvat a vse se mu snazim vysvetlit hrozne me trapi jak se k nemu chovam.a zainam mit strach ze uz to dlouho nevydrzim je mi ho lito a ja si vycitam jak moc sem na nej zla a nemusi to tak byt ve skolce je o ten nejuzasnejsi a nejhodnejsi klucina ze tridy bez problemu ale doma se se meni nevim jak to mam napsat ale myslim si ze za to muzu ja jsem nevyspala a podrazdena kuli spatnemu vztahu s jejich tatinkem jo zijeme vseci spolu a ja vsechny miluji nadevse ale je toho na me moc nervy mi pracuji z kazde blbosti a preasim to na deti uz si rikam ze zajdu k nakemu psyhologovi pro prasky na uklidneni ....jsem v depresi patricek si mysli ze mam radsi brasku nez jeho a kdyz vidim jak moc se trapi placu jeste v noci nevim jak mam dokazat ze je miluji oba stejne  nemam silu se divat jak spatna matka sem moje deti si to nezaslouzi  chi aby se smaly a byli proste stastny ale nejsou vidim to na nem jak nevi jak se vyporadat stim ze ma brasku a jak zarli a jak ja nezvladam jejih zlobeni ty smutne oci kdyz se musim postarat o mimco a jeho poslu na pohadku jak vidim ze by si pral aby braska nebyl pred tim bylo vse jine zadny stres a ani krik klid a laska same hrani patulja by to vratil nevim co mam delat je nestastny a ja taky

Autor: Lída   28.3.2015 v 18:42

Ahoj Simco neves hlavu, vse ma reseni. Psycholog ti leky nenapise, pouze psychiatr. Osobne jsem pomoc psycholozky vyhledala mnohkrat a vzdy mi moc pomohla. Hlavne vyslechne, rozebere potize a snazi se nastinit důvod proc se nektere veci deji tak jak se deji a dokaze s clovekem pracovat na odbourani agrese, na zvladani stresu. Nejsem moc priznivcem leků, ty pouze utlumi a pokud nejde vylozene o nervove onemocneni, myslim ze se do ta zvladnout bez leku. Co se tyce zvladnuti deti, osvedcila se mi "nevychova", vede deti k samostatnosti, mrkni na www.nevychova.cz. Mam jednoho dvou a pul leteho syna a to co popisujes, to znam moc dobre. Ta vzteklost a vybusnost, prehnana reakce kvuli prkotine. Syn uz se kolikrat trasl strachy kdyz neco provedl. Ale dulezity je si to uvedomit, to je pul vytezstvi a ty sis to uvedomila a to je super. Myslim ze je u vas silena ponorka a ty potrebujes nejaky cas pro sebe. Jakmile bys vypadla treba jen na dve hodiny, videla bys tu zmenu a jak by to i detem prospelo. Ja jsem na syna v podstate sama, protoze jeho tatinek zije v zahranici a vydime se jen narazove, takze vim o cem je rec. Jine matky si jdou zacvicit, zabehat, poklabosit a ja bych si chtela treba jen precist knizku aniz bych mela vycitky ze nedelam neco misto toho pro syna. Kazda moznost udelat si cas na sebe musi byt vyuzita. Vim ze je to tezky ale pokus se s manzelem o tom otevrene mluvit, nastin mu jak se citis a ze je to krize. Domluvte se na dobe kterou ti necha volnou a v ty dobe delej cokoliv co se tyka jen a jen tebe a nemysli pri tom na deti ani na manzela, jen na sebe a uvolni se. Nejsme roboti, jsme zeny a nase sila a trpelivost ma sve meze. Najdi si pyschologa nebo psycholozku, nekoho v kom budes mit duveru a budes se moci vymluvit, vybrecet, postezovat a tim upustit paru. Hlavne si prosim te nevsugeruj ze jsi spatna matka a zly clovek. To nejsi! Jsi jen vycerpana a potrebujes pomoc. Uvedom si ze jsi skvela mama a na chvili se zastav. Zeptej se sama sebe, co se musi stat aby rodina fungovala jak ma. Co se musi stat aby syn nemel pocit odstrcenosti. Treba ho vic zapojit do beznych cinnosti, predat mu malou zodpovednost a snazit se aby tim mohl pomahat. Ono ho to bude bavit a pokud uslysi chvalu, bude v sedmem nebi. Drzim ti moc palce at se z ty krize vyhrabes a je vam vsem zase dobre :-)

Autor: simca   29.3.2015 v 10:59

boze dekuji je uleva toto cist neni lehke si udelat cas pro sebe chlap je zamestnan az moc ma sve konicky hraje fotbal a me uz neni cas kdy vypadnout vera sem sla sama se synem do obhodu aby sme byli spolu a o navratu sem dostla servany kde sme tak dlouho hodina je proste moc kdyt doma chybim ale moc sem si to s patrickem uzila  tajze sem si uvedomila ze ani za odbornijem chodit nemohu nebo jen s detma nikdo mi naslouhat doma nebude jesem jen chudinka co si porad strezuje slysim porad takze nemam na vyber nez si udelat jasno sama v sobe sama ale dekuji ze ste mi odepsala je to krasne vedet ze nejsem sama

Autor: Lída   29.3.2015 v 13:26

Simco nemate to jednoduche ale jste statecna. Muzi nechapou zenske starosti, pokud si nevyzkousi zvladat nase povinnosti. Ono se zda ze zena bez muze je hrozne znevyhodnena ale ono je to jinak. Vy se starate o celou rodinu, ale ja treba jen o dite. O muze se staram par tydnu v roce a to je velky rozdil. Uklidim a uvarim dle sveho, nikdo na me nenaklada dalsi pozadavky. Velmi dulezita je komunikace. Vhodnym zpusobem sdelit muzi co prozivate, jak se citite a co je potreba zmenit abyste se citila dobre a stejne tak muz a deti. Bohuzel ne vzdy je muz schopen zcela pochopit co se mu snazite vysvetlit a vim ze dokaze i hodne prekrucovat ale komunikujte, snazte se dat jasne najevo s cim se perete. Treba vas prekvapi a vyjde vstric. Moje kamaradka ma neustale boje s muzem, ktery jevi velmi maly zajem o syna a veskery svuj cas travi praci, sportem a to predevsim bez ucasti zbytku rodiny. I kdyz jsou deti male, lze provozovat sporty a spoustu aktivit spolu s detmi. Vas muz by se mel vice zapojit do pece o deti. Mozna by pomohl pevny rad, domluvit se na konretnim case kdy budou deti s tatinkem a vy budete mit cas pouze pro sebe. A v tomto case by nemel volat. Pokud on ma cas pro sebe, vy si ho bezpochyby zaslouzite take. Nevzdavejte se a nenechte se udusat. 

Autor: Nika   1.4.2015 v 15:47

Simčo, držím pěsti a i já jsem s vámi. Vidím, že problém rozhodně není v tom, že jste špatná matka. O faktu, že jste dobrá matka a dokázala jste dobře vychovat svého staršího syna, hovoří to, že ve školce je to bezvadný, hodný a spolupracující kluk. Tím svým chováním doma vám dává najevo, že ho něco trápí (a vy už sama víte co). Dávejte mu dál svou lásku, tu potřebuje. Vychovávejte ho stále dobře. Ale ve chvílích, kdy se staráte o mimčo, neodhánějte ho sledovat pohádku (do samoty). Nechte si ho u sebe. Vždyť můžete kojit a jednou rukou objímat miminko a druhou rukou u toho obejmout staršího syna nebo ho chytnout za ruku. Naopak mu nabídněte "chceš být se mnou u kojení? chceš mi pomáhat?", chvalte ho, jak je šikovný, že vám rovná plíny, podává prádlo do pračky, podává dudlík nebo lahvičku pro mimčo, vyprávějte mu u toho, jak jste se o něj starala, když byl on miminko, ukažte mu fotoalbum a vzpomínejte, co měl rád, co jste měla ráda vy, čemu jste se společně smáli, pobídněte ho, ať vypráví miminku, co zažil ve školce atd. Opravdu si myslím, že jste dobrá máma a je velmi důležité, že své slabé chvilky si uvědomujete a budete na nich pracovat a poučíte se z nich do dalších dnů života. Ale v čem vidím ten největší problém u vás, to je partner. Nejen, že pro vás nemá pochopení, ale zdá se mi až hrubý. Stejně jako Lída, i já si myslím, že byste měla vyhledat pomoc od psychologa. Lékům taky nefandím. Určitě by vám pomohl psycholog. Škoda jen, že v současném režimu na něj nenajdete čas. I když kdybyste musela k zubaři, nebo ke gynekologovi, tak by vám přeci taky manžel nebo někdo z rodiny musel pohlídat, ne? Zkuste to promyslet a vyhledat odbornou pomoc psychologa. Držte se a pište nám,jak se vám daří.

Autor: danča   3.1.2016 v 18:21

Dobrý den já mam 2 dcery 16 a 11let, mladší dcera je v pohodě aspoň zatím, dobře se učí má hodně kroužku,starší je teď na střední škole a bydlí na internáte takže má celkem volnost a já nemůžu jak dřív ji mít pod dohledem,zhoršili se známky a celkem se zhoršila v chovaní nikdy je drzá ,nechce nic doma dělat ,vyhovuje jí když ji neotravujeme a ona má čas byt na telefonu nebo na fb,ale nejhorší je že  mne psychický tíra vlastní matka která bydlí hned vedle nás v baráku,vždy když dojde k nam tak pokaždé se chytneme ve všem jsem jen špatná,, začne řvát že jen vařím a uklízím a zrovna dnes jsem pekla protože dcera jela na inter tak aby měla svačinu jsem ji chystala a podle ní je vše špatně, nevím pokaždé co odejde jsem psychicky na dne a klepu ještě další 2 dni, proste jak dojde tak to je psýcho,nemá internet tak chodí k nam vykládat z kamarádkami a sedí třeba i 3 hodiny a vy-klada a mne to taky štve mám rodinu , není klid ml. dcera nemůže v klidu ani učit, není klid ,potom i já se cetim vyčerpaná s toho nekonečného stresu ,chodím s ní vybrat důchod s bankomatu protože neumí ani nechce učit a pokaždé mi začne vyhrožovat že když s ní nepůjdu vybrat důchod tak nebude platit byt a byt je psaná na mna,pořad jen vyhrožuje nevím co s tímto chovanim chce dokázat , z manželem problém nemam,spíš on je flegmatik že jemu to jedno co matka u nas vyvádí někdo druhý na jeho místě ji norm.vyhodí z baráku,nevím co mam dělat

Autor: Míša   30.3.2024 v 21:40

Krásný večer maminy, je moc fajn, že je nás víc, které víme jaké to je vychovávat dvě a více dítek :-). U nás doma je to taky někdy "pekelně" náročné :-D! Na příchod mimča se dcera moc těšila (jsou od sebe 7let), pak když už byl na světě tak to bylo super prvních pár dní. Ovšem pak to maličko za skřípalo, žárlivost se projevila na plné obrátky (kéž by člověk mohl být naklonován :-)) a přišli sem tam výčitky, že je mimco lepší než ona či ve stylu, že ho mám raději než jí... no užili jsme si všichni doma náročnější období, ale zvládli jsme to! Teď je malému 18 měsíců a dceři skoro 9let, no nyní mi teprve začíná "jízda" ukočírovat toho malého ďáblíka, který je jak neřízená střela, do toho povinnosti dcery se školou, úkoly, které se jí někdy dělat nechtějí a tisíc výmluv, proč teď neee... to mi tečou nervy na plné obrátky a jak to malý cítí, tak se přidá, začne hulákat a házet hračkami, potřebuje pochovat apod... ! Nebo naopak, úklid pokoje po jejich divokém hraní... opět od dcery slyším tisíc výmluv ve stylu, počkej za chvíli nebo ale teď něco dělám, uklidím to potom (na slova ale, pak, počkej chvíli jsem již silně alergická!!)... prcek uklízí s radostí ovšem po svém, takže pak nacházím nejen hračky všude možně (nejvíc mě dostalo najít ponožky v hrncích :-)). Dceři jsem vysvětlovala už v průběhu těhotenství, že s malým bude zábava, ale taky povinnosti a že je moc šikovná a chytrá holka, že když poprosím o pomoc, tak bez "keců a tisíc důvodů proč to teď nejde" pomůže, tak jako já jí když potřebuje s čímkoliv pomoc :-). No realita je někdy opravdu jinde a občas si připadám doma jak v blázinci či cirkuse 🙏! Většinou to končí tak, že důrazně vysvětluji či křičím 🙈.
Partner si dětičky užívá o víkendu, v týdnu to má pracovně tak nabité, že je rád když přijde večer domů a je ještě čas si aspoň s dcerou pomazlit a popovídat (malý už většinou spí). Takže jsem vděčná za to když už je pátek a já vím, že si mohu částečně odpočinout během víkendu a nejsem na ně "úplně sama" 😁.
Všem přeji hodně sil ať se z těch našich dětí nezblázníme a věřit/doufat v lepší zítřky 😉!