Autor: halinkaja   7.2.2011 v 13:22

Blanka nikdy jsem se nesetkala s tolika smutnymi osudy nevěděla jsem že něco takoveho proživa tolik lidi mam dva dospěle synky 22 let a 19let z předchoziho manželstvi a vše jsem měla vždy v pořadku.Nyni jsem ve vztahu s mym přitelem ktery ma dvě dcery,ale moc chceme spolu miminko založit si vlastni rodinu protože bez dětí je to smutne,oba jsme si prošly nepřijemnym rozchodem s partnery z předesleho manželstvi a myslela jsem že se na nas štěstí usmalo a bude zase fajn.Ted je velka bolest s kterou se musime naučit žit a snažit se dal....ale jak to zvladnem to nikdo nevi ja ted vim jen že toužim po miminku víc jak kdy jindy zachvaty plače a vztek v sobě mam pořad i když musim řict že se opravdu snažim nikoho tim nezatěžovat.Vas obdivuji jste moc statečna musite mit v sobě hodně sily a je vidět že bojovat opravdu umíte držim vam palečky a všem přeji at se na nas brzy usměje štěstíčko

Autor: Blanka24   7.2.2011 v 13:37

Halinko a hlavně si nezoufej, že jsi stará a podobně! Že Ti je 40 nic neznamená. V dnešní době může mít dítě i 60-tiletá! (I když osobně si myslím, že to už je trošku nezodpovědné.)

Autor: halinkaja   7.2.2011 v 16:03

[2878]Blanko děkuji ja vím že se vše uklidní chce to čas :-)40 je už věk kdy bych mněla pomalu se těšit že budu babička ale ja mimi moc chci toužim mit zase rodinu a mit se o koho starat chybi mně to kluci jsou samostatní a navíc po 22letech se mně rozpadlo manželstvi tak chapeš asi jak moc to pro mně znamena.Musime věřit vidddd??,

Autor: zivavoda   13.2.2011 v 09:26

Halinko nezoufej, mam za sebou samovolny potrat ve 12tt, pote se mi narodil syn, kteremu je 17 let, pred casem zamlkle tehotenstvi a nyni s novym manzelem cekam zdravou holcicku, ktera se ma narodit v breznu. A vis kolik mi je? Jeste pred jejim narozenim oslavim 41 let A vse bezelo tak bez problemu, ze se mi tomu stale nechce verit. Nic neni ztraceno a i ty muzes mit jeste svuj uzlicek v naruci, moc bych ti to prala

Autor: halinkaja   14.2.2011 v 16:21

[3061]zivavoda děkuji mně je letos taky 41 dala jste mne novou naději kež by se nam to podařilo moc po tom miminku toužime držim vam pesti at vam vse probehne v poradku

Autor: romana   17.2.2011 v 19:09

Ahoj Halinko,je to přesně 14 dní,kdy jsem byla na kyretáži.Čekali jsme dokonce 3-čátka,ale 3 dny před zákrokem mě čekal velký šok-na utz netloukla srdíčka.Není co dodat,vím čím procházíš.Ale včera jsem se rozhodla se rozloučit.Abych ti to vysvětlila,trápila jsem se,manžel také,ale požádala jsem o pomoc psychologa,pomohlo mi to.No a nakonec jsem se s miminkama rozloučila,pouze v duchu,řekla jsem jim,že i ten krátký čas s nimi byl krásný a že se jednou spolu opět sejdem a že zůstanou napořád v mém srdci.A nebudeš tomu věřit,ale ulevilo se mi,myslím,že i jim.Třeba ti to pomůže.Měj se moc hezky a držím palce do bodoucna.

Autor: romana   17.2.2011 v 19:17

A ještě něco,vím je to těžké,ale chce to se přestat obvinˇovat.Jinak to nejde a možné budoucí miminko potřebuje jen vaši radost, těšení se na něj.Začít prostě od začátku.

Autor: halinkaja   18.2.2011 v 16:33

Ahoj Romi děkuji za radu snažím se s tím vyrovnat ale jde to těžko moc těžko my jsme s přitelem  domluvení jim zasadit v den kdy se měli narodit  stromečky  na misto kde chodime často a budeme se divat jak porostou:-)jsou situace že si myslim že je vše v pořadku ale z toho mam strašny stavy uzkosti a brečim a brečim.....davám si vinu a není to dobře ja vím.Věřím že se nam to podaří a to naše vytoužené miminko budeme mit chce to jen čas.Budu muset začit tak jak píšeš od začatku držím ti palečky a doufam že se sejdeme v jine rubrice než zde děkuji papa

Autor: Divoška   19.2.2011 v 20:46

[2766]:

Ahoj děvčata. Moc vás všechny zdravím a i já bych se s vámi ráda podělila o sůvj příběh. S manželem jsme stále bezdětný pár. O miminko jsme se snažili nejméně pět let, oba jsme prodělali nějakou léčbu a různá vyšetření. Byla jsem zoufalá, oplakala jsem každou menstruaci a již tehdy mi bylo do pláče při pohledu na těhulky nebo šťastné maminky. Ovšem to jsem ještě nevěděla, že to nejhorší teprve přijde. Konečně se nám podařilo a otěhotněla jsem přirozenou cestou. Vše se vyvíjelo velmi dobře, až na to, že mne občas pobolíval podbřišek. Lékař mi tvrdil, že je to normální a napsal mi Magnézium proti křečím, to bylo vše. Nedělala jsem si s tím tedy starosti a na miminko jsme se velmi těšili. Ve 21. týdnu jsem šla k jinému specialistovi na kontrolu srdíčka miminka a ejhle, pan doktor mi najednou sdělil, že čekáme dvojčátka - chlapce a holčičku, nikoliv jedno dítko, jak mi tvrdil celou dobu můj stávající lékař. Pravda, byl to docela šok, ale říkala jsem si, že když nám příroda nechtěla tak dlouho dopřát, teď nám pro změnu dopřála dvakrát. Bohužel jednoho dne ve 22. týdnu těhotenství mne podbřišek začal bolet mnohem víe než obvykle, šla jsem se vysprchovat a říkala si, že to jako obvykle zaspím a bude zas dobře. Ovšem začala jsem krvácet a okamžitě jsme jeli do nemocnice. Bohužel, lékař mi sdělil, že potrácím a už se s tím nedá nic dělat. Vše se seběhlo moc rychle, když mne začal bolet podbřišek, ani ve snu by mne nenapadlo, že začínám potrácet. Okamžitě mně brali na sál a o obě miminka jsem přišla. O to horší to bylo, že jsem dostala nitrožilně Oxitocin, aby mi ještě vyvolali stahy a byla jsem nucena obě miminka "vytlačit" klasickým způsobem jako u běžného porodu, jinak mi hrozil operativní zákrok. Byla jsem zoufalá, strašně moc jsme miminko chtěli, moc jsem si přála aby mi zůstaly a dalo se to nějak zachránit, ale byla jsem nucena je obě vypudit ven. Ten pocit bolesti, zoufalství a prázdnoty je nepopsatelný. Tři měsíce jsem brala antidepresiva, nechodila jsem nikam na veřejnost, jen jsem seděla zavřená doma, brečela a brečela. Dokázala mne rozplakat kdejaká maličkost, ač s dětmi třebas vůbec nesouvisela. Nejhorší to bylo snad prvního půl roku. Nikdy a nikomu nepřeji zažít ten pocit.

Lékaře jsme samozřejmě změnili a ten současný je rozhodně mnohem lepší a zodpovědnější. Rovněž mi doporučil cvidčení dle Ludmily Mojžíšové a díky tomu, že tato metoda má své výsledky a je lékařsky ověřená, celou půlroční léčbu mi na základě doporučení mého gynekologa hradila pojišťovna. S průběhem a výsledky léčby jsem i já sama velmi sokojená a cítím se celkově mnohem lépe než před jejím zahájením. Navíc, podle fyzioterapeutky, přetrvávají účinky této léčby až dva roky od jejího dokončení. Vše závisí jen na pacientce samotné, jestli dál bude věnovat čas cvičení a dalším doporučením.

Od mého potratu je to nyní rok a půl. Jak se říká, rány nejlépe hojí čas a toto můžu potvrdit i já z vlastní zkušenosti. Nevěřím, že bych kdy na tyto události dokázala úplně zapomenout, stále si občas ještě popláču manželovi na rameni, nebo v noci do polštáře, ale je to mnohem lepší než dřív. Manžel mi je po celou dobu opravdu velkou oporou, ač vím, že i jeho tato skutečnost velmi trápí.

Díky léčbě a snaze mého lékaře jsem nyní opět v 9. týdnu těhotenství. Hrozně moc se bojím, aby to nedopadlo jako minule a strašně moc bych si přála mít zdravé a krásné miminko. Před každou návštěvou gynekologa jsem neskutečně nervózní obavami, jestli je vše v pořádku. Snad k nám tentokrát osud bude shovívavější. Nezbývá, než čekat a doufat.

Soucítím se všemi ženami, které kdy přišly o své ještě nenarozené miminko a všem přeji, aby se to nakonec povedlo a vše dobře dopadlo.

S pozdravem a přáním hodně štěstí

Divoška