Autor: jana   10.3.2012 v 03:40

[114552 nechod na potrat!!co dnes vypada neresitelne,zitra muze byt uplne jine. urcite mas pratele,rodinu,kteri ti pomohou-zkus jim duverovat. drzim palce.maminka 9.mes.miminka

Autor: Ivča   10.3.2012 v 07:16

Ahoj En,nebyla by možnost že by ti pomáhali rodiče,třeba by jste to pak s přítelem dali zase dohromady.Nebo by se pak našel někdo jiný kdo by vás měl opravdu rád a chtěl s váma být jako jedna rodina.Pořádně to promysli a když už se jakkoliv rozhodneš tak si za tím stuj.

Autor: Kateřina   10.3.2012 v 07:24

Je to jen tvoje věc, ale já byla taky naprosto nechtěné dítě, mamka chětla jít na potrat ze stejného důvodu, neschopný, nezodpovědný chlap, který veškeré peníze utratil, kolikrát neměla ani na jídlo pro bráchu, ale nakonec se rozhodla si mě nechatm říkala si že přeci to musí zvládnout a jak píše jana doufala v lepší zítřky. Ted mě je přes 30 a mamka je strašně štastná, že mě má, protože brácha ji utekl a já zůstala při ni a já jsem ta jediná co za ní s vnučkama jezdím a jak je štastná...Říkala kolikrát že je štastná, že tehdy na ten potrat nešla, protože by ted měla jen ztraceného syna a manžela morouse ...

Uvidíš, že to tak černé nebude jak to vypadá. Já mám taky 11 letou holku a když byla malinká, bylo to těžké období, manžel neměl práci já mateřskou 2 tisíce, ale přežili jsme a ted máme do toho půl roční miminko a i přesto že mi dává zabrat je to můj miláček největší , jsem štastná že ji mám...

Uvidíš, že i ty zvládneš těžké období a budeš ráda za to, že máš drobečka.  Ale jak říkám rozhodnutí j pouze na tobě a za potrat já nikoho neodsuzuju.

Autor: Soňa   10.3.2012 v 08:14

Ahoj En, byla jsem v podobne situaci jako Ty, jenže mi bylo 26. Což je ještě horší, protože uz jsem vek měla blíž rodinnému životu a měla jsem uz za sebou skolu i prvni práci a po mateřství bych nezačínala od nuly. Byla jsem opravdu hodne na vazkach, jak se zachovat. City a srdce mi radili miminko si nechat, rozum velel jít na přerušení a počkat si na příhodnější okamžik. Pak jsem zjistila, ze miminko neni jedno ale dve. To uz bych i s pomoci rodiny nezvládla... Přece jen opora partnera je moc dulezita. Rozhodla jsem se a tíhou v srdci pro interrupci. Bolelo me to vnitrne šílene moc. Dnes mi je 34 let. Mám skvělýho chlapa a prave jsem v 16.tydnu tehotenstvi. Za tu dobu jsem si ještě par vztahy prošla, srovnala jsem si hodnoty životní i ty partnerské. V práci jsem se vypracovala na ředitelské pozice a práce me moc baví a naplňuje. Ted nastává nove období, na ktere se šílene těšíme. Na moje dve miminka, která jsem opustila, si čas od času vzpomenu dodnes a prosím je za odpuštění. Nebylo to opravdu snadné rozhodnuti. Ale závěrem bych Ti chtěla říct, ze at uděláš jakékoliv rozhodnuti, bude spravne. Rid se tím, jak to citis. Nakonec se rozhodnes určitě tak, jak to ma byt. Jsi ještě mlada, mas toho hodne před sebou. Prošla sis těžkým obdobím a udělala rozhodnuti. Kdyz si miminko necháš, buď šťastná. Netrap se aktualni situaci, i miminko by to cítilo, ze nejsi v pohode. Ještě jedna věc PRO... Naši se rozvedli v mem jednom roce. Mamce bylo 21, kdyz jsem se narodila. V mých 5ti se narodila segra uz s jiným tatkou a o dalších 10 let později druha segra. Jejich otec je i můj... Dal mi krásný dětství, i kdyz neni biologicky. Mamka je šťastná, ze nás ma všechny tři. Nevím, jestli jsem Ti nějak pomohla. Spravna rada neexistuje. Je to jen na Tobe. Ale neboj se, všechno bude fajn, at se rozhodnes jakkoliv. S.

Autor: Simona   10.3.2012 v 10:14

Ahoj En, já jsem na mimčo čekala 3/4 roku a teď, když jsem v 5. týdnu jsem začala špinit. Nedokážeš si představit jaký mám o něj strach. Ber to jako dar, že můžeš mít krásné zdravé mimi. Každá sociální situace se dá vyřešit. Taky budu na výchovu sama jako ty......

Nová práce, přítel, bydlení se dá najít vždycky, ale dítě ne

Autor: Ev.a   10.3.2012 v 10:46

En, věřím, že tvoje situace je teď těžká, ale určitě není neřešitelná! Nevím, jak to máš třeba se svojí rodinou, já bych se na ně určitě zkusila obrátit.. (ale já jsem si mohla být vždycky jistá, že se ke mně zády neobrátí). Je mi 23, čekám miminko a za žádnou cenu bych se ho nevzdala! Je pravda, že jsem měla přítele, který si mě hned vzal, ale i kdybych na to byla sama, toho tvorečka bych pryč určitě neposlala, tím jsem si jistá. Je to zázrak, když se to podaří a vznikne nový život! Samozřejmě konečné rozhodnutí je jenom a jenom na tobě!! Přeju ti, ať už se rozhodneš jakkoli, abys svého rozhodnutí nikdy nelitovala!!

Autor: Pavla   10.3.2012 v 10:50

Ahoj En, já byla poprvé těhotná v 16 letech. Nechala jsem si to, bo jsem měla přítele se kterým to ale neklapalo, nicméně tenkrát jsem spíš jednala podle toho co rozhodli rodiče. Nebudu to rozepisovat. Prostě když bylo synovi pět let tak jsme se rozvedli a já nevěděla jestli mám chodit do práce abych nás uživila a nebo se mu věnovat. Obojí samozřejmě nešlo. Rodiče se sice snažili pomáhat ale žádná sláva. Jasně že ted jsem ráda že syna mám ale zároven můžu říct, že chvilku před rozvodem jsem byla podruhé těhotná a dala jsem to právě vzhledem k rozvodu pryč. A nemůžu říct že by mě to nějak poznamenalo. Za hodně let jsem potkala toho pravého a s tím jsem dítě chtěla. Ted mám tedy po dvaceti letech druhého syna a je to neskutečně krásné. Hodně to porovnávám a mám vůču staršímu synovi velké výčitky, že jsem mu nedala tolik lásky (a věcí které se teda nedají láskou vyvážit) jako tomuto druhému synovi, že mě to opravdu hodně trápí.  Takže se jen ujištuji v tom, že jsem udělala dobře a tenkrát na potrat šla. Bo by bylo další dítě ochuzené. Jasně že vždycky se to nějak udělá a se sociálníma dávkama se dá přežít. Ale jak ? Budeš počítat každou korunu a ještě nebudeš mít chlapa o kterého se opřít a to dělá strašně moooc !!

Za mě rada je ta, že pokud k tomu nejsou podmínky, tak bych na potrat šla. Vždyt jsi ještě mladoučká a můžeš mít za pár let mimčo s někým s kým si to užiješ a hlavně v klidu a pohodě. Toho že bych nemohla otěhotnět po potratu bych se moc nebála. Já jsem příklad toho, že jeden potrat byl chtěný a pak byly ještě dva nechtěný ale byly. A i přes to jsem porodila zdravého chlapečka. Ale toto je na poradu s doktorem jaké je tam riziko.

Rozhodnutí je jen na tobě, nikdo z nás ti nemůžeme říct co dělt. Ale podle naših příběhů můžeš aspon soudit.

Autor: Verča   10.3.2012 v 11:40

Ahoj En..

Moje mamka si prošla něčím podobným, když řekla tenkrát manželovi, že čeká první dítě(Mého brášku) řval na ní, byl hnusnej.. když mu po roce a půl oznámila, že čeká mně, tak ji řekl, bud půjdeš na potrat, nebo se rozvedu. Mamka se na něj vykašlala a měla nás.. všechno jí sebral od pračky až po kapeníky a mamka neměla nic.. no nic, měla mě a brášku a to by nikdy za nic nevyměnila.. peníze byly skoro nulové, pomáhala jí   když to šlo její mamka( moje babička). Sice jsem jako dítě neměla značkové oblečení, moderní kolo a různé věci, ale nikdy jsem u maminky nestrádala.. ona se uskromnila, na nejnutnější věci, abych já a bráška měli aspon něco. A nikdy mi nepřišlo, že mi něco chybí, měla jsem krásné dětství..

Já bych na potrat nikdy nešla, pokud dítě miluješ, bude mít krásné zázemí - i bez táty.. a peníze? věřím, že půjde i tohle sice doba není nic moc, ale určitě se to dá.. bud ráda, že jsi otěhotněla.. kolik žen by zato dalo nevim co....

Autor: Martina   10.3.2012 v 12:41

Milá En, mám za sebou dlouhé čekání na první miminko se spoustou nepříjemných vyšetření a zákroků. Dočkala jsem se po 3 letech (Lucce bude v úterý už 9 let), ale mám za sebou i potrat. Po narození Lůci jsem otěhotněla, ani nevím jak. Byla ještě malé miminko  a asi bych obě děti nezvládla. Do dneška s tím ale nejsem smířená, zákrok jsem obrečela a téměř každý rok v ten den, kdy jsem zákrok podstoupila, si vzpomenu. Po delší době jsme chtěli ještě jedno mimčo a trvalo to dlouhé 3 roky než se zadařilo. Už jsme ani nedoufali. Na potrat bych už znovu nešla. Druhé holčičce bylo včera 1/2 roku a neměnila bych za nic na světě. Mám ale obrovské štěstí, že mám báječnou rodinu, na kterou se mohu kdykoliv spolehnout. Pokud máš také takovou (a já věřím, že většina rodičů svým dětem  v nouzi pomůže), zvládneš to. A věř mi, stojí to za to. Za své holčičky bych dýchala, jsou pro mě to nejdražší, co mám a těším se z každičké chvilky, kterou můžeme trávit společně. A věřím i tomu, že časem najdeš někoho, kdo vás bude mít rád oba dva. Třeba bude chvíli trvat než se potkáte, ale jednou určitě přijde.

En, samotné rozhodnutí je ale jen a jen na tobě. Věř svému srdíčku, jen tak bude tvé rozhodnutí správné. A až se rozhodneš, nikdy nelituj, ať už se rozhodneš jakkoliv. Budu na tebe moc myslet a držet ti palečky