Těhotná ve 20. Co mám dělat?

Reakce na [706]:To je dobře, že ti má aspoň kdo pomoct... ;o)

Příspěvek byl přesunut do tématu

https://diskuze.maminkam.cz/bolest-bricha-jako-priznak-tehotenstvi

Zdravim děvčata,

pročítala jsem vaše příspěvky po zpátku a nedá mi, než reagovat. Ve stejné situaci jsem byla před 5ti lety. Tehdy ještě s přítelem jsme spolu chodili asi 4 měsíce a díky neshodám s antibiotiky se stalo, že jsme prošli stejným rozhodování. Byl o rok mladší, ale postavil se k tomu jako chlap a nechal mě rozhodnout podle svého uvážení, že v každém případě bude stát při mě. Píšete, že nelitujete, že jste se miminka vzdali... Mě bylo 18 čerstvě před maturitou a příteli 17 těsně před 18tinami a výučním listem. Jeho reakce mě tehdy překvapila, řekla jsem mu potvrzující výsledek a on si vzal hrníček s kávou, posadil se k televizi a jen řekl "No tak jo" čekala jsem scény typu "Bůhví s kým to máš, moje to není...atd". Měla jsem se rozhodnout sama řekl že mi do toho kecat nebude a přizpůsobí se, protože je to mé svědomí a nebude mě do ničeho nutit.Samozřejmě, že spousta lidí mi rozmlouvala, varovala a dávala důvody proč ne, rozhodla bych se stejně. Dnes je Sofince pět let a tohohle rozhodnutí není potřeba litovat, naopak,jsem moc ráda, že ji mám. Už 3 roky je z přítele manžel a dlouho jsme bojovali o druhého potomka a nyní je na cestě asi 5 týdnů.

Každý lituje a nelituje něčeho jiného, ale kdybych se rozhodla jinak, tak bych dnes seděla a myslela na to, že by tomu človíčkovi bylo tolik a tolik a litovala. Manžel je vzorný taťka a svoji pronceznu nade vše miluje, je až udivující, že ten 18ti letý kluk vzal tolik kuráže a postavil se ke svému otcovství čelem a hrdě.

Každý je jiný a ať uváží jak chce je to jen čistě jeho boj...ale držím pěsti a pevné nervy

Tak jsem asi na řadě se svým čerstvým příběhem. :)

Je mi 21, jak říká česká legislativa "rodič je rovněž nezaopatřeným dítětem". Situaci jsem měla jednodušší tím, že na nějaké rozvažování mezi nechat a nenechat vůbec nedošlo. Zkrátka tato otázka vůbec nevznikla. Mladý tatítnek sice svou novou životní roli oplakal, ale když dostal čas se s tím srovnat, nemohla jsem nevpomenout lidového moudra "často jen děťátko udělá ze svých rodičů dospělé". Když teď v devátém měsíci skučím, stojí při mně pevně a krásně mě přesvědčuje, že to zvládnem. V rodinách to taky nemáme jednoduchý, ale na samostatné přežití podmínky máme a věříme, že všechny vztahové bolísky spraví první pohled prarodičů na prvního vnoučka. :)

Upřímně si přitom užívám to, že mé tělo slouží, jak by mělo. Připadá mi od společnosti dost neprozítravé, že nepodporuje ženy v tom, aby měly mláďata, když je to pro ně i pro děti nejzdravější. Za našich maminek bylo první těhotenství ve dvaceti zdravá norma a teď se vede diskuse, jestli si zdravá ženská má v tomhle věku vůbec dítě nechat?

Je mi těsně před 20, s přítelem jsme spolu už 4 roky a plánujeme příští rok svatbu. O miminku se bavíme snad odjakživa, ale poslední půl rok je to stále intenzivnější. Strašně bychom ho chtěli. Já ještě studuji, ale přítel už dost slušně vydělává, ale stejně ještě chceme alespoň 2, 3 roky počkat hlavně kvůli rodině, která nás od mimi odrazuje, že prý já jsem ještě mladá (přítel je starší). Je to prostě dnes taková doba, ale moje tělo asi pracuje na starém principu...já bych mimčo brala hnedka...ale každý se na to musí cítit...a to víš jen ty, jestli se cítíš na to být mámou nebo ne...