Zdravim děvčata,
pročítala jsem vaše příspěvky po zpátku a nedá mi, než reagovat. Ve stejné situaci jsem byla před 5ti lety. Tehdy ještě s přítelem jsme spolu chodili asi 4 měsíce a díky neshodám s antibiotiky se stalo, že jsme prošli stejným rozhodování. Byl o rok mladší, ale postavil se k tomu jako chlap a nechal mě rozhodnout podle svého uvážení, že v každém případě bude stát při mě. Píšete, že nelitujete, že jste se miminka vzdali... Mě bylo 18 čerstvě před maturitou a příteli 17 těsně před 18tinami a výučním listem. Jeho reakce mě tehdy překvapila, řekla jsem mu potvrzující výsledek a on si vzal hrníček s kávou, posadil se k televizi a jen řekl "No tak jo" čekala jsem scény typu "Bůhví s kým to máš, moje to není...atd". Měla jsem se rozhodnout sama řekl že mi do toho kecat nebude a přizpůsobí se, protože je to mé svědomí a nebude mě do ničeho nutit.Samozřejmě, že spousta lidí mi rozmlouvala, varovala a dávala důvody proč ne, rozhodla bych se stejně. Dnes je Sofince pět let a tohohle rozhodnutí není potřeba litovat, naopak,jsem moc ráda, že ji mám. Už 3 roky je z přítele manžel a dlouho jsme bojovali o druhého potomka a nyní je na cestě asi 5 týdnů.
Každý lituje a nelituje něčeho jiného, ale kdybych se rozhodla jinak, tak bych dnes seděla a myslela na to, že by tomu človíčkovi bylo tolik a tolik a litovala. Manžel je vzorný taťka a svoji pronceznu nade vše miluje, je až udivující, že ten 18ti letý kluk vzal tolik kuráže a postavil se ke svému otcovství čelem a hrdě.
Každý je jiný a ať uváží jak chce je to jen čistě jeho boj...ale držím pěsti a pevné nervy