Autor: Danka   8.2.2013 v 07:34

Dobre ranko,

tak jsem zase  od půl 5 vzhuru, jak sel manzel do prace. Tak jsem aspon trosku pouklizela, dala varit fazole na polevku, v mezicase jsem si jeste zdrimla a koukla na to jak se vlastne zapina sedacka pro mimi do auta.

Dneska mam termin  a jdu na tu kontrolu.  Tak doufam ze aspon nejaka mala zmena nastala a ze se to uz tam dole aspon trosku pripravuje.

Tak se jdu sprchnout a vyrazim na 9 do nemocnice.

Jak prijdu domu tak se ozvu.

Autor: Werkis   8.2.2013 v 09:13

Mili moc gratuluju k miminku a přeju vám hodně zdravíčka. Páni, to je váha - tak tu máme první větší mimi

Danko, tak tfuj, tfuj, držím palečky Jsem zvědavá co písneš.

Autor: Werkis   8.2.2013 v 09:16

 Jinak holky, tady zajímavý pohled z okna - nebe modré s obšasnými mraky, sluníčko pere do oken a k tomu ještě - nevím z čeho poletuje sníh - "čtcero ročních dob" jen ještě vítr

No, ty včerejší bolesti přes noc ustaly, i když už parkrát byly pravidelné, tak si to tělo buď rozmyslelo nebo to byla jen náhoda??? Každopádně, dnes nebolí skoro nic, jen tak normálně, za to ale normální skoro zácpu vystřídal od rána průjem Tak holky moc na vás všechny myslím a těším se na další mimi - vám po termínu či s termínem, tfuj, tfuj, tfuj, ať je mimi, co nejdřív na světě, i když ten Jágr by byl dobrej

8.2.2013 v 09:56

Porodní příběh Martinka + Anička 26. 1. 2013 v 18:58 hod. Mělník, císařský řez

 Naše miminko jsme s manželem počali 2. května 2012 v Krkonoších. Bylo tak teplo, že jsme mohli v přírodě chodit nazí, šli jsme lesem až k potůčku a tam už na nás čekala dušička. Tenkrát jsem ale nebyla tak citlivá, takže jsem její příchod ještě necítila a odjeli jsme domů už ve třech, ale nevědomě.

Zanedlouho jsme oba měli narozeniny a odjeli na oslavu k mým rodičům. Manžel si na chvíli schrupnul na gauči a zdálo se mu, že na svět přišla dušička a že tam čeká ještě jedna. Protože jsme ale pořád nevěděli, že už jsem těhotná, zatím mi to neřekl.

Oslava u mých rodičů byla víkend před narozeninami. V předvečer mých narozenin, tj. den předem, už jsem měla jasno: týden zpoždění menstruace nemůže znamenat nic jiného než těhotenství! Manžel přinesl těhotenský test a jako dáreček k narozeninám jsme dostali dvě čárky. Následující den jsem oslavila 37. narozeniny a tři dny na to manžel oslavil 32. narozeniny.

Cítila jsem, že se k nám chystá chlapeček, chce se jmenovat Jiří a na svět přijde na Hromnice 2. února. Manžel to až na jméno, kterým si nebyl jistý, cítil stejně.

Po 12. týdnu těhotenství jsme radostnou událost oznámili rodičům na obou stranách, s únorovým termínem. V rodině se chystalo na svět úplně první vnoučátko z obou stran!

Čas postupoval, až bylo září a už 22. týden těhotenství. Ráno mi začalo být špatně, dostala jsem křeče do břicha a sténala bolestí. Okamžitě jsme jeli do nemocnice, aby nám řekli, že je riziko potratu. Věděla jsem, že děti zachraňují nejdřív ve 24. týdnu těhotenství. Doporučili nám okamžitou hospitalizaci. Rozhodli jsme se, že ležet můžu i doma. Porodní asistentka, se kterou jsme tenkrát byli v kontaktu, mi řekla, že miminko se může kdykoli rozhodnout, že mu zkušenost na zemi už stačila a odejít. Obrečela jsem to a prosila ho, aby zůstalo, že ho moc milujeme. Vzpomněla jsem si na další děti, které v rodině umřely a přála si, aby naše miminko je nemuselo následovat. Rozhodlo se zůstat a další den už mi bylo líp. Týden jsem ležela bez hnutí, abych to našemu mazlíčkovi usnadnila, a budoucí babička se o nás přijela starat. Od té doby už jsem na sebe až do konce těhotenství dávala pozor.

Pro miminko jsme si celou dobu plánovali přirozený porod s porodní asistentkou doma, chtěli jsme ho nechat na pupečníku a placentě co nejdéle to půjde, nechtěli jsme pořizovat postýlku ani kočárek, ale miminko nosit v šátku, a zkoušet bezplenkovou metodu. Samozřejmě jsme mysleli na zadní kolečka, takže registraci do porodnice jsme udělali, tašku jsem měla sbalenou, plínky připravené, postýlku taky…

Pořád jsem počítala s únorovým termínem, takže když porod začal, v pátek 25. 1., myslela jsem, že to jsou poslíčky. V neděli měl být úplněk a věděla jsem, že na úplněk se rodí nejvíc dětí, ale na nás jsem to nevztahovala. Do večera jsem už ale měla kontrakce po několika minutách, takže jsme zavolali porodní asistentce. Bohužel neměla čas a nemohla přijet. Nevěděla jsem, co se děje, jestli jsem na začátku nebo jestli se za chvíli miminko narodí, tak jsem zavelela odjezd do porodnice v Mělníku, kterou jsme měli vybranou jako „záložní plán“. Kontrakce tak bolely, že jsem se ani nezvládla obléct a místo kalhot jsem měla kolem sebe jenom omotanou deku…

Přijeli jsme tam ve dvě hodiny ráno. Vyšetření ukázalo, že nejsem vůbec otevřená, že to byla jenom příprava, přechod mezi těhotenským stavem a porodem. Ubytovali jsme se na nadstandardu a čekali, kontrakce míjela kontrakci, čas jsem přestala vnímat, snažila jsem se prodýchávat bolesti, o kterých jsem si myslela, že už nemůžou být horší a že další už nevydržím. Měnila jsem polohy, jak se dalo, a čas utíkal. Přesunuli jsme se na porodní sál, a tam to pokračovalo podobně. Zatím to šlo dobře, co hodina to asi 1 centimetr, až praskla plodová voda. Vyšetření ukázalo 7 centimetrů a já si říkala, že do dvou hodin odpoledne bude touhle rychlostí miminko na světě. Paní doktorka do mě ale šťourla, odpustila plodovou vodu a možná to celé zastavila. Dalších 7 hodin jsme se nehnuli a já měla pocit, že se roztrhnu zevnitř. Byl už večer, když jsem požádala o ultrazvuk, který ukázal, že miminko má hlavičku natočenou opačně a do porodních cest strká ručičku. Podle pana doktora nebyla téměř žádná šance, že se to změní. Mohla jsem sice čekat, jestli se nestane zázrak, ale byla jsem už tak vyřízená a unavená, že jsem souhlasila s císařským řezem. Cítila jsem se ve stavu, že další kontrakci už určitě nepřežiju…

Podepsala jsem čtyři papíry A4 s drobnýma písmenkama, a pamatuju si jen, jak jsem se snažila mezi kontrakcema soustředit na písmenka, aby to aspoň trošku vypadalo jako podpis (myslím, že grafolog by se divil). Pak už to šlo ráz na ráz. Objevila se spousta lidí, epidurál, manžel přišel a brečel, nejdřív lítostí, a pak za chvíli už radostí a překvapením, když se Anička narodila! Že je to holčička jsme byli překvapení oba. Výběr jména nechal na mně těsně před operací, v té situaci už neměl sílu nic namítat.

Aničku odnesli, manžel běžel hned za ní a mě pan doktor zašil. Manžel s Aničkou se hned vrátili na porodní sál, abych se na ni mohla podívat. Za chvíli jsme ji v jiné místnosti ještě zkusili přiložit k prsu, ale nešlo to. Pak mě odvezli na JIPku.

Manžel za mě při porodu bojoval jako lev, a když se narodila Anička, musel dvojnásob. Já jsem byla pryč a miminko mu chtěli vzít! Uhájil si, že bude s Aničkou na nadstandardu a bude se o ni starat sám. Sestra se sice netvářila, ale podepsal „papír“, a dovolili mu to. Prvních 24 hodin (s přestávkou, kdy Aničku dali na pár hodin do inkubátoru kvůli zahřátí), jí dělal mámu místo mě. Ještě teď mě rozbrečí, když si představím, jak manžel říkal, že otvírala pusinku a on jí do ní neměl co dát… tak jí dal jen prst. Ležel s ní v posteli a povídal jí, jak to na tomhle světě chodí. Pak jsem se dozvěděla, že miminka první třeba dva dny nemusí jíst, protože jsou najedená z bříška. To bylo v našem případě dobře.

Druhý den večer mi dovolili se přesunout na pokoj. Byla jsem tak slabá, že mě museli odvézt na kolečkovém křesle a na záchod mi pomáhal manžel. Od teď se musel starat o nás obě. Ale aspoň jsme byli spolu. Celou dobu jsem byla pod práškama, jizva zpočátku bolela jak čert, ale každý den to bylo o kapánek lepší. Říkala jsem si, že když už se nezvládnu o Aničku starat, že jí aspoň musím dát najíst. Naštěstí třetí den mi poslali laktační poradkyni a půjčili mi všechny pomůcky, které tam měli, kloboučky, protože mám vpáčené bradavky, tvarovač bradavek, elektrickou odsávačku mlíčka, kojící polštář… laktačních poradkyň tam měli víc a každá mi poradila sice něco jiného, ale postupně jsme to začali dávat dohromady. Než jsme pátý den odjížděli, mlíčko teklo dostatečně!

Ale pořád se o Aničku staral manžel, nemohla jsem si zatím lehnout ani na bok a mrzelo mě, že se o ni nemůžu starat a zároveň jsem se bála, když jsem si byla nejistá sama sebou, že bych s ní třeba spadla. Když jsme před porodnicí nastupovali do auta, rovnou jsem sebou švihla na beton… Po nocích v porodnici Anička plakala kvůli prdíkům, když jsme si nevěděli rady, běželi jsme za sestrama, byly ochotné a pomohly nám. Brečeli jsme s manželem v porodnici spolu, lítostí nad tím, jak to dopadlo a dojetím nad tím, jaká je krásná a jaký je to zázrak, že takové miminko bylo v mém bříšku. A já pak ještě brečela nad mým bříškem, protože moc bolelo. Mrzelo mě, že všechny ty prášky jdou přes mlíčko Aničce, ale jinak to nešlo.

Přijeli jsme domů a já brečela znova, pořád jsem si netroufla Aničku ani vzít do ruky, tak jsem jen koukala, jak leží…

Záchrana přišla hned druhý den, pozvali jsme si domů porodní asistentku Ivanu  Königsmarkovou, ke které jsme chodili na předporodní kurz, aby nám pomohla s kojením. V porodnici jsem se totiž naučila kojit v poloze s kojícím polštářem, který jsem doma neměla! Její přítomnost mě nakopla, když řekla „tak se o ni starejte“ i přesto, že mě všechno bolelo a netroufala jsem si. No vzala jsem ji do ruky, začala přebalovat a nosit (byť nejistě) a hned mi bylo líp! Abychom si sebe užili, spíme v noci všichni tři spolu v jedné posteli, co nejmíň oblečení, a já s ní jsem přes den taky tak, kojím kdy si řekne a jak dlouho chce. Ivana mě naučila skvělou polohu na boku, takže v noci u toho spíme, Anička pak jen vyplivne prso a spí dál… Trošku bojujeme s kojícíma kloboučkama, přes den a v dobré náladě, a hlavně vsedě teče mlíčko i bez kloboučku, ale vleže a hlavně v noci, jsou kloboučky spása. Snad je časem odbouráme úplně. Ivana pak přišla ještě jednou, naučila mě držení miminka, kdy se dá pokakané miminko umýt v umyvadle, a tak jsme vyřešili problém s utíracíma ubrouskama. Bylo toho víc, o čem jsme s Ivanou mluvily, ale nejvíc mi pomohlo Ivany „tak se o ni starejte“, kojící poloha vleže, že se spolu máme válet celý den nahé v posteli, kojení stylem „otevře oči, zacpi jí pusu“ a uchopení miminka za ramínko tak, aby se dalo umýt pod tekoucí vodou.

Dnes Anička prožívá už svůj 13. den v tomhle životě. Včera, tj. 12. den, jí upadl zbytek pupečníkové šňůry, už je samostatná bytost. Sny o bezplenkovce případně látkových plínkách jsme odložili a jsem zatím ráda za papírové. Máme i kočárek pro začátek, od manželových rodičů, pro případ, že pro mě ještě bude náročné Aničku dlouho nosit. Každý den žasneme nad naším krásným miminkem a já brečím už čím dál tím míň. Sice si říkám „proč já“, proč to dopadlo jinak, než jsme si plánovali, ale nevím, jestli se doberu odpovědi. Budu se s tím muset naučit žít.

Dnes jsem přemýšlela nad tím, jestli se dá říct, že mít miminko je „změna“. Podle mě nedá. Změna je, když je většina stejně, a něco se změní. Teď je ale všechno jinak. VŠECHNO JE JINAK 

Holky, užijte si svoje miminka co nejvíc to jde!

Autor: Wiwera   8.2.2013 v 10:05

Tak příběh Marti si nechám, až dorazím z porodky

Jinak taky hlásím, že vyrážím na monitory,ale podle mě bez kontroly...Jinak včera úklid celého bytu, peřiny, vytřela jsem, vyluxovala, prala, žehlihla, cvíčo, sex, sklenka červeného a světě div se, došla jsem si max. na velkou tak alespoň něco z toho

Autor: Eva (TP +-16. 2., tým MIMINKO)   8.2.2013 v 12:03

ahoj holky, tak dnes v noci jsem temer nespala. jak nam delaji ty vytahy, je tu vsude strasny bordel, jemny prach, nam to jde vse primo do bytu a ja se strasne davim kaslem, jak jsme meli pred nedavnem tu virozu. proste je to uplne v prdeli, nemuzu se zbavit drazdiveho kasle. takze jsem byla vzhuru o pul jedne, o pul druhe, o pul treti, od pul ctvrte do ctvrt na sest, pak ve ctvrt na sedm a v osm jsem vstavala kvuli monitoru. dorazila jsem tam strasne unavena, bylo tam na me strasne vedro, zacli mi tocit monitor, do toho ja mela uplne mzitky pred ocima a selektivne poruchu videni, proste jsem v novinach urcita mista v zornem poli vubec nevidela. pokusila jsem se napsat nekolik smsek partnerovi, ale psala jsem uplne nesmysly, preklepy, divna slova, vubec nevim, co to bylo. nedavalo to hlavu ani patu, tak jsem se zmohla jen na to, ze zdravim syna a posilam mu pusinky a mela jsem pocit, ze to je moje posledni hodinka. do toho slzy v ocich, asi z vycerpani... monitor mi dnes tocili pres hodinu, zaznam spatny, Bunik ma moc vysoky pulz a spatne reagoval na kontrakce a pohyby svym pulzem. tak mi vzali krev, vysetrili, ale podle vnitrniho vysetreni nic zvlastniho. za hodinu tam jdu zas, tak nam prosim drzte pesti, at je to lepsi a Bunik je v poradku, zacinam z toho mit spatny pocit. tady doma zase jen vrtani a bordel, nemam kam jit a pritom bych tolik potrebovala klid a cisto... uz zase mam tu poruchu vizu... tak se s vami loucim, musim si nejak zdrimnout a vecer se snad ozvu.

Autor: Zbyšenka   8.2.2013 v 12:14

[274686] Evičko, myslíme na Tebe a držíme palce, ať je vše v pořádku !!

Autor: Zbyšenka   8.2.2013 v 12:28

[274598] Marti, přečetla jsem si Tvůj příběh. Je fajn, že to takle ventiluješ, určitě Ti tohle musí hrozně pomáhat, sdílet to s ostatnimi. Už včera jsem dlouze reagovala na Tvůj příběh, ale bohužel se mi to neuložilo a smazalo a já už neměla čas psát znovu. Nebudu psát, že Tvým starostem rozumím, protože tohle člověk asi nikdy nepochopí, dokud si tím sám neprojde. Nikdy se nemůžu ze své pozice do Tvých pocitů plně vcítit. Ale určitě to není o tom, že bych aspoň trochu nechápala, co teď cítíš. Velké pochopení pro Tebe určitě mám a moc držím palce, ať Tvoje starosti, obavy a možná i výčitky jsou co nejdříve pryč. Navíc vím, že Ty seš trochu jiná povaha než já, a že je to tak, že bohužel věci, na kterých ti hodně záleželo nedapadly úplně podle Tvých představ. Bohužel svět je někdy tak nevypočítavý a připravuje nám různé překážky, kterými si musíme projít. Marti, hlavu vzhůru! Pokud doteď to nešlo podle Tvých představ, tak teď věř, že se to otočí a roli matky budeš plnit výborně. Kdo jiný než Ty, by měl být tou super mámou pro Vaší Aničku. Je hrozně fajn, že jste doma, daří se vám kojit, máš manžela, na kterého se můžeš spolehnout. To ostatní už jistě přijde samo. Máš u sebe ten svůj zázrak - ANIČKU, a to je to nejvíc. Máš před sebou roli skvělé matky, tak to ostatní, co bylo, hoď za hlavu, to už je za námi. Soustřeď se na současnost a budoucnost. Myslím na Tebe a vím, že Ty to všechno zvládneš!!!!

Autor: Danka   8.2.2013 v 12:43

Tak jsem doma, no uz asi hodku a půl.

Tak holky a je to tady, zitra mam nastup v 8 hodin do porodnice na vyvolavacku. Nakonec doktor zjistil ze jsem vlastne tyden po terminu.

Ozvy srdicka v poradku, zadne stahy, čípek porad 2cm a porad to tam vypada nepripravene. Moje doktorka se porad drzela toho prvniho terminu 8.2. a  asi zapomnela ze si do prukazky napsala poznamku z ultrazvuku ze 14+1 tt termin porodu 3.2.

No nejdriv mne doktor teda vysetril, rekl ze na porod to tam pripravene neni, a ze na indukci to taky neni. Noa pak listoval v prukazce a rika, ale tady je poznamka ze 14tt datum porodu 3.2. to uz jste tyden po terminu, to musime vyvolat. Jestli mi to moje doktorka rikala.  Apak jsem se ho zeptala jak toteda bude probihat to vyvolani a on mi jenom strucne rekl, dostanete jednu tabletku, dostanete druhou tabletku a poradíte. Chcete zustat dneska nebo az zitra? Atak jsem to nechala na zitrek, aby si manzel mohl v klidu vzit dovolenou. Tak jsem stoho i malinko znervoznela a musela jsem se projit pesky domu abych to rozchodila a rozdychala. Ale uz se moc tesim, ze maleho uz zitra uvidíme.

Doufam ze to probehne rychle a tak jak ma