Autor: miluška   20.1.2014 v 22:25

[430800] Ivet, to je moc hezké co ti na to mamka pověděla...moudrá to žena. Přeji hodně štěstí;o).

Autor: Marťa10   21.1.2014 v 12:04

Ahoj G

asi sem moc nepatřím, ale přečetla jsem si všechny příspěvky. Je to jenom tvé rozhodnutí, nikdo ti nemůže radit, protože jak většina holek tady píše, vše bude na tobě. Je to ještě brzy, takžo to nikdo ve tvém okolí neví a nikdo se to nedozví, nikdo tě nemůže odsuzovat.

Já sama mám děti 3. (12, 7a 1/2 a 1/2 roku - tři holky). Dlouho jsem přemýšlela, zda do toho jít, protože jsem neměla práci a živil nás jen manžel. Pak to přišlo a o interupci nepadlo ani slovo, manžel řekl, nějak to uděláme. Bohužel během těhotenství náhle zemřela manželova maminka, tak jsem museli během 3 měsíců opravit barák na dědince a přestěhovat se, takže jsem z porodnice šla do nového ( z bytu) takže zařizovaní, peníze skoro žádný, holky do toho, kojit nešlo, jen asi 3 měsíce, takže UM za 2000 měsíčně, ale nelituji toho. Když se na mě usměje, je to zázrak a jak tady psala Iveta, co jiného člověk má, než 3 krásné zdravé děti?

Ať se rozhodneš jakkoliv, vždy se sem obrať a my tě podržíme alespoň takhle na dálku

Autor: G   21.1.2014 v 19:52

Děkuju za příspěvky. Manžel mi řekl,  že to zvládneme, že by byl raději kdybychom zůstali ve čtyřech ale pokud chci tak nás bude 5. Bojím se ale že to nejvíc odnese můj nejstarší syn, že se zase život bude muset přizpůsobovat miminku prostě už vím co těhotenství, porod, mateřství obnáší a vidím to už bez růžových brýlí a nejsem si jistá jestli jsem něco takového ještě schopná  unést. Vím zvládnu to, protože budu muset, ale nevím jestli chci, spíš nechci. Doufala jsem, že aspoň nebudu mít žádné příznaky ale už zvracím po každém jídle a to je tak vtíravá připomínka že ve mě něco roste že asi neunesu udělat to rozhodnutí nehlede na to, že aby šla miniinterupce provést tak bych musela počkat dalších 14dnu

Autor: mavara   21.1.2014 v 21:17

Přidávám se - nový lidský život je úžasná věc ... Já jsem měla s dětmi taky velký fofr - první ve 20, druhé ve 21, třetí ve 24, čtvrté ve 27, páté ve 29...  Nelituji ani trošičku... Každé z nich přineslo tolik radosti, že ty těžkosti, které taky přicházejí, jsou vedle toho jen malichernosti. Nejtěžší pro mě bylo přijmout čtvrté těhotenství a je to tak úžasná holka, že by bez ní vážně světu něco chybělo ...  Dneska jsou už tři z nich dospělí a my k nim máme ještě šestiletou cácorku a v dubnu čekáme sedmé mimuško... A všichni se strašně moc těší!!!

Sem tam se někdo hloupě ptá: A to jsou všechno vaše? A s jedním manželem? atd., ale většinou za chvíli řeknou, že to obdivují a že je to krásné. A je fakt krásné... 

Přeju ti, ať se rozhodneš DOBŘE! a abys svého rozhodnutí nikdy nemusela litovat...

Autor: mavara   21.1.2014 v 21:39

Teď jsem si ještě dočetla všechny příspěvky - vybavuju si, jak se asi cítíš... Ten začátek těhotenství je strašný a s malými dětmi je to fakt fuška - úplně se mi to vybavilo. Taky je mi vždycky hrozně špatně a ta únava, ta představa, že sotva jsem zhubla, zas to nabírání, porod, pak kojení... Uvažovala jsem úplně stejně. Ale na druhou stranu je to na "přechodnou dobu", zatímco nový člověk tady prožije celý život, budeš ho milovat a on tebe... A jestli tě i manžel tak krásně podporuje, buď za to vděčná...

A jak tady někdo psal, děti opravdu udělají za těch pár měsíců obrovský pokrok! A na příští Vánoce budete z nejhoršího venku . 

My jsme kdysi sedačky nemuseli moc řešit, ještě se to tak nebralo, tak jsme děcka naskládali do auta, kolik se jich vešlo  Dneska už bych na to neměla odvahu, ale brácha má 5 kluků a řeší to tak dodnes (pokutu platil zatím jen jednou) 

A teď už máme dvě auta a když někam jedeme všichni, tak jedeme prostě dvěma auty. Furt je to levnější, než živit nějaký "mikrobus"... Ale vás bude pět, tak to ještě stačí vlastně jakékoliv auto, ne? 

Autor: G   22.1.2014 v 09:04

Marvano děkuju, já to teď řeknu asi hnusně ale sedm dětí co jinoho říct než je to krásné ale přesně je mi jasný co se těm lidem honí hlavou je to strašně povrchní vím že děti jsou dar ale já se prostě necítím. necítím že by tím už narozené děti netrpěli, nebudu jim moci věnovat tolik času, peněz, pozornosti kolik bych si přála a když budu nevyspalá budu na ně protivná ale všechny praktické věci se dají vyřešit to vím  jen nemyslím že jsem matka pluku. Spíš jsem ta maminka která učí samostatnosti a dává volnost a ta absolutní závislost dětí na mě mě ubíjí. Nejhorší je že jsou chvíle když jsem na 1000% rozhodnutá že miminko chci a pak to s manželem začneme asi po sté probírat a zase si začnu říkat že teda rozhodně né... je pravda že semnou hází hormony a příroda to zařídila tak že to škaredé žena vytěsní chlapy si to pamatují všechno bez příkras

Zkrátka tohle se nikdy nemělo  stát ( Veroniko1 antikoncepce selhala, chránili jsme se ) nikdy jsem si nemyslela že bych se do takové situace kdy dostala a vím že je tady spousta holek které by daly za miminko cokolikv ale daly by cokoliv i za třetí ?

Já prostě nevím co mám dělat zítra jdu na ultrazvuk...na jednu stranu nechci ničit to krásné, život na druhou stranu neunesu znova ten stres, unavu, bolest které přináší třetí dítě a zároven celoživotní peči o 3děti. Je krásné dívat se na velkou rodinu ale nevím kolik síly a práce do toho dokážu investovat a myslím že už žádnou nemám

je to zmaténé ale třídím si takhle myšlenky .. omlouvám se

Autor: _Eva_   22.1.2014 v 09:48

ahoj G, necetla jsem vsechny zdejsi prispevky, jen par poslednich a par prvnich. Mam dve deti a treti miminko cekame. Prvnimu je 6,5 roku. Puvodne jsme cca 13 mesicu po nem meli mit druhe. Kvuli vazne nemoci jsem ale musela podstoupit interrupci a dodnes je mi z toho ouzko (vim, je neco jineho ucinit to tezke rozhodnuti, kdyz to dite chces - a kdyz ho treba zas tak uplne nechces; ale negativni pocity potom provazeji mnohdy i ty maminky, ktere o detatko puvodne zas az tolik nestaly). Nasledovalo dlouhych skoro 6 let, kdy jsem se vetsinu casu lecila a hlavne prozivala priserne smutne stavy, ze nemuzu mit dalsi dite, ktere jsem tolik chtela. Nakonec se na nas stesti a priroda usmaly a narodilo se nam druhe. Treti prislo ponekud mimo plany, mladsi deti by mely byt od sebe 14,5 mesice. Urcite to s sebou ponese spoustu neprijemnosti, nejen technickeho razu, ale pro me je to proste dar. Kdyz se ohlednu do minulosti, cim jsem si prosla, je nejake prechodne (byt mesice trvajici) nevyspani a unava to posledni, co by me od ditete odradilo. Takze za me - ano, jsem z tech, co by daly cokoliv i za treti dite.

Nicmene naprosto ti rozumim, protoze jsem v zivote pochopila, ze clovek nese nejhur ne "absolutni zlo" (co je vlastne absolutni zlo?), ale to, co pro nej v danou chvili predstavuje to nejhorsi, co zatim zazil. To nemyslim vuci tobe nijak zle. Sama jsem kdysi mela svuj "strop" daleko niz. Obrazne to casto s nadsazkou popisuju tak, ze kdyz je pro nekoho dosud nejvetsi prozitou zivotni katastrofou zlomeny nehet, muze ho prevalcovat i angina. Ale pokud pak zvladne anginu, posune se mu ten strop a priste treba zvladne neco vic. Proto proste neodsuzuju, nevim, jake mas zivotni prozitky, kolik je ti roku, co vsechno mas za sebou...

Jak pises o tom, ze neuneses znovu ten stres, unavu, bolest... a celozivotni peci o 3 deti - pokud by ses pro treti nakonec rozhodla, zkus proste "plout s proudem". Otrepana poucka, ale je vlastne takovym zivotnim moudrem. Davej si realisticke cile, nesnaz se vsechno stihnout. Moje kamaradka to jednou hezky formulovala takto (kdyz mela 2 deti-skolaky, chodila do prace a cekala 3.): "V jednu chvili mi doslo, ze snazit se kazdy den, abych vsechno postihala, je akorat dennodenni stres." No a tak se v duchu nastavila na nizsi vykonnostni uroven, pochopila, ze ted to par let jinak nepujde, utridila si priority (napr. ze pro ni neni tak dulezite si vecer precist pro sebe par radku nejake slataniny, ale v klidu stihnout precist neco hezkeho detem a byt s nimi jednoduse stastna) a je v pohode. Kazdy ma jinou miru odevzdanosti detem, rodine, kazdy ma jinou miru "sebelasky". Ja treba preferuju deti, protoze ty jsou pokracovanim zivota; nekdo druhy preferuje vic svoje osobni stesti, protoze... (dosad si jakykoli duvod - treba ze kdyz je clovek stastny sam, pak to vic prenasi i na sve okoli... cokoli te napadne). Zalezi jednoduse na tom pomeru zivotnich hodnot, cilu, na typu rozhodovani. Nekdo zije vic "dnes a tady", dulezita je soucasnost; druhy zije vic strategicky, budoucnosti. A oboji je kazdeho vec.

Mam spoustu kamaradek s vice nez 2 detmi a nevim o zadne z techto rodin, ze by deti trpely tim, ze se jim narodil dalsi mladsi sourozenec. Spis bys tim mohla pripadne trpet ty jako matka - ty budes zit s pocitem, ze sve rezervy (fyzicke, emocni, financni a jine) mezi deti musis delit ne dvema, ale tremi. Pokud vedes deti k samostatnosti, mohlo by ti to spise pomoct. Ale pokud te ubiji zavislost deti na tobe a nedovedes se s tim srovnat, byl by to pro tebe asi veliky psychicky problem. Moc ti preju, at si sve myslenky utridis tak, abys byla se svym vyslednym rozhodnutim celozivotne spokojena a vzdy si za nim stala.  Abys potom v zivote nemusela pro zmenu resit, ne jak se rozhodnes, ale jak ses kdysi rozhodla. Abys proste byla stastna a prozila mj. se svymi detmi, at uz jich bude jakykoli pocet, hezky zivot.

Autor: G   22.1.2014 v 10:26

[432031] Děkuju, je mi 30, mám dvě děti, sama jsem ze tří dětí, otec tyran  alkoholik zemřel když mi bylo 16 od 15let jsem z domu a na vlastních nohou, od těch 15jsem si sama vyděláývala na internát pak další bydlení.Maminka užasný člověk ale citově chladný nebo spíš vím že mě ráda má ale nikdy mi to neuměla dát najevo  Postupně jsem se dopracovala až na významnou pracovní pozici, mohla jsem si dovolit více méně co jsem chtěla, dovolená  koníčky žila jsem jak jsem si ani nikdy nemohla vysnít . Pak jsem potkala manžela, úžasná svatba, svatební cesta po několika letech 1dítě na poprvé to vyšlo - těhotenství pro mě bylo něco újžasného ... pak porod a rok depresí že můj život skončil že už pořád na mě bude dítě závislé, že MŮJ život skončil. Dalších 6měsíců na to se již sám oblékl, sám najedl, sám se došel vyčůrat byl úžasně šikovný a samostatný . Zatoužila jsem po druhém. Podařilo se také hned je mu rok a vyžaduje víc péče než první ale i tak je moc šikovný a spoustu věcí už zvládne sám a mě se začal blížit  ten čas kdy se budu moci věnovat sobě a manželovi protože ted veškerý náš čas patřil dětem a chtěli jsme to tak ale teď najednou třetí a vše znova už jsme měli plány jak začneme jezdit zase na lyže, jak už zvládneme delší let na nějakou pořádnou dovolenou a už né 24h pohotovost ale už racionální domluva s velkýma dětma bojím se že už nemám potenciál na další dítě a největší mám strach že bych to tomu miminku podvědomně dávala za vinu ... to že jsem unavená to, že se utrhuju na zlobící starší děti. Ale vím co jsi myslela jako dítě jsem si toho zažila opravdu dost a dosavadní život jsem vnímala jako svou zásluhu že jsem si ho vybudovala svou prací  jako satisfakci za to co jsem zažila jako dítě. Proto chci dát svým dětem maximum, maximum všeho jak po citové tak i materiální stránce a pokud budu mít třetí tak to už nepůjde nebo spíš to co jsem měla v plánu dát dvou budu muset rozdělit třem a to mi vuči těm dvou nepříjde fér

Autor: Miluška   22.1.2014 v 21:19

[431977]Ahoj G, musím jen reagovat na to, jestli by maminky co touží po dítěti, daly vše i za třetí...Myslím že můžu za více takovýchto maminek říct, že ano. Ono je hrozně velký rozdíl toužit po dítěti které třeba roky ne a ne přijít a nebo si naplánovat jedno či dvě mimča a vše se podaří hned a probíhá to dobře až do konce. Takové maminy přehodnocují priority ve svém životě a i za třetí děcko by daly cokoliv- spousta z takových-jak jsi tady i četla, to berou opravdu jako dar. Já nikomu nepřeji zažít problémy s čekáním na miminko. Vždy jsem hrozně moc šťastná, když kolem sebe vidím další a další, kterým se to povedlo bez jakkýchkoliv obtíží. Z tvého posledního příspěvku je jasné žes to neměla jednoduché a někdy si to člověk nese celý život. Každý se stím popere po svém a je pochopitelné že to cítíš takto. Chápu tvé otázky, i já měla stejné když jsem zjistila že čekáme třetí miminko. Prvních pár dní bylo hrozné období, manžel napřed nepřipouštěl jinou možnost, než interupci. Nakonec jsme to zvládli, třetímu je 11měsíců, je úžasný-manžel mu teď často z legrace říká, že ho nemít, tak se snad nudíme a se svými o rok staršími brášky, si neskutečně vyhrajou... Uvidíš zítra jaký budeš mít pocit z ulrazvuku, třeba pak budeš mít jasněji. Co se má stát se stane a já ti přeji, ať se rozhodneš jakkoli, ať nemusíš svého rozhodnutí nikdy litovat. Přeji zítra hodně sil!