Jít či nejít na potrat?

Ahoj Verunko, to je mi moc líto :-( Pořád máš čas si to do toho pondělí rozmyslet, zvlášť, když už teď to cítíš jako hroznou bolest.

Ach jo, je šílené, jací jsou někteří lidi sobci, tvému příteli vůbec nejde o to, jak by se mělo to malé (to vidím, že bys ho milovala a s láskou se vyrůstá krásně), ale jen o něj samotného. Nenech ho to ovlivnit, je to stále jen na Tobě. Jak už jsem tu psala, viděla jsem, jak tpotrat ovlivnil moji kamarádku...

A teď možná něco, co Ti dá i jiný pohled, když jsem byla malá, moje mamka taky zůstala sama s dvěma dětma, pamatuju si, jak jsem počítala desetníčky, jestli vůbec máme na chleba. Po letech z mamky vypadlo i to, že když doma nic na jídlo nebylo, tak si brala chleba, co jsme předtím dali sušit na strouhanku a křoupala tohle, ale že by nás stejně za nic nevyměnila. No a chvilku na to si našla přítele, s kterým je doteď a který nás přijal jako svoje vlastní a tohle je jen vzpomínka, díky které jsem možná o to lepší člověk, protože si dokážu víc vážit věcí, peněz a hlavně svých blízkých.

Reakce na [550731]: to je mi.moc lito:'( tak brec,,hodne brec,to alespon trochu ulevuje.........:-( aspon ze mas doma toho prcka,bude to snazsi ....:- Jsme tady pro tebe,cas vsechny hrany ohladi a bude lip...

Ahoj, Klárko. Jsem téměř ve stejné situaci, otěhotněla jsem a přítel na dítě není připraven, dokonce jeho nechuť mít dítě doprovází hnusné urážky a ubližovaní slovy např: "nepiš mě do rodného listu" apod. Interupci mi radila i rodina, že jako samoživitelka to nezvládnu. Já doposud žádné děti nemám a to co se mi udělalo v bříšku beru jako zázrak. Na potrat nakonec nejdu, přítel se stím smířil a pomalu se začíná i on sám připravovat. Říkám si, že kdybych šla na potrat, bylo by mi to strašně moc líto. Držím palce ať se rozhodneš jakkoliv ;)

Dobrý večer všem. Potřebuji znát názor nezaujatých lidí. Prosím o upřímné názory, děkuji. Je mi skoro 34 let a mám 13.letou dceru, jsem rozvedená. Mám dobrou práci, dokonce bych teď mohla i povýšit, na opravdu zajímavou pozici. Před měsícem a půl jsem poznala nového přítele. Jsme spolu řekla bych šťastni, ale má dcera ho zná pouze jako mého kamaráda...neboť byla skoro celé léto pryč. Nyní jsem zjistila, že jsem těhotná. Na začátku. Přítel to ví a klidně by do toho prý šel. Jenže by to znamenalo pronajmout náš byt, odstěhovat se do jiného města do baráku přítele a totálně obrátit život mé dceři. Rodina by byla šokována a v práci také, ještě nedávno jsem tvrdila, že dítě nechci. Moje pocity jsou rozporuplné...možná bych i miminko chtěla, ale takhle asi ne. Na potratu jsem nikdy nebyla. Co byste dělali Vy? Díky za Vaše názory..

Buterfly, myslím, že jít na potrat by bylo dost hloupé. Naprosto chápu ten šok a všechny ty okolnosti, ale miminko už tu je a zpátky se to vzít nedá.Spousta žen, když jdou na potrat, si myslí, že tím vrátí život jen do původní podoby, ale to bohužel není pravda, naprostá většina žen pak trpí postabortivním syndromem a vážně se trápí, s tím se fakt žije hodně špatně. Až budeš za rok držet svoje tříměsíční děťátko, tak si budeš říkat, jak tě mohlo napadnout, že to bude nějaký problém. Rodina se z šoku vzpamatuje, v práci to taky nakonec přijmou a příležitost povýšení přijde jen o pár let později! Jak píše Marie, dcera bude mít nakonec taky určitě radost, ale dokážu si představit, jak se jí opravdu nebude chtít stěhovat jinam. Neplánované a nechtěné stěhování může být v tomhle věku dost nepříjemná záležitost. Bude moct dojíždět do své nynější školy? Pokud ano, tak to zas tak strašné ale nebude. V každém případě, až jí to budeš říkat (a hlavně v následujících měsících), tak musí vědět a cítit, že tím se z ní nestává páté kolo u vozu, že ona je pro tebe jedinečná a že ji miluješ stejně jako to miminko, co v tobě roste - jen s tím rozdílem, že ji už tu máš 13 let a o to víc ji znáš a potřebuješ a chápeš, že to pro ni není lehké.

Přeju hodně sil, lásky a pochopení. Ale pevně věřím, že se to Tobě, dceři i příteli v dobrém vrátí!