Autor: kača   23.9.2013 v 11:18

[364076] Ahoj Ivet, no jak jsi psala po šestinedělí že to máš rozhašený, že dřív bude přechod než těhu..

Autor: markytanka   23.9.2013 v 20:59

Ahoj ženy, mám zprávu, že Merunka rodila až dnes... nevím, proč jí tak dlouho trápili, ale určitě nám to pak všechno napíše...

Autor: Alka   24.9.2013 v 17:29

ahoj holky,  taky jsem čekala na zprávu od merunky...tak nevadí, hlavně, že je snad vsjo OK

jinak mně teď má přijet manžel na víkend...konečně do plodných dní...já se bojím, ať to všechno vyjde a je vše v pořádku...

Autor: Jancy   26.9.2013 v 13:06

Alko NO stress, neber to tak vážně, pokud má těhotenství přijít, tak přijede a nějaký človíček si vás vybere za rodiče . Držím ti pěsti.

Taky se těším na zprávy od Merunky. Jestli máš možnost, Markytánko, tak ji pozdravuj.

Autor: Simona   29.9.2013 v 18:31

Merunko, co je s tebou????

Autor: markytanka   29.9.2013 v 18:36

Simčo, musíme vydržet, asi se zžívá s mimčem.. :) Určitě se ozve 

Autor: Marky   30.9.2013 v 12:57

Milé maninky, píšu, protože jsem strašně sama na bolest, kterou cítím, možná je tu někdo z Vás, kdo prožil něco podobného a poradíte, jak se se vším vyrovnat.Jsem 14 dní po interupci a totálně to psychicky nezvládám.Bude mi 43 let, otěhotněla jsme neplánovaně, mám 19 letou dceru z předchozího vztahu a 5-letou holčičku se současným manželem.Otěhotnění, byť neplánované, byl to pro mě dar, jako zázrak, děti miluju a nikdy jsem se dalšímu nebránila.S lékaři jsem konzultovala i věk a zdravotní rizika (jsem po 2 císařích), jsem jinak zdravá, lékaři mi těho nezakázali a já cítila, že plod bude zdravý a že se toho nebojím.Manžel to viděl jinak, další děti nechtěl a jeho reakce na moje otěhotnění byly naprosto negativní, řešil jen co on, jak nás uživí, jak jeho se to dotkne...byly jen hádky, žádné moje argumenty nepřijímal, sice řekl, že rozhodnutí je na mě, ale pokud si to nechám, tak dostane do 5 let infarkt, ať se připravím, že ho rodina neuvidí, že bude pracovat i v noci, že já si budu s dětma doma a vše mi padne do klína, jindy zase v hádce řekla ať si dítě nechám ať má ode mě klid, že u toho stejně nebude, že bude "vydělávat ty peníze", křičel, prostě vše bylo v jeho očích problém, měl jiné plány.Ani jednou se nezeptal jak mi je, už jsem začala i strašně zvracet a psychicky jsem byla úplně vyčerpaná.Je pravda, že právě řešíme bydlení a dítě by vše komplikovalo a manžel žádný vysoký plat nemá, bude mu 50 let, ale určitě by se to dalo nějak vymyslet, mám podporu v hlídání u rodičů, ale on viděl jen svojí pravdu.Strašně jsem se bála, jaký ke mě bude, když si dítě nechám, jak mě psychicky zdeptá, jak mi vyčte sebemenší problém ohledně miminka, každou korunu a odnese to i zbytek rodiny, takže jsem šla na interupci, neubránila jsem svoje děťátko, byla slabá a podlehla nátlaku.Manžel věděl, že na zákrok nechci, ale ani náznakem mě od toho neodradil.Po zákroku jsem poplakávala, byla jsem smutná, komunikovala jen minimálně, samozřejmě nervy pracovaly, takže jsem manželovi sdělila, že jsem udělala největší chybu v životě, že jsem z toho špatná , ať se mě snaží pochopit.....reakce manžela, že jestli má žít v téhle atmosféře dál, že to se raději rozvede (to mi řekl 5 dní po potratu!!!). Tak to byla poslední kapka,  stále potajmu pláču, trápím se, vyčítám si, musím ale fungovat, chodím do práce, doma mám malou dcerku, ale je mi příšerně a spíš jen přežívám, aby se chod naší rodiny úplně nezhroutil je mi spíš hůř a hůř, k manželovi jsem neskutečně ochladla, on se snaží tvářit, že se nic neděje, pomáhá mi, naši dcerku miluje, ale o ničem nemluvíme, pochopila jsem, že s ním svoje pocity sdílet nemohu, vedlo by to jen k hádkám, nevím, jak se od všeho odpoutat a jít dál, jak si najít cestu zpět k manželovi.Vy které, jste před podobným rozhodnutím a nejste přesvědčeny, že dítě opravdu nechcete, interupci nepodstupujte, fyzicky se zahojíte rychle, ale na duši to bolí moc.Děkuji za reakce a názory.

Autor: Ivana   30.9.2013 v 20:10

Marky, nejsou slova, která hojí rány na duši, mrazí mě, když si představím Tvou situaci. Jediné, co mě v tuto chvíli napadá, je upnout se víc na svou holčičku, milovat v ní tu dušičku, co nesměla přijít, léčit svou bolest láskou.

Je to ale moc těžké vyrovnat se s tím sama, neváhej hledat pomoc u odborníků - psychologů apod. Zkus se obrátit na manželskou poradnu, tam bys mohla najít opravdu pomoc na úrovni. Možná budou umět poradit i ve vztahu k manželovi, v tom nejsem schopná poradit vůbec.

Držím všechny palce, ať to zvládneš, vyrovnat se s tím tak, abys mohla být šťastná se svými dětmi, ty jsou v životě to nejdůležitější.

Autor: mavara   30.9.2013 v 21:12

Milá Marky, z toho co píšeš, cítím tvou obrovskou bolest... Nemám odvahu říct, že tě chápu, protože to, co prožíváš je asi nesdělitelné... Nejsi jistě sama, kdo něco takového prožil, možná, že ti spousta lidí bude říkat: nemysli na to, život jde dál a podobné hlouposti... Já mám spíš pocit, že je nutné tu lítost a bolest prožít, vyplakat a s nadějí se dívat dopředu.  Jediné východisko, které mě napadá je slovo odpuštění. Touha, nebo spíš vědomá snaha odpustit sobě i manželovi. A snad prosit o odpuštění i své nenarozené děťátko a snad se i těšit, že se s ním jednou po smrti shledáš, že ho obejmeš... Víš, moje babička spontáně potratila své pátě dítě... Když umírala, těsně před smrtí nám říkala, že se jí zdálo, jak k ní přišel její zesnulý manžel, usmíval se a držel v náručí malé děťátko. 

Prosím, nezůstávej se svou bolestí sama... Snad když časem budete s manželem mluvit o svých pocitech, i on přizná, že ho to mrzí. Věřím, že tě pochopí, protože jeho "reakce" svědčí o tom, že i on je pod velkým tlakem. Myslím, že i jeho to bolí, ale řeší to tímhle hloupým způsobem...

Víš, moc s tebou soucítím... Je mi taky 43, manžel měl 50... Čekáme sedmé dítě... Mám taky strachu dost. Budu na tebe myslet, pokud bys ještě chtěla o tom mluvit, ozvi se. Vím i o knize, která je o právě o těchto prožitcích. Máš jistě nárok cítit bolest i výčitky, ale prosím, zároveň i věř a doufej, že existuje Odpuštění a že tě velmi potřebují tvé děti i manžel.

A děkuji, za tvou odvahu o tom mluvit! Myslím na tebe, Maru