Autor: Tereza   22.7.2015 v 08:32

[24748] Dobrý den, ráda bych se s Vámi podělila prostřednictvím této diskuze o můj "zážitek" s tímto zákrokem. Vím, že to pro všechny není zrovna lehká situace ani rozhodnutí, proto doufám, že toto aspoň trochu pomůže. S přítelem jsem zhruba rok a zjistili jsme nedávno, že jsem těhotná. Byl to pro nás šok, protože jsem brala antikoncepci pravidelně. Hlavně jsem přemýšlela, jak to vezme okolí, má nebo jeho rodina a taky mi je jen 18 let. Rozhodli jsme se nakonec, teda spíše já pro interupci. V mém případě to byla miniinterupce, jelikož jsem byla v 6 měsíci těhotenství. Nikdy jsem nebyla na žádné operaci nebo zákroku, natož pod narkózou a proto jsem si nevěděla rady jakou zvolit nemocnici. Samozřejmě jsem se bála, abych pak mohla mít další děti. Měla jsem volbu spíše z okolí Most, Teplice, Žatec..A já se rozhodla kvůli dobrým recenzím právě pro Žatec a udělala dobře. Nejen díky doktorům, ale i díky přístupům sester a hezkého příjemného prostředí. Přítel byl u všeho se mnou a byl pro mě velkou psychickou podporou, i když s tím nesouhlasil a nakonec to snad dopadlo dobře. Po zákroku jsem cítila mírný tlak v podbřišku, jako před tím, než dostanu menstruaci. Jinak žádna bolest, jen mírné krvácení na záchodě a pak až za tři dny trošku špinění. Nyní mám za sebou kontrolu u svého gynekologa, vše bez problému. Jediná věc je to, abych dodržovala šestinedělí a počkala na první pozákrokové měsíčky, aby se neukázala infekce. Teď je hlavně na mě, jak se svým zdravím naložím do budoucna. Toto je z mé strany vše a teď už jen držím palce všem, které toto čeká nebo se rozhodují.

Autor: Irena   22.7.2015 v 10:58

Obdivuji vás holky, co dokážete jít na potrat. Já bych s tím nedokázala žít, jsem velice citlivá, ale to asi každá která už má ditě. První jsem měla v necelých 19.letech a druhé o dva roky později. Jsem šťastna, že jsem mohla byt maminkou dnes už dospělých dětí. A teď ve 44. letech se nám podařil zázrak, mám ještě jednoho ročniho syna. Miluju je do morku kostí všechny! !!Jsme v těžké finanční situaci, ale dala jsem přednost novému životu, nehlede ani na muj věk, ani vteřinu jsem se nerozmýšlela jestli mít miminko nebo ne. Peníze nejsou důvod, vždycky se dá ditě vychovat, když se mu člověk věnuje a miluje ho.

Autor: mavara   22.7.2015 v 19:37

Milá Sisi, děkuji  za tvoji upřímnost... snad zastaví některé maminky a pomůže jim v jejich rozhodování... Věřím, že kdybys byla dříve více informována a nemusela se rozhodovat pod tlakem (ať už vnitřním, nebo vnějším...), rozhodla by ses jinak. Ale myslím, že tvůj postoj teď je krásný - prosíš o odpuštění a neděláš ramena, že to je pohoda a nic to není... Děkuji ti... Jen prosím, odpusť i sama sobě. přeji ti pokoj, radost a naději... 

Autor: anonym   30.9.2015 v 22:22

to dítě si 100% nechej

já jsem v téhle situaci:

Situace: - kdybys měla určitou dědičnou nemoc a chtěla bys mít děti...- šance na zdravé dítě je 50% 

 Řešení: - odebrali by ti několik tvých vajíček a oplodnili by je partnerovými spermiemi (všechny) - nechali by je, aby se vyvýjeli (tzn. všechny ty vajíčka by vlastně byly tvoje děti) - vybrali by jen ty zdravé a asi 2 nebo 3 by do tebe zase vrátili (že jsou zdravý poznaj rychle...) - z těch 3 se většinou uchytí jen jedno, ale je možnost, že budeš mít třeba i trojčátka - ty nemocný oplozený vajíčka (tvoje děti) vyhodí a ty jiný oplozený vajíčka zdravý se daj do "mrazničky", kde pár let jsou a pak se vyhodí taky, když si je "nevyzvedneš" ....to je prostě divný, ty necháváš zabíjet svý skoro děti udělala bys to?

Autor: Hanka   20.10.2015 v 09:27

Ahoj, ctu vase prispevky a musim rict, ze sem pisou same moudre zeny, o to vic se bojim, ze me odsoudite. V cervnu jsem podstoupila miniinterrupci z nerozpoznane uzkosti. Byla a jsem ve fungujicim vztahu, pritel dite chtel, to rikal slovne, ale mne v te uzkosti jeho pristup pripadal takovy laxni, az jsem si to vylozila tak, ze je mu to vlastne jedno. Mela jsem malo casu na rozhodovani, cca tyden, a moje pocity oscilovaly mezi tim miminko si nechat a mezi tim to jeste odlozit (vim, neni to pekny, takhle o tom uvazovat, jako kdyby dite bylo vec....ted uz to vim, ale v te uzkosti jsem k tomu nemela zadny vztah). Neprichazejici zadost o ruku a par pritelovych nestastnych komentaru, take nepodpora od matky me nakonec dohnaly to udelat. Nebudu rikat, jak moc toho lituju, par tydnu na to jsem se slozila, skoncila na psychiatrii. Priteli jsem rekla pravdu a odpustil mi, ani jeden jsme nevedeli, ze jsem uzkostna. Beru uz 3 mes antideoresiva a chodila jsem na intenzivni psychoterapii. Nyni je to lepsi, uz o tom dokazu psat a normalne se bavit. Kazdopadne muzete mi nektera napsat, zda ta bolest casem odezni? Vsichni psychiatri rikaji, ze se nemuzu vinit za neco, co jsem udelala v nerozpoznane uzkosti, ale je to tezke. Ma nektera z vas zkusenost s miniinterupci? Odezni ta psychicka bolest nekdy? Chci jit dal a nejlepe na to zapomenout. Pujde to? Predem diky za reakce

Autor: Martina   9.12.2015 v 23:41

Ahoj, i já bych ráda přispěla svojí zkušeností. Je mi 31 let a do této doby jsem nijak zvlášt po dítěti netoužila. Nikdy jsem neměla štěstí na partnery, svého životního partnera a lásku stále hledám. Po velmi dlouhém období samoty jsem někoho poznala a zamilovala se. Jenže už po 3 měsících vztahu se ukázalo, že to nemá žádnou perspektivu. Před pár dny jsem zjistila, že s tímto partnerem čekám své první dítě a rozhodla jsem se pro interrupci. Partner dítě nechtěl a nemohl by mě ted finančně  podporovat. Jinak žiju sama, mám dům s hypotékou a dvě zaměstnání. Bylo to velmi těžké rozhodnutí, zvláště, když vidíte na ultrazvuku tu malou bunku ( byla jsem ve 4t), které už bije srdce.

Ale přesto jsem se rozhodla správně. A jak to vím?protože to tak cítím. Ano dítě je dar, ale z vlastních životních zkušenosti můžu říct, že nejhorší variantou je, když jste na všechno sama. Nemáte podporu, nemáte partnera, nemůžete dítěti dát to, co byste chtěla. Partner mi nakonec řekl, že at už se rozhodnu jakkoliv , on mě podpoří. Ale představa, že žiju s někým koho nemiluju, jen proto, že spolu máme dítě je příšerná, především pro to dítě. Jak mu tak můžete dát dobrý základ pro vytváření vlastní rodiny a partnerských vztahů? To je břemeno, které si nesu z výchovy mých rodičů, a nikdy nedopustím, aby to zažilo i moje dítě. Hlavně jsem nechtěla, aby dopadlo, tak jako já. Věřím, že určité věci jsou dané a  na všechno je ten správný čas. Ještě bych chtěla podotknout ženám ,které tu psali, že nemohou otěhotnět  a ve starších příspěvcích odsuzují ženy podstupující interrupci. Nesudte! Já jsem také dárkyní vajíček a 3 ženám jsem splnila jejich životní sen, a vůbec se zato nestydím. Nikdy nevíte, kdy takovou ženu budete potřebovat vy.

Autor: Maja   14.12.2015 v 16:16

Dobry den mam problem je mi 18. S pritelem jsme meli nechraněnej sex a otěhotněla jsem udělala jsem si těh.test a vyšli mi hned 2 || . Chci podstoupit přerušení (klasický) .nejsem n připravená na mimčo a ani partner ne. Jsem rozhodnuta na 10000% že to podstoupím. Muj problem je v tom že se moc bojím mého stavu po potratu. nekdo mi rika ze je to pohoda ze po zakroku bricho neboli a nekdo zas ze je to nejhorsi ze bricho boli jako cert . Tak jak to vlastne je? Ma nekdo opravdovou zkušenost? :(

Autor: monika   14.12.2015 v 17:20

[824164] zkušenosti nemám ale pracuji na gynekologii. .jedná se o ambulantní výkon v celkové anestezii a za 6 hodin jdete domů na bolest pomohou dostupná analgetika

Autor: Alexandra   21.2.2016 v 11:34

Ahoj, Poradil by mi někdo co mám dělat? Jsem těhotná a přítel mi pořád tvrdil, že miminko chce, ale teď mi říká, že ho nechce, že pokud bude vnitřně umře atd. Že prý mi nevěřil, že neberu antikoncepci. Ale přitom dítě chtěl, posílá mě na potrat. :-( Co mám dělat. Tvrdí mi jak mě miluje, že si mě chce vzít, ale dítě ne. :-(.