Autor: aninka   12.6.2013 v 12:46

Sona, som velmi rada, ze si sa takto rozhodla :-)

Je zaujimave, ako vsetky cakame na navaly radosti a slzy stastia a euforiu po objaveni dvoch ciarok na teste... Nie je to tiez len taka iluzia, sposobena napriklad americkymi filmami? Ja neviem, mne bolo prve 3-4 mesiace spatne, potom som bola cele dni strasne unavena, a nakoniec som skoncila na rizikovom tehotenstve kvoli kratkemu cipku, takze vacsina mojho tehotenstva je skor o tom, ze mi je bud fyzicky zle, alebo sa bojim o mimino (cely prvy trimester a potom zas od nejakeho 23tt). Jasne, som rada, ze som tehotna, ale ze by to bola euforia ako po uspesnych statniciach, to zas nie 

Autor: Ivana   12.6.2013 v 13:34

Dobry Soni,

u tebe si vubec starosti nedelam ze bys to nezvladla

Samozrejme te cekaj nejaky vysetreni,kontroly,kg navic a taky jeste blby nalady ale to zvladnes

Autor: Soňa   12.6.2013 v 19:04

Zdravím všechny!

Tak jak jsem psala předtím, zatím z toho vyloženě nejásám, ale cítím tak trochu pocit úlevy. Asi to bude znít blbě, ale nějak vím, že jsem zvolila "menší zlo" (asi divný termín, ale snad chápete jak to myslím:)

Na ty věci jako jsou nevolnosti, doktoři, velký břicho, únava právě myslím od samého začátku, proto jsem i tolik váhala. Vím, že to rozhodně nebude procházka růžovým sadem a pohodička. Ale přítel mi sám řekl, že bude respektovat obě dvě moje rozhodnutí, ale děti jednou mít chce... tak jsem si pak řekla, že už je asi jedno jeslti teď nebo za rok, dva, tři...- to samozřejmě ale zas tak neovlivnilo mé rozhodnutí. Prostě to nedokážu "dát pryč", zvlášť když k tomu nemám zas tak pádný důvod..

Otázkou je také to, zda by se můj přístup během těch pár let změnil. Asi holt nejsem ten typ, který se na to tak těší jako jiný holky, nikdy sem taková nebyla.

Kdyby mi před rokem někdo řekl, že budu za rok touhle dobou těhotná, neuvěřím...!

Autor: Monča   14.6.2013 v 19:55

Ahoj všem, po přečtení diskuzí jsem se rozhodla se Vás poptat co si myslíte o mém problému,vím, že rozhodnutí je jen na mě. Jsem v 9tt a v úterý jsem řekla doktorce,že půjdu na interupci, nástup mám ve středu.Problém je, že já děťátko strašne moc chci,ale přítel,děti, mamka všichni jsou proti, nevím co dělat, přemluvili mě.Vy co to tu řešíte jste mladé, mě je 42 a příteli je 45, já mám 1 dítě a on dvě,spolu žádné, všechny děti máme na výsokých školách,takže se máme co otáčet ekonomicky už teď, on platí alimenty, má dvě práce, takže i víkendy, cítí se unavený,starý,čeká jen na vnoučata a na to až za dva roky už nebude platit a přestane dělat i víkendy,abychom měli čas na sebe a konečně si užili života, bez miminka,bez dětí, asi je sobec,nechce miminko,ale chce mít čas být se mnou než zestárnem. Má nemocné kyčle, špatně chodí, s tím,že budu na vše sama.Máme malý byt, můj syn by si musel najít podnájem,nevešli by jsme se, je dospělej,tak by to zvládl.Do toho jsem loni dokončila sama vysokou školou, stálo mě to nervi a čas,a nyní mám od září nastoupit na místo vedoucí, takže bych vše hodila za hlavu, což mě moc kariera netrápí. Přítel mě jen přemlouvá,že mě udělá šťastnou,že už se na to nécítí zdravotně ani psychicky.Nevím zda mám jít sama proti zdi.Děti taky říkají počkej si na vnoučata, ale ty mateřské pudy tu jsou, tak nevím. Když se rozhodnu nechat,budu opět na vše sama, syna jsem pár let vychovála sama, a to už nechci zažít, chci jen mít obyčejnou rodinu. díky za jakoukoliv podporu, bez odsuzování.

Autor: Marie   14.6.2013 v 21:40

Moni, ať se rozhodneš tak nebo tak, bojím se, že vždy tě to poznamená. Mně je 40 let. Před dvěma lety jsem neplánovaně otěhotněla. Kluky jsem měla 10 a 13 let, takže natolik soběstačné, abych nebyla tolik uvázaná péčí o ně. Pro mně i manžela byli dvě děti konečná. A najednou tu bylo dítě. Brečela jsem, nespala kolik nocí a s hrůzou si představovala, jak se vše převrátí vzhůru nohama. Možná, kdybych nebyla vychována v tom, že život je dar a nemám právo o něm rozhodovat, šla bych na přerušení. Takhle jsem se cítila v pasti, ze které nemůžu ven. Bojovala jsem sama ze sebou fakt týdny. A pak jsem ho viděla na UZ. Mělo ruce, nohy, srdíčko... V tom okamžiku jsem ho přijmula a začala se konečně těšit. Za dva dny jsem o něj přišla. Byla jsem fakt na dně. Nikdy jsem si nemyslela, že by mně něco mohlo dostat tak na kolena. Cítila jsem se strašně prázdná. Ani nevím, jak jsem zvládla nemocnici, myslím, že mi asi dávali něco na uklidnění, byla jsem na dně a dávala si vinu, že to bylo proto, že jsem ho nepřijala. A slíbila jsem jemu i sobě, že si dáme druhou šanci. Výsledkem je můj 11 měsíční třetí syn. Není to jednoduché. Musela jsem skončit v práci, opět jedeme na jeden plat, v mém věku jsem ze všeho hrozně unavená, ale já mám oproti tobě vedle sebe velikou oporu ve svém muži. Vím, že třetí dítě nikdy neplánoval, ale pochopil co cítím a jak jsem ze všeho zoufalá. I když je to občas těžké, vím, že nás to sblížilo. Všechny. Kluci se v malém vidí, je to jejich zlatíčko a manžel, je mu 46 let, mi připadá, že omládl. Rozhodnutí, jestli si dítě necháš je na tobě. V každém případě to budeš ty, kdo to nejvíc odnese. Když už teď máš pochybnosti, bojím se, že se s interupcí nevyrovnáš tak, že to hodíš za hlavu jako by se nic nestalo, život jde dál. Jestli si dítě necháš, bude to moc těžké, ale věřím tomu, že každý úsměv malého prcka tě přesvědčí, že jsi udělala dobře.

Autor: Romča   24.6.2013 v 12:43

Mončo,úplně vím jak Ti je,psala jsem tady taky příspěvky.Miminko jsme si nakonec nechali,mám už sice tři,za dva měsíce my bude 40,cítím se stará,unavená a nezodpovědná vůči dětem,ale holčička si to svoje tady vybojovala,hlavně tím,že přežila miniinterupci.Jsem moc ráda že tady je,že cítím jak kope....Jsem v 21týdnu,ale jsem opravdu moc unavená,někdy si to všechno vyčítám,jak bude,jaké bude stáří mít dvě malé děti,malá měla v dubnu teprve dva,ostatní děti jsou starší,ale mít na stáří dva prcky?Jak to budeme zvládat finančně,s výchovou,někdy už nemůžu ted.Člověk opravdu přemýšlí,nikdo neví jak tady dlouho budeme....ale snad to malé nedošlo jenom tak,věřím,že to má nějaký důvod a už ted se těším jak ji uvidím,políbím a pohladím,je to to nejkrásnější co matka zažije,když jí toho mrnouska poprvé ukáží:-)Pak si možná tak unavená a hlavně stará nebudu připadat:-)

Autor: Káťa   16.7.2013 v 22:42

Holky já včera podstoupila interupci a jsem úplně na dně. Mám doma dvouletou holčičku je úžasná a je z prvního vztahu, její otec mě opustil ještě v těhotenství. Po  čase jsem si našla nového přítele, strašně chtěl semnou založit rodinu a já byla šťastná že moje dcerka bude mít sourozence, děti zbožňuji. Ale přítel poté co se zadařilo, se začak chovat divně. Až to v 10týdnu nevydržel a řekl, že to nezvládne, že dítě nechce, že na to není připravený a já zpanikařila, věděla jsem, že už jedno dítě doma mám, a že nemám peníze na to abych sama uživila dvě děti a že bydlím v pronájmu a prostě bych na to neměla. Přítel pak mluvil jednou že si ho necháme a pak zase že nemůže. Nakonec mi domluvil interupci a den před ní mi řekl, že tam nepojedeme, jak já byla šťastná. Ráno jsem měla jít ke svému gynekologovi na ulatrazvuk a sepsání průkazky byla jsem skoro ve 12.týdnu. Ten parchant mě ještě nechal abych to malé viděla. Byl tak užasný jak se tam kroutil, pořád ten obrázek vidím. A když jsem přišla domů, tak mi řekl, že jedeme na tu interupci, že to prostě nedá. Já byla úplně v šoku, jednou mluvil tak a pak zase tak. Donutil mě řečma, že to prostě nedá a já tam nakonec jela, brečela jsem jak želva, i doktorovi jsem říkala, že to malé hrozně chci. Ale finance rozhodly, nemohla bych se o ně postarat a nemá mi kdo pomoci. Jsem te´d úplně na dně. Jsem šťastná, že mám doma svou dcerku, ale tohle si nikdy neodpustím. Proč to dítě tak chtěl a proč mě nechal se těšit, když mi ho na pslední chvíli vzal. Nevím jak se z toho teď dostat. neměla jsem to podstoupit. Holky nedělejte to a nenechte se donutit, budete toho litovat po celý život. Já vím co je to mít dítě a vím že je to největší dar v životě a to co jsem včera udělala si nikdy neodpustím.

Autor: Romča   18.7.2013 v 18:08

Káto,vím o čem píšeš a co sis prožila,už jsem tady psala příspěvěk.Moje malá má 2roky a 3měsíce a zrovna jako ty jsem podstoupila miniinterupci,neustále jsem plakala,modlila se at se něco stane....a ono se stalo,dítě vyhrálo nad zákrokem,byl sice proveden,ale miminko zůstalo...a těhotenství pokračuje....nyní jsem v 25týdnu a jsem štastná,že to tak dopadlo....a co bych udělala já?Už bych ho dávno vyhodila a nechtěla ho ani vidět,nemohla bych mu po tom všem věřit,on Tě podvedl,nemohla bych s ním žít,ale to je můj názor....

Autor: Káťa   18.7.2013 v 22:14

Milá Romčo, moc děkuji za vyjádření pochopení. je to hrozný stav. Pravdou je, že jsem četla tvůj příběh a ani nevíš jak bych si přála jít za 14dní na kontrolní ultazvuk a aby mi tam řekli to samé co tobě. Ale bohužel, to se asi nestane. A i já udělala to co říkáš, řekla jsem mu co si o něm myslím a už jsem ho pár dní neviděla a doufám, že už ho neuvidím. Protože nakonec  si mi dovolil říct, že mě tam přece za pačesy nedotáhl, ale to řekl až když bylo po všem. Život je strašně krutý, ale jsem šťastná, že  mám doma alespoń jednoho andílka.