Autor: Iva   3.10.2013 v 11:29

Ahoj holky,chci se vypovídat z vlastní zkušenosti.Je mi 40,mám tři syny-22,20 a 11let.Minulý rok v červenci jsem prodělala zamlklé těhu v 11tt,nyní 1.10,. jsem byla opět na revizi-zamlklé těhu v 7tt.Chci říct,že i když budu vypadat jako blázen,tak to nevzdávám!!Určitě to chceme s manželem ještě zkusit,i když ty ztráty jsou neskutečně těžký.Doufám,že se doočkáme-všem přeju,ať to vyjde.

Autor: Marky   3.10.2013 v 12:11

[369305]

Milá Merunko, gratuluji k chlapečkovi, je rozkošnej, já si také přála chlapečka, tady Marky, ta po "dobrovolne-nedobrovolné" interupci, píšu v rychlosti, jdu do práce, kojení nevzdávej, já kojila plně po císařích, jde to, chce to být trpělivá, fakt přikládej třeba co dvě hodiny, či hodinu (pokud se malej nebude tedy bránit) a střídej prsa, mlíčko se udělá, budeš mít pocit, že celý den jen kojíš, ale já se také takhle po 6 -7dnech po císaři pořádně rozkojila a kojila jsem 1,5 roku :-).....pak už intetervaly mezi kojením budou větší, ale na to rozkojení je potřeba fakt  takto často přikládat a za den dva se to zlepší, příkrm je si myslím zbytečný a je to škoda, aby pak chtěl malej prso....uvidíš....Držím palce a budu ráda za tvou odpověď.Marky

Autor: Jancy   3.10.2013 v 13:14

Ahoj holky, tady je teda živo. Někdy lepší, někdy horší, asi tak, jak jde život.

Nejdřív chci pogratulovat tobě, Merunko. Máš krásného chlapečka . S tím kojením to určitě půjde. Ivana Königsmarková prý říká, že se má přikládat pokaždé, když dítě otevře oči . Můžeš zkusit i dotaz na některou laktační poradkyni, na netu bys určitě našla dost kontaktů. Hlavně to nevzdávej a určitě se s Martínkem sžijete.

Alko, s chlapama je to těžké, drž se a věř, že to vyjde.

Marky je mi líto, co jsi musela podstoupit, už to rozhodnutí pro tebe muselo být hrozně těžké a srovnání s tím vším ti určitě potrvá. Já si nedokážu představit, že bych se takto rozhodla. Chápu, že tvůj manžel řešil finance, že asi má strach, že rodinu neuživí, ale přesto, že ty budeš na mateřské, tak on na finance sám nebude. Ještě ke všemu, když máš podporu rodičů na hlídání, vždyť dneska je tolik možností. Já tam cítím i notný díl sobectví. Píšeš, že dítě nebylo plánované, takže sis ho "neudělala" proti jeho vůli, aby k tobě musel být až tak zlý. Bohužel nejspíš jednal zkratově a jednou to bude mrzet i jeho, ale to ti asi nepřizná. Já jsem ten tvůj příběh obrečela.

Mám 42 roků, v době porodu budu mít už 43. Můj první syn má 22 a je od 18 let úplně samostatný. Tehdy jsem žila ještě s manželem a naše manželství už snad ani manželstvím nebylo, jenže já jsem pořád doufala... Mladší syn má 14 a po rozvodu žije se mnou a s přítelem. Já jsem si vždycky přála ještě dítě, po klukách nejlépe holčičku a ve svém věku už jsem musela vzít v úvahu hodně okolností. Ptala jsem se lékaře, jestli se do toho mám pouštět vzhledem ke zdravotnímu stavu a věku mému i přítele (je mu 52). Lékař se mnou probral rizika, ale v zásadě nebyl proti. Další, co jsem řešila, bylo to, že přítel doteď žil sám, potom se mnou a s puberťákem, ale mimi je přece jen něco jiného. A finančně taky nejsme nijak na výši, mimo to já jsem teď bez práce, takže bez možnosti mateřské, dostanu až rodičovský příspěvek po porodu, takže to přítel táhne sám a někdy taky velice skřípeme zubama. Bydlíme v 1+1, takže zrovna řešíme bydlení, prodej bytu, koupi domku, další nervy na pochodu. V podstatě nic nehrálo pro další dítě a i přesto, že jsme do toho šli, tak někdy nastávají zkratové situace a někdy mám až pocit, že by to přítel chtěl vrátit zpátky. Vím, že ještě budou krize, ale teď už není takové řešení, jaké jsi podstoupila ty, teď už se k tomu musí i přítel postavit čelem. Tvůj manžel měl tu smůlu, to štěstí, co já vím, že nezískal k dítěti žádný vztah a viděl jen a jen černě. Kdyby měl víc času, tak by asi takle nereagoval, bohužel v této situaci moc času není.

Držím ti palce, vnitřně se srovnáš, ale bude to trvat. Do manželské poradny můžeš jít i sama. To ti taky může hodně pomoci. Když se zmíníš u svého lékaře, jak se cítíš, tak ti dá doporučení k psychologovi nebo psychiatrovi, to nezáleží na penězích a tobě to hodně pomůže. Já jsem taky prošla v nejhorší manželské krizi psychiatrickou léčbou a jsem za to ráda, protože sama bych to nezvládla. A máš štěstí, že máš malou dcerku, ať bude jak bude, vždy máš někoho, pro koho tu ještě musíš nějaký čas být a to ti pomůže překonat ty nejhorší krize. Mě taky nad vodou držel hlavně mladší syn jenom tím, že byl. Neboj se svěřit odborníkovi, sama se v tom budeš plácat mnohem dýl a dcera tě potřebuje.

Uf, to jsem se rozepsala. Přeji všem pohodu, někdy to neníjednoduché, ale musíme se dívat na život z té lepší stránky. Nikdy není tak dobře, aby nemohlo být lépe .

Autor: mavara   3.10.2013 v 13:23

Milá Merunko, moc blahopřeji! Martínek je nádherný! Porod asi žádná sranda... Ale na druhou stranu si vždycky říkám, že máme štěstí, že žijeme v zemi, kde máme dobré zdravotnictví. (I když lidi jsou jen lidi...) Být někde ve třetím světě, tak by nám mnohdy nebylo pomoci. Pochopila jsem to, když kdysi naše malá dcera dostala střevní virózu. Nebýt lékařů, umřela by na takovou "banalitu"... 

A koj, koj, koj!!! To se rozjede... 

Martínkovi přeji, aby rostl do krásy na těle i na duši, ať se může radovat ze života a vy s ním... 

Mně je teď pár dnů už poměrně dobře, nesmělé první pohyby nám dělají radost, jen máme doma takový kalup, že není klid to všechno prožívat. 

Tak zdraví, radost a prostě všechno dobré přeje Maru

Autor: mavara   3.10.2013 v 14:07

Milá Marky, 

víš, je mi jasné, že teď o tom s manželem nejsi schopná mluvit... Ale časem se to určitě někdy otevře. Jestli tvůj muž tak miluje vaši dcerku, určitě časem pochopí... Jestli to ale dá najevo, to je druhá věc. Chlapi se tak brání, nechtějí si připouštět žádné emoce, ale někdy jim (i nám) pomůže, když ty emoce pojmenujeme. (bolí mě..., jsem smutná..., jsem bezradná..., cítím se tak a tak...) a snad ještě s tím dodatkem, že to není výčitka, ani nechceme, aby něco řešil, ale jen potřebujeme o tom mluvit a pochopit i jeho a že chápeme, že on to cítí třeba jinak...

A jasně, že odpustit sama sobě je to nejtěžší... Jen měj na mysli i to, že ses nerozhodovala svobodně! Byla jsi pod obrovským tlakem. (Já jsem věřící, takže mi pomáhá, že když mi odpustil i Bůh, tak pak musím i já odpustit sama sobě a napravit, co se dá a začít zase znova...)

A co se týká mé "statečnosti", není to tak, jak to vypadá. Mám manžela, který mě vždycky podořil, a přesto jsem většinou strašně bojovala, abych další dítě přijala. Nechtělo se mi být znovu tlustá, mít 4 měsíce nevolnosti, rodit, strachovat se...  A přiznám se, že i mě napadlo, že kdybych neměla víru v Boha, zdál by se mi potrat nejjednodušším řešením. Vždycky říkám o naší Magdalence (šestá v pořadí...), že to je naše první plánované dítě. Narodila se po devítileté pauze a moc jsme chtěli ještě dítě i s jakési vděčnosti, že se manžel uzdravil z těžké nemoci. 

Nevím, odkud jsi, ale ve větších městech většinou fungují tzv. Centra pro rodinu, nabízejí bezplatná poradenství, nebo tzv. mediaci, nebo přímo poradny pro ženy, mají mnoho zkušeností a velmi lidský přístup. 

Milá Marky, přeji ti všechno dobré a ať se dobře zahojí rány... Maru

P.S. Kniha se jmenuje "Proč pláčeš, Miriam?" a je myslím někde i ke stažení v el.podobě...

Autor: mavara   3.10.2013 v 15:02

Marky, našla jsem ještě tenhle odkaz na poradnu pro ženy http://linkapomoci.cz/, je možné jim volat, nebo napsat e-mail, je tam i přímo kontaktní formulář pro dotazy atd. Drž se! M.

Autor: Marky   4.10.2013 v 10:10

Milá Maru,

moc Ti děkuju za tvá slova, já mám také Magdalénku, tu 19 letou, určitě těhotenstvé zvládneš, jste na to dva a to je mooc důležité, kdyby můj  manžel býval jen jednou větou, či dal tomu nějakou minimální šanci,  dal nějaký náznak, že to zvládneme, tak bych na zákrok nešla,i když bych věděla, že je z toho špatný, ale nevzdala bych to, čas by to třeba ohladil a zklidnil, ale on mě  nezastavil, ale ani mě tam za vlasy neodvlekl, čímž samozřejmě alibisticky "po boji" argumentoval.

Název knihy je mi povědomý, určitě si jí koupím, napsala jsem na tu linku pomoci, protože cítím, že to opravdu sama nezvládnu, i teď když ti píšu, tečou mi krokodýlí slzy, máš pravdu, chlapi nedají emoce najevo, těžko přiznají lítost nebo chybu a my, ženy, při tom potřebujeme jen vyslechnotu a cítit zúčastněnost , je to přesně tak, jak píšeš.

Doma se to paradoxně začíná všechno otáčet proti mě, manžel začíná být nevrlý a protivný, protože jsme stále smutná a nelepší se to a  já téměř nekomunikuju, jsme uzavřená do sebe a je z toho nesvůj, že nejsem jako dřív, bohužel svojí protivností se mi ještě více vzdaluje a utvrzuje mě v tom, že u něj oporu a pomoc nenajdu.

Měj se krásně a hezký víkend bez nevolností:-)

Marky

Autor: Marky   4.10.2013 v 10:22

[369336]

Milá Ivo,

jako blázen nevypadáš, byla jsme teď  těhotná skoro ve 43 letech a dítě jsem si moc přála nechat a nebála jsme se do toho jít.Bohužel k tomu nebyl ten parťák, můj příběh si tu můžeš přečíst, tady Marky, po interupci:-(

Kdyby se stal zázrak a manžel by mi třeba za pár měsíců navrhl dítě zkusit znovu, šla bych do toho, ale to se bohužel nestane, na interupci jsme šla vlastně pod vlivem jeho názoru, výčitek a argumentů, proč dítě nemít.

Jen bych si dala asi pár měsíců v tvém případě na ozdravění těla po těch nepříjemnostech, které tě potkaly a byly jistě moc  bolestivé, naprosto cítím, co jsi prožívala, ale můžeš si říct, že příroda to prostě rozhodla, nemusíš mít výčitky, i když bolest si musíš prožít tak jako tak,  kdežto v mém případě jsem to rozhodla já za svoje miminko a to rozhodnutí bylo to nejhorší v mém životě a výčitky mě pronásledují ve dne, v noci.

Držím palečky, určitě to vyjde, jste na to dva a to je fajn.

Marky

Autor: Iva 40   4.10.2013 v 12:16

Ahojky,je mi moc smutno z příběhu,mám milujícího manžela a jsem tomu moc ráda. Nevzdám to a tobě přeji klid na duši,a asi bych zkusila s manželem promluvit,třeba to ještě není ztracené??Jinak moc děkuji za porozumění.