7.4.2012 v 10:28

Ahoj "5Nela" :-) a ostatní holky,

jak se máte? Jak to jde na té mateřské. Psala jsem sem asi před rokem a od té doby diskuzi sleduji. Filipovi už je 8 měsíců, letíto šíleně. 2. mateřské jsem se bála jak čert kříže. Ale protože jsem se zároveň rozhodla prodat obchodní podíl ve firmě a rozjet firmu novou, mám ve výsledku hafo práce a nic nestíhám a mateřská není tak jednotvárná. Je to sice občas dost šílené, ale strašně moc mi pomáhá, že jsem zůstala v kontaktu s lidmi a že mám i běžné starosti, nejen s dětmi. Asi chápete jak to myslím. Už jsem vám chtěla kolikrát napsat. Tak jsem ráda, že jsem se k tomu konečně dostala a ráda bych zůstala v kontaktu. Jak to jde vám? Musíme se vzájemě psychicky podporovat.  Všechny vás moc zdarvím 

Autor: dadik77   7.4.2012 v 22:02

Ahoj holky, já začínám mít ten stejný problém. Jsem druhý měsíc na MD a jsem ted dost doma, protože tady se nedá nikam moc courat. Maminy tu jsou, ale už mají větší děti a já jsem se přistěhovala teprve nedávno. Ráda se sejdu a pokecám s někým, kdo je na tom podobně. Bydlím kousíček za Prahou a klidně i někam dojedu. Začíná být hezky, tak už to bude s cestováním lepší. Tak budu ráda, když se někdo ozve.

Autor: dana   12.4.2012 v 13:44

Caute Holky, jsem rada, ze vidim, ze nas je dost, co mame stejny problem . Se mnou to bylo cim dal horsi, myslela jsem, ze to zvladnu, kdyz se nebudu poddavat tomu pocitu, ze jsem tu sama s mimcem, ze si to moc beru. Ač jsem se snažila sebevíc,nic nepomahalo. Pak prislo par dnu, co jsem v kuse probrecela a nakonec se objednala k psychiatrovi. Mam nasazena antidepresiva a chystam se i na psychoterapii. Jojo, me hormony se mnou paradne zamavaly. Drzim holky pesti at je Vam dobre a at si ty dny na materske vyplnime necim kreativnim a hezkym. Drzte se.

Autor: Petra   16.4.2012 v 18:37

Ahoj holky, občas mívám podobné pocity jako některé z vás. Řekla bych, že je to hlavně tím, že dost času trávím sama s malým doma. Za rok, co bydlíme za Prahou, jsem se dost věnovala práci hlavně z domova, ale teď čekáme druhé a řeším, jestli se to bude dát ještě vůbec zvládat. Rodina nikde a sami s manželem už asi občasné hlídání a utáhnutí domácnosti nezvládnem. Ale představa, že přijdu o práci a občasný kontakt s vnějším světem mě děsí. Zároveň mám výčitky, že se malému dostatečně nevěnuji....:-( Pevné nervy všem!

Autor: Magda   24.5.2012 v 13:39

[133427]

Ahojky,

reaguju na Tebe, protože máme podobně staré (teda spíš mladé ) děti a taky mě hodně překvapilo, jak jsem už teď psychicky vyprahlá ! Naší malé je teprve 6 týdnů, strašně jsem se na ni těšila, těhotenství plánované (je mi 33), měsíc po vysazení antikoncepce, naprosto pohodové, fakt nejšťastnější období mého života. Chodila jsem až do poslední chvíle do práce, s přítelem si taky "užívala", jakobych ani těhu nebyla, navíc jsme si přáli holčičku, což vyšlo - no kdybych teď někomu řekla, že jsem nespokojená, myslel by si, že se rouhám ! Mám docela výčitky, přijde mi, že kamarádky, které mají děti od 3 měsíců do 2 let (bohužel nebydlí moc blízko, jen jedna, ale ta je "profi matka" a je z mimča hrozně poprděná) jsou strašně happy, naplnilo to jejich život, rozebírají každý nově vyklubaný zoubek atd. Sice mi potvrdily, že záhul to taky byl (nebo ještě je), ale stojí to za to. Já vím, že za 20 let na to budu ještě s láskou a smíchem vzpomínat, nejsem ani hysterický typ nebo nervák, naopak od nátury optimistka, o to víc se sama sobě divím, jako myšlenky mě občas popadnou - občas znamená tak každý druhý den Malá má koliky, tak hodně pláče, samozřejmě spinká jen v době, kdy nic nemusím dělat, ale jakmile je potřeba vařit nebo večer, když přijde partner a chceme mít chvilku klidu pro sebe, to je největší rodeo - zákon schválnosti Už mě ten její řev leze na nervy, kromě toho, že jí nemůžu pořádně pomoc, tak mě z toho samozřejmě bolí  hlava a taky máme sousedy (panelák ) a nechci, aby je "rušila" permanetně pláčem. Díky bohu, že přítel je ten nejlepší chlap na světě, naštěstí my dva se nehádáme ani na něj tu špatnou náladu nepřenáším (on je z maličké hotový a je šťastný, že jsme rodina), jsem vždycky ráda, že je doma z práce, to mě vzpruží a vím, že na to tou dobou nejsem sama Občas se rozbrečím před ním, spíš z lítosti, tak mě utěšuje, že jsem i tak skvělá mamka - no je zlatej !

Typické deprese asi nemám, ale v době, kdy mě to chytne, jsem plačtivá, naštvaná na sebe, že jsem šla do dítěte, když jsem od nátury společenský člověk  a vlastně by mi bylo líp bez ní ... akorát vím, že bych ve stáří litovala a už by to nešlo.

No tak jsem se vypovídala, už jsem to potřebovala, ví to jen mamka, která je naštěstí poblíž a pomáhá, jsme jak nejlepší kámošky

dadik77 : odkud přesně jsi ? Já z okraje Prahy-Zbraslav, akorát nemám řidičák Matek tu jsou mraky, ale žádnou nejen neznám, ale ani se mi nechce mezi ně na pískoviště nebo se začít bavit, když nějakou potkám s kočárem.

PS : mimochodem, naše malá mi teď sedí na nohou, zatímco píšu, pozoruje mě a je jak andílek - jsem zase naměkko, proč mě to s ní, kurňa, nebaví !

Autor: Marketa31   28.5.2012 v 11:43

Ahoj,ja mam sice hodne miminko,ale taky tady jsem sama.Jezdi kolem hodne maminek s kocarkama,ale ja zanima prece nepobezim.Nemam takovou povahu.Pritel chodi z prace az k veceru,takze si ho taky moc neuziju.Neni to jednoche,byla bych take moc rada kdybych tady nekoho mela ,ale bohuzel.Obcas si take rikam,ze by mi bylo v praci lepe,ale mala za to prece nemuze.Pro hodne maminek je to tezke.Je dobre se obcas vypovidata je hned je zase lip.aspon me to pomaha.Tak hlavu vzhuru,hlavne,ze jsou miminka zdravi

Autor: ivana   18.6.2012 v 12:21

Ahoj,

sice nevím jestli na tohle téma ještě někdo vůbec reaguje ale vyzkouším to :)

jak jsem tady dost často četla tak mám stejný pocit jako hromada holek tu. Jsem od rána do večera s malou doma sama je jí 4a půl měsíce. Momentálně bydlíme v Praze.Nikoho tu neznám, když jsme se sem stěhovali tak  to bylo více-méně za prací. Od rána do večera jsem byla v praci, takže jsem okolí nějak nesledovala a vyhovovalo mi že se nikdo o nikoho nestará, Jenže teď zjišťuju, že tu nikoho neznám a jsem pořád sama. Manžel se vrací až večer domů z práce a tak mám pocit, že je vše na mě. Celá situace je pro mě komplikovanější v tom že chodím o berlích a když jdu s kočárkem tak musím bez nich, nemám je kam dát a tak na dlouhé procházky sama nemůžu. Malou to v kočárku moc nebaví protože tam zatím jen leží a nevídí ven a tak se tam tak na hodinku prospí a pak se tam začne strašně vrtět a  rozčiluje se u toho a  tak s ní jdu raději domů.

Kdyby se tu někdo našel na kus řeči nebo měl taky pocit, že je sám, tak se klidně ozvi :)

Ivana

Autor: :o)   19.6.2012 v 22:05

Ahojky Holky, procitam si tuhle diskzi po nejake dobe. Pred 3 mesici, kdyz synovi byly 2 mesice, jsem byla hromadka nestesi - porad uplakana, nervozni. Materska me desne nebavila. Taky jsem si rikala, ze jsem do ditete nemela jit, ze to bylo jednodussi bez neho. Trapila jsem sebe i sve okoli. A tak jsem se posbirala a objednala se k psychiatrovi - moc me totiz mrzelo, ze tolik vytouzene mimco nejsem schopna si uzit. Doktorka me vyslechla - rekla, ze je to vse zpusobene hormonalnimi zmenami pri kojeni. Napsala mne antidepresiva, pri kterych se dal kojit muze a ........ pomalu ale jiste se zacala citit lepe. Porvne asi po mesici - ted jsou to 3 mesice. Maly ma 5 mesicu, je uzasny, usmevavy, ja jsem absolutne v poho a verte nebo ne..... zacalo mneo to doma s nim bavit. Dokonce se tesim az se vzbudi - jak se zas usmeje a budem si hrat. Vymyslim kravinky abych slysela jak se smeje nahlas.

Je to zvlastni, vzdycky jsem byla odpurce psychiatrickych leku - nikdo, ale kdo to nezazil, nepochopi, jak je to, kdyz cloveka boli duse. Holky, pokud si toto ctete a citite se jako ja kdysi, a rikate si proc mate mimco, nerozumite svym pocitum a zbytecne se trapite. Seberte odvahu a zajdete se vysetrit. Moc me mrzi, ze jsem si prvni 2 mesice s malym neuzila jako ted. Nema cenu se trapit. Drzim pesti at je Vam lip. mejte se. ahojky.

Autor: Téra   11.7.2012 v 12:34

Ahojky, tohle téma mi seslalo samo nebe :) za dva týdny mám teprve termín porodu, ale jsem doma bohužel celé těhotenství a už mi z toho hrabe. Ze začátku jsem byla nadšená po osmi letech kolotoče mezi školou, prací, budování si kariéry a společenského života jsem si potřebovala konečně oddechnout, ale tak chvilka mi stačila a už bych něco dělala. Dělám si plány, co chci hned po porodu stihnout jako začít řídit, chodit na kurzy angličtiny a hlavně, co nejdříve si najít nějakou práci či brigádu případ. se zkusit nějak vrátit do práce. Žila jsem v hektickém životě, který mi začal hrozně chybě. Párty, nakupování s kámoškama, jít do hospody na pořádné pivo. Mám super chlapa, který je naštěstí ke všemu vstřícný a počítá s tím, že se chci nějak během mateřské realizovat. Sám i říkal, že jít občas do práce pro mě bude dobré. Teď se hrozím, co mě čeká a nemine. Nějak mám pocit, že jsem do toho neměla vůbec jít. Doma se, už teď nudím, protože jsem omezena svým břichem a tím, že můžu rodit kdykoliv. Sice mám kamarádku z vejšky, co má malé dítko, ale upřímně žije dítětem a bere to jako největší poslání. Dokonce jsem s ní byla na pískovišti a ty matky tam jsou buď tlusté a šílené a nebo je vidět, že jim z toho vážně hráblo. Další kámoška, co má 3 letou holčičku se nedokáže o ničem jiném bavit než o dítěti. Tchýně se asi těší, ale poznámka o tom, ať co nejdéle kojím a že je důležité, abych měla mlíčko se z toho celá osypávám. Bojím se veřejně říci, že chci kojit max. 6 měsíců a pak jít do práce, protože s tou směšnou rodičovskou si neudržím svůj standardt. Hlavně nejsem ten typ člověka, co bude chodit za manželem a prosit ho o peníze. Chci si vydělat svoje a utratit si je za cokoliv.  Když před kámoškou, která má dítě začnu řešit strie a že chci poporodu zase vypadat, tak jako předtím. Odvětí, že to neřeší, že nejdůležitější je dítě. Manžel počítá s tím, že nebude žádný sex a že náš intimní život skončí, ale to nechci. Nechci dopustit, aby to dítě narušilo náš hezký vztah a už jsem nezažila intimnosti a svého muže odsunula na druhou kolej. Dále samozřejmě odmítám řešit bobky, zoubky atd....chci se bavit o výživnějších tématech. Ještě, že mám spoustu bezdětných kamarádek, které naštěstí chápou, že nechci strie a chci cvičit a a vypadat pořád přitažlivě. Doufám jen, že mě neopustí, ale všechny pracují takže taky nemají tolik volného času. Možná to vypadá, že jsem sobec, ale všichni potřebujeme svůj prostor a já nechci mít 20 kg nadváhu, pneumatiku před sebou, zoufat si a být sama bez chlapa jenom proto, že jsem ho přestala přitahovat a náš život se smrsknul jenom na to, že je živitel rodiny. Chybí mi práce a seberealizace. Realizovat se doma u sporáku je ubíjející. Svému muži závidím, že ráno vypadne do práce. Je to děs. Tři roky budou utrpením a hlavně já nemám nervy na uřvané děti. Stačí, že někde slyším brečet, křičet dítě a už bych to řezala. Tady jsem to mohla říci otevřeně a nebude si o mně někdo myslet, že jsem cvok. Příjde mi, že všichni čekají, že nás dítě naplní, ale upřímně dokáže zničit spoustu věcí. Hlavně ten partnerský vztah, kdy muž strádá, protože má doma šílenou ženskou, co řeší jenom hovna a je celá poprděná z dítěte. Pak, ať se nediví, že je chlapy opouštějí a nebo si hledají milenky. Oni těžko nesou, že už se někdo o ně nezajímá či nestará. Těším se, až to bude teenager, který se o sebe zvládne postarat, bude se s ním dát hovořit na nějaké úrovni a nebude mě tolik potřebovat k životu, ale myslím, že těch prvních 10 let je nejhorších. Tak pevné nervy a hlavně to přežít.