Autor: Martina   17.11.2012 v 21:52

[232465]

děkuji... já vím, že asi řeším "hlouposti" a svým počítáním si to dělám horší, ale mám opravdu strach. Tolik jsem to děťátko chtěla, s manželem jsme k tomu opravdu přistupovali zodpovědně a pak nastane taková situace. Já stále někde hluboko v srdci věřím, že miminko jsme zplodili ten víkend 13.10. ale to zase nevychází ten test clear blue který to "vidí" od 9.10. a méně, takže 8., 7., 6.,... ale to zase neodpovídá krvi, která to má do 10.10. ale to už jsou zase ty mé počty :( 

Autor: Dee   17.11.2012 v 22:03

Marti, představ si, že půjdeš  na potrat, dostaneš po něm infekci, zajizví se ti vejcovody a nebudeš moc otěhotnět. Jak se budeš cítit při vzpomínce, že ses vzdala dítěte, které bylo na 99,9% manžela? Zvaž všechny alternativy...

Autor: Janči   17.11.2012 v 22:07

Věř víc sama sobě než nějakým testům. Uvidíš, jak se ti uleví! Já jsem věděla, že jsem těhotná hned druhý den... prostě to bylo jiný. Takže to test jen potvrdil. A byl úplně obyč z lékárny za 50,- 2 ks.

Autor: desideria   17.11.2012 v 22:20

Marti, máš to těžký.

Z hlediska pravděpodobnosti je dítě manželovo, to by musela být setsakramentská náhoda, aby nebylo. Jenže potřebuješ "jistotu". 

Dost Tě chápu, že uvažuješ o interupci. Jak jsem se pročítala komentář zpětně, patrně to zní hrozně, ale možná to bude lepší z tohohle pohledu: stále bys ho pozorovala, porovnávala, klepala se, neradovala se, ani z jeho existence, ani z jeho narození. Buď po celý život, nebo třeba jen do výsledky genetických testů. Varianta, že bys dítě porodila a dala k adopci patrně nepřichází v úvahu. 

Ale pak je ještě jeden úhel pohledu: je možné, že to je Tvoje jediná šance mít dítě. Nikdy nevíš. Když jsi jednou rychle otěhotněla, neznamená to, že to hned půjde zase, že se povede zdravý potomek.  Je možné, že je dítě manželovo, teď nevíš. Je možné, že tohle dítě bude tím nejlepším, co se Ti v životě mohlo potkat- nikdy nevíš. Pořád je to dítě Tvoje, nese Tvoje geny. To víš na 100%. Nikdy nevíš, jestli Tě stávající přítel neopustí, jakýmkoliv způsobem, z jakéhokoliv důvodu. Ale ty máš šanci přivést si na svět Tvoje vlastní dítě. 

Že se teď necítíš pohodlně, no jasně. Trápí Tě výčitky svědomí. Může za to Tvoje dítě? A ono je fakt Tvoje, ze 100%. 

Autor: desideria   17.11.2012 v 22:24

Ještě mě napadlo, Marti - víš na 100%, že se podaří případný potrat před manželem utajit? Jak moc by tento fakt narušil váš vztah, vaší důvěru? Moje zkušenost je, že se na všechno vždycky příjde. Ne hned, ale pro něj by to nebyla menší rána, kdyby to vyplavalo na povrchu za 20 let třeba. Pár dní rozdílu, které rozhodují o bytí a nebytí Tvého dítěte, a možná i Tvého manželství. 

Autor: Janči   17.11.2012 v 22:30

[232481] u nich už to manžel ví, že je Martina těhotná, takže by to byla těžká "lež"

Autor: desideria   17.11.2012 v 22:35

Janči, aha, to mi uniklo. No jasně, z toho není úniku, aniž by to manželství Martiny nepoškodilo. Vymyslet si genetické poškození zas tak dobře nejde, protože nastávající tatínek se nejčastěji zajímá a účastní konzultací s doktory. Vím, když přátelé zvažovali potrat z důvodu potvrzeného Downa, tak si zařizovali další konzultace, aby věděli, že opravdu je dítě poškozené. Jiné chování by opět bylo podivné. Jedna známá si vyvolala potrat, v 5.měsíci, ale zase u toho málem umřela, a už nemohla mít děti (ale ona byla mešuge a feťák).

Autor: Marie   18.11.2012 v 00:02

Martino, prosím, nezlob se, že i já se přidám do vaší diskuse. Mám tři kluky, 13, 10 a teď 4 měsíčního. Loni o prázdninách jsem neplánovaně otěhotněla. Prostě jsme to podcenili. Horko těžko jsem se smiřovala s myšlenkou, že bych měla být znovu po deseti letech mámou. Navíc mi táhlo ke čtyřicítce. Stála jsem před rozhodnutím, co s tím. Před pěti šesti lety bych třetí dítě chtěla, byla jsem přesvědčena o tom, že by to byla holčička, ale manželovi se do třetího dítěte nechtělo ani náhodou. Takže jsem věděla, že kdybych šla na potrat, tak by se mu i ulevilo. Nicméně mi řekl, že tohle je moje rozhodnutí, on ho přijme bez sebemenších výčitek ať se rozhodnu jakkoli.  Rozhodla jsem se proto, aby se toto pro mně nechtěné dítě narodilo. Nemohla jsem spát, pořád jsem si říkala, jestli jsem se rozhodla správně. Vše se změní, musím zůstat z práce doma, potom budu asi nezaměstnaná atd. V okamžiku, kdy jsem se na mimčo začala těšit, přijala ho, kdy jsem pocítila to vyrovnání, kdy jsem ho viděla na UZ, mělo hlavičku, nožičky, ručičky, bilo mu srdíčko, tak jsem v 11tt potratilo. Najednou se srdíčko zastavilo. Mám to před očima jako dnes. To, kdy jsem se pod Uz přístrojem modlila o zázrak, ať tam to srdce je, na toto jsem nebyla připravená. Už nevím, jak jsem zvládla revizi, vím, že mně dopovali sedativy, já si vyčítala že tím, že jsem ho nechtěla, tím že jsem ho zabila. Vím, že to není pravda, ale cítila jsem to tak. Prosila jsem ho za odpuštění a slíbila mu, že mu dám druhou šanci se znovu narodit. Na tuto myšlenku jsem se upnula, s touto myšlenkou jsem mohla žít dál. Osud, příroda nebo Bůh mi tu druhou šanci dal. Když jsem manželovi řekla, že to tak cítím, pochopil mně, i když vím, že jeho rozhodnutí to nebylo. Dnes mám 4 měsíčního syna. Je to moje zlatíčko, jeho úsměv je pro mně vším. I rodinu obohatil. Starší synové se v něm vidí manžel se z něho může...To všecho ti píšu, zvaž své rozhodnutí. Prostě jsi udělala blbost. Možná tvým trestem bude to, že o otci svého dítěte budeš pochybovat, budeš žít v nejistotě, že se to jednou provalí, ale...Otcem je ten, kdo s ním bude od narození, bude vidět jeho první úsměv, jemu řekne poprvé táto. Ne jedna blbá zapomenutá spermie. Vykašly se na to, užívej si svého dítěte. Nevěř tomu, že když půjdeš na potrat, otřepeš se a budeš šťasná. I když budeš mít šťěstí a počneš dítě tentokrát se svým manželem, na to, že jsi možná zabila jeho první dítě stejně nezapomeneš. Nechci, abys to brala tak, že moralizuji, ale dítě je opravdu velký dar. Na srpnovkách s námi byla holka, která musela první dítě porodit v 16 tt pro Dawnův syndrom a teď ji druhé umřelo po spontánním porodu ve 24tt. Je to něco šíleného. Proto neřeš jednu zbloudilou spermii, nepočítej a užívej toho zázraku života. Ať se rozhodneš jakkoli, nelituj svého rozhodnutí. Posílám moc a moc sil.

Autor: Martina   18.11.2012 v 08:14

Uvědomuji si, že se to pak nemusí jen tak podařit, ale věřím, že když budu mít tu 100% jistotu, že je dítě manžela budu šťastná. Protože v tuto chvíli ještě ani nebyl jeden den, kdybych na sobě pozorovala pocit štěstí, nebyl... ta radost mi chybí, vím, že bude moje, ale můj manžel je pro mě opravdu to nejlepší co mě v životě potkalo, může to znít divně, ale je to tak. Vím, že bych mu musela s tou interupcí zalhat, ale pořád to je menší lež než se potom trápit celý život s tím, že dítě není jeho. V dnešní době je hlavně strašně jednoduché aby si chlap během několika týdnů zjistil, zda je dítě jeho nebo ne. Neřeknu, kdyby to bylo před 20 či 30 lety, ale vím, že s tímhle strašákem bych nedokázala žít spokojený život.