Autor: Marie   12.4.2012 v 19:17

Lucko, když jsem čekala před 13 lety prvního syna, všichni kolem mně se mně ptali jestli se těším, jsem šťastná apod. Já jsem k tomu zaujímala takový postoj, že jsem se bála hlavně o sebe, dítě, které ve mně rostlo pro mně bylo něco neskutečného. Myslím celé těhotenství. Také jsem k němu nemluvila, prostě pro mně se stal skutečností až když se narodil. Bohužel hned po porodu chytil nějaký bacil, mně vysoké horečky, musel do inkubátoru na kyslí a na kapačku. To byl moment, kdy se ve mně probudila máma. Byla jsem jako šílená strachem, že mi umře. Možná jsem ten kopanec potřebovala, abych se probrala. To ti samozřejmě nepřeji. Spíš vysvětluji to, že to, že ke svému dítěti nemáš žádný vztah neznamená, že ho nezískáš, až se prcek narodí a bude skutečný. Uvidíš, že to prostě přijde. Bude to kus tebe sama. Držím ti moc pěsti ať vše zvládneš v pohodě.

Autor: Lena   12.4.2012 v 20:01

Ahoj Lucko, můžu ti napsat svoje pocity... já jsem dost uzavřený člověk a k malým dětem si držím dost odstup - nějaký vztah jsem schopná projevit až tak k těm 3-4 letým, kterým už tak nějak rozumím... Když  přijde kamarádka s miminkem, tak tak nějak ze slušnosti řeknu, že je hezké, ale vůbec nic mi to neříká... na otázku, jestli si ho chci pochovat, ze slušnosti řeknu, že jo, ale jsem ráda, když ho po minutce můžu vrátit.... Kolegyně v práci mi dokonce jednou řekla, že nikdy nebudu dobrá máma, protože k dětem nemám vztah.(já osobně si to ale nemyslím...).. Teď jsem podruhé těhotná (zatím úplně na začátku, první těhu skončilo jako zamlklé)... Na jednu stranu se na mimčo těším, na druhou mám taky strach, jestli to teď vyjde, jestli budu schopná se o něj starat, jestli budu vědět, co a jak... Při prvním těhu /trvalo vpodstatě jen 2 týdny/ jsem byla nadšená - teď to tak nějak neprožívám... snažili jsme se dva roky a teď jsem z toho taky taková nějaká zmatená... věřím, že si k miminku najdu cestu, ale taky mi to asi bude trochu trvat... nejvíc mě asi děsí to, že si prostě nebudu umět s tím mrnětem poradit, nebudu vědět, co dělat, co chce, co ho trápí... Ale prostě tak nějak tuším, že to prostě zvládnu - zvládly to jiné, tak proč ne já... a cizí je něco jiného než vlastní... Tak se drž... Ta rada s tím kamarádem je fakt dobrá - tu si vezmu k srdci :-)

Autor: Hája..   12.4.2012 v 20:52

Luci,nedá mi to a musím ti taky napsat Víš,já jsem s manžou od svých 15,byl to jedinej chlap,s kterým jsem chodila na vážno A to mi leots bude 23 No ale abych se dostala k jádru:Jak jsem dodělala školu,tak jsem si sehnala práci,s manžou jsme byli vzití hned od mých 18 a on tak nějak automaticky počítal s tím,že jak budu mít školu hotovou,tak že hned otěhotním Ale naštěstí na mě netlačil a nechával to na přírodě.A já taky,mimi mě moc nebralo,i když přiznávám,že jsem nad kočárky žvatlala jak blbá Nedařilo se hodně dlouho,podařilo se až minulý rok v květnu Byl to pro mě strašný šok,nečekala jsem,že se nám zadaří,v práci se mi dařilo,byla jsem spokojená se svým životem.Manža když viděl pozitivní test,tak brečel štěstím,já brečela zoufalstvím,protože jsem si nedokázala představit,že bych vychovávala dítě Jenže časem jsem si na ten pocit zvykla a začala se těšit..No a zrovna v době,kdy jsem byla konečně ,,ráda'',že budem mít špunta,tak jsem potratila..Byl to pro mě šok,nenapadlo mě to.Už jsem jednou potratila,bylo mi tenkrát 20,jenže mimi odešlo s menses..No a při druhém potratu mi zjistili 0-  a manža má 0+ krevní skupinu.Zjistili,že moje tělo zabilo plod.Věř,že potom potratu jsem měla pocit,že jsem k ničemu,že mlj život se zhroutil.A potom jsem se konečně po skoro 5 letech volného průběhu snažení o mimi začala snažit i já.Snažili jsme se vědomě půl roku,věř,že to byl strašný půl rok,pořád zklamání z MS,pocit,že jsem k ničemu,výčitky a hádky s manžou..A po půl roce se nám zadařilo.A já konečně ze dvou  // brečela štěstím.Vím,že to není možná k tématu,ale já si díky tomu potratu uvědomila,že mít miminko není zase tak špatné.Nevím,jaká budu matka,mám strach ze spousty věcí,nedokážu si představit,že budu nevyspalá lítat kolem malýho prcka,dokonce ani to,že budu muset oželet i to,že si s manžou užíváme život ve dvou.Ale díky potratu si ted' vážím každého týdne těhu zítra začínám teprve 15 týden,pomalu mi roste pupík a mám velké obavy.Ale věřím,že i když nebudu dokonalá mamča,tak si to užiju a nebudu ničeho litovat jako minule.Držím palečky!!! Věřím,že budeš skvělá máma,né každá žena má hned cit k dítěti sestra díte plánovala strašně dlouho a těhu si užívala,ale jak se malá narodila,tak malou nesnášela,skončila v psych. léčebně a když se z ní po 3 měsících vrátila,věř,že to byla a je ta nejskvělejší maminka,co jsem kdy viděla a to malou opravdu neměla ráda a pořád na ni jen křičela,když se v noci budila

Autor: kami   13.4.2012 v 08:49

Ahoj Lucko,

byla jsem na tom stejně, nějak jsem necítila touhu mít dítě, jedině kvůli manželovi, nedařilo se nám a já to něchávala plynout pět let s tím, že prostě ani příroda nepřeje, a tak je to v pořádku...Pak jsem otěhotněla i přes zdravotní problémy a absenci menses! No a zděsila jsem se toho, co bude...po narození a ani později jsem k malé necítila nic...jen povinnost se postarat, protože to okolí (manžel) očekával...předpokládám, že u mě je to tím, jaký postoj ke mně měla moje matka...to by bylo na dlouho...teď má malá dva a občas pořád mívám pocit, že jsem ji neměla mít...ale už spíš výjimečně, jen nevím, jestli to necítí ona ze mě...neumím si s tím poradit, ale naštěstí už mi končí mateřská, jdu v září do práce, neuvěřitelně se tam těším a doufám, že se to celé zlepší, když zmizí ten věčný stereotyp...

Držím palce, abyste na tom byla co nejlépe!!!

Autor: taky Lucie   13.4.2012 v 10:14

Buď v klidu, já to mám stejně... teď jsem ve 24. týdnu a stále si nejsem jistá, jestli to dítě vůbec chci, tolik omezení a povinností a odpovědnosti!

Protože je to ale mé druhé těhotenství, dobře vím, že až se to narodí, max. do dvou týdnů se do toho prcka úplně zblázním a budu ho zbožňovat a ani ho nebudu chtít půjčit babičkám.

Takže- vydrž! Přijde to samo

Autor: Monča   13.4.2012 v 10:19

Ahoj Lucko, já jsem otěhotněla dost pozdě a musím říct, že se u mě taky nic moc nezměnilo. Hormony se mnou necloumaly, až do porodu jsem fungovala  normálně v práci, nezačala jsem šišlat na ostatní miminka, udržela si svůj stávající slovník a nezařadila do něj výrazy "mimísek", "manža" atd... Na prcka jsem se těšila, ale celé těhotenství jsem měla pocit, že tak nějak jinak než ostatní těhotné maminky okolo mne. A samozřejmě jsem se bála, zda se o něj dokážu postarat. Upřímně, do té doby jsem malé miminko neměla v rukou ani jednou. Kdykoli mi někdo nabízel, ať si pochovám, vždy jsem se z toho, asi ze strachu, vyvlíkla. Prostě tam ta potřeba nebyla. A upřímně říkám i teď, kdy je mému synovi půl roku, že kdyby se dal porodit tak ve 3-4 měsících, brala bych to  Protože od té doby, kdy se z něj stal trošku parťák a reaguje už hlavičkou a ne pouze pudově, si to začínám neskutečně užívat! Můj přítel říká, že jsem v tomto asi trošku chlap a asi na tom něco bude. Takže hlavně klid, city přijdou. Jen se neděs, že to nemusí být bezprostředně po porodu. Ale už jen to, že nad tím takto přemýšlíš a trápí tě to, svědčí o tom, že budeš dobrá máma!

Autor: Rox   13.4.2012 v 11:37

Ja si to myslela, ze nas je takovych vice, ktere po porodu nic necitily a ta laska prisla az se strachem, ze by neco nemuselo byt v poradku. A kdyz se ptate znamych, nikdo neprizna, kazdy se za to stydi. A proto mame tuto diskusi, kde se bez studu muzeme sverit se svymi pocity. Lucie jsem rada ze jsi klidnejsi, a ze jsme ti vsechny tady pomohly. Uz ted si uvedomujes, ze tvoje city jsou "jinde", nez se o nich pise a mluvi, ale jak vidis, tvoje city jsou uplne stejne jako u nas ostatnich.....ta prava materska laska prijde pozdeji, treba druhy den po porodu, treba za 14 dni, treba pozdeji kvuli laktacni psychoze jak je uvedeno vyse....ale 100% prijde. Tak bud v klidu.

Ja se priznam, ze jsem do ditete taky tlacena pritelem, ktery zadne dite nema. Strasne moc si ho preje....ale kdykoli nekde na ulici nebo obchode zaplace dite, je z toho nervozni a vzteklej, ze se to neda poslouchat. Tak si taky rikam, jak bude snaset plac 20 hodin denne (pocitam ze aspon 4 hodiny bude doma klid) kdyz je nervozni k minutoveho kriku?

Autor: Monča   13.4.2012 v 14:42

Rox, přesně. Mě když se v těhotenství zeptala moje maminka, jak se těším a odpověděla jsem jí pravdu, tak se rozplakala a nebyla k utišení, že má o toho mého broučka strach, že ho nebudu mít ráda, jak tohle můžu vypustit z pusy atd. A dodneška to mám na talíři, i když vidí, že se její černé myšlenky nenaplnily ani v nejmenším, často mi to připomene ve stylu "no jo, teď by jsi zmlátila každého, kdo se na něj křivě podívá, ale před pár měsíci..." Od naší debaty v těhotenství jsem o tom radši s nikým nemluvila a myslím, že podobně to má spousta žen. Málo lidí to pochopí, jsou tu dané "normy", co má žena cítit a basta.

Autor: kačičí   14.4.2012 v 08:47

Ahoj holky, také přispěji svou troškou do mlýna

Když jsem čekala malou, taky jsem nebyla z těch rozjuchaných budoucích matek, co maj plnou pusu slov "těhu", "mimísek", "manža" a nebo dokonce "mladej- mladá".

Mému těhotenství předcházela i vztahová krize a několikrát odložení "snažení se". Prostě cesta k miminku byla svým způsobem komplikovaná.

Pracuji s dětmi a miminka do roka věku považuji za báječná stvoření. O mimi se  umím dobře postarat- živila jsem se tím, ale stejně, celé těhotenství jsem furt čekala jestli se něco "nepodělá". Z praxe znám mnoho případu, kdy to špatně dopadlo a já se prostě celé těhotenství bála radovat, abych něco nezakřikla. Kamarádka prala, žehlila, chystala postýlku- no a já měla pár kousků oblečení v šuplíku.

Nechtěla jsem se dočkat toho, že se něco stane a já to pak budu muset uklízet a dávat na půdu- prostě jsem se bála.

Navíc nám vyšla špatně genetika, ale na amniocentézu jsem se bála jít kvůli potratu, takže jsme čekali do porodu, jestli měli pravdu oni nebo my. Pak přišel porod- dlouhý a náročný...

Když mi přinesli dcerušku ukázat, tak jsem jí hned kontrolovala jestli nevypadá jako Down- pochopitelně je úplně normální a krásně zdravé miminko, ale taky to nebyla žádná hormonální koupel a euforie. Jen děsná úleva. Hlavou mi běželo "jsi tu a jsi zdravá". Dokonce mě napadlo, že jsem si myslela, že bude hezčí... Milovat jsem jí začala až postupně, každý den o kousek víc. Je jí teprve pár měsíců a je pro mě středobod vesmíru. Urazila bych hlavu každýmu, kdo by jí jen skřivil vlásek... Ale přišlo to postupně. No a u kojení- taky žádný extra návaly mateřské lásky. Miluju jí víc než cokoliv na světě, ale prostě se mnou nemlátili hormony jako s jinýma. Žádný proplakaný šetinedělí, záchvaty úzkosti...

Lucí, takže v klidu, každá to prožíváme jinak!!! Pokud by ti nebylo líp, tak se neboj vyhledat odborníka, ale myslím, že to bude v pohodě.

Držím pěti