Autor: Monča   16.4.2012 v 12:04

Ahoj Mat, tak u mě se ten nával šílené lásky po porodu (taky indukce, ale v pohodě) dostavil. Nicméně během šestinedělí někam na chvíli zmizel, syčák Malý byl extrémně uplakané miminko, problémy s kojením, buď mu to teklo málo nebo hodně a nestíhal, vztekal se úplně u všeho, všechno bylo špatně.. A moje nervy na pochodu. Pak se to nějak cca od 4. měsíce zlomilo a po podání příkrmů v 5. měsíci mám doma andílka. Ale souhlasím s tebou, v prvních měsících jsou to zvířátka a my jsme tu od toho uspokojit jejich pudové potřeby. Ale když to začne zapojovat hlavinku, je to nádhera!

Autor: Lucie   16.4.2012 v 12:59

Takže jsem své obavy a pocity  svěřila manželovi a hned následně kamaráce.....no...už to asi nikdy neudělám.Manžel byl zděšen, pobouřen a pochopení určitě neměl. Kamrádka na mě zírala jak puk. Neodsoudila mě, nicméně ani nepochopila..asi šokem nemohla. Takže momentálně se věci mají tak, že manžel mě neustále pusinkuje břicho, asi aby to miminku vynahradil za mě no aslespoň se o něj začal víc zajímat, když zjistil, jak to zatím mezi mnou a mimčem je. Všechno zlé je přece jen i kněčemu dobré. Jinak souhlasím s tím, že opravdu jakmile se člověk nechová jako stádo od začátku, ostatní ho sežerou..takže jsem moc ráda, že jste se tady holky takhle otevřeně svěřily...

Autor: Téra   18.4.2012 v 12:23

[136003]No stress, jsem v 6. měsíci a nějak mě to nepohlcuje a nejsem tam poblázněná ženská, co se jenom zaměřuje na mimi. Těším se na něho, ale jak, už tu někdo psal beru ho jako nového člena rodiny, parťáka. Cizí děti mě děsí hlavně, když někde řvou, tak mi to leze na nervy. Nvm, jak se k nim chovat a komunikovat, ale to samé jsem měla ke vztahu cizím psům a když jsem si jednoho pořídila najednou to vše šlo samo. Každý je individuální a i když jsme mimi chtěli, tak pomalu zjišťuji, že to bude izolace a dost to sebere kus tebe, ale chce to mít cíle a plány a ber to tak, že je to kámoš se kterým to vždycky nějak naplánuješ. Budeš mít dlouhé volno při kterém se můžeš zaměřit na věci, které jsi třeba předtím nestihla. Občas na něj promluvím, ale že bych si tu s ním povídala od rána do večera to ne. Prozatím nejsem z toho nějak odvařená a jelikož sem tam mám v těhotenství nějaké komplikace, tak jsem spíše při otrávená a chci to, už mít za sebou a vrátit se, tak nějak do normálu.  Buď hlavně v klidu nejsi v tom sama a až se prcek narodí uvidíš sama, jestli ovšem ty pocity budou stále přetrvávat vyhledala bych pomoc za tu se stydět nemusíš. Je to něco nového na co se nikdy nemůžeš připravit. Knížky o těhotenství to idealizují, ale tekoucí hovínka z plínek mi teda vábný nepřipadají spíše se těším, až to bude lehce sobestačné se svým názorem a stane se z něho jakýsi parťák do života. To, už bude príma, ale utírat nudle a pokakaný zadeček mě prozatím nějak nevzrušuje a ani asi nějakou dobu nebude naplňovat. Tak se drž a bude to dobrý :) 

Autor: Kaačka   18.4.2012 v 12:35

[137291]Ahojky. Musím reagovat. Když jsem četla tvůj příspěvěk, tak to bylo jako bych četla sama sebe. Byla jsem na tom úplně stejně kromě krize a velkého snažení o miminko.

Mamina se mě ptala jak se těším, dokonce mi jedna kamarádka řekla, že nevypadám , že se těším. Měla pravdu, netěšila jsem se jako jiné. Svým způsobem ano, ale převládal pocit nejistoty jestli to zvládnu a jestli se něco nezkomplikuje (pracovala jsem ve zdravotnictví na gyn.).. Zároveň jsem byla naštvaná, že nic nemůžu a trčím doma (podstoupila jsem amnio)..najednou nešlo jezdit na kole a na koni, zatímco manžel si dál jel stejně.

Teď je maličký skoro 9 měsíců, stojí, leze, chce dělat samé lumpárny, je to prostě něco jiného než v prvních 3 měsících a jsem strašně moc ráda, že jí mám. Miluju jí nade všechno..je to moje prdelka. Proto holky nebojte, ono se to časem všechno změní a city přijdou.. Přeju hodně štěstí..

Autor: hangal   19.4.2012 v 09:07

ahoj holky, pridavam se do klubu "zoufalych matek" mam doma uz 3letou dceru, prvni tehu jsem neprozivala, ale ani jsem nemela vylozene depku, nevedela jsem, co me ceka.....porod pohodovej, sestinedeli totalni sok! odmitala jsem ji, vycitala si, ze jsme si ji porizovali, byla jsem unavena, kojeni nam neslo vubec, no sileny! po sestinedelei jsem byla presvedcena, ze druhy dite nikdy!

Nicmene jsem lonina podzim otehotnela, ale o dva mesice pozdeji bohuzel potratila. Na to druhy dite jsem se tesila. Nyni jsem v 9tt a mam v hlave totalni gulas. Netesim se, nemam zadnou radost (tu jsem mela jen po zjisteni pozitivniho tehu testu). Vybavuji se mi ty silene stavy v sestinedeli a mam opravdu strach, jak to budu zvladat

Strasne se tim trapim, dokonce uz jsem se sverila pscholozce. Mam vycitky svedomi, ze se na to male netesim, no a mam ten sileny strach, ze pak s dvema detma proste zkolabuju, presto ze mi cela rodina hodne pomaha.

No snad bude lip a ja se aspon zacnu tesit - momentalne diky celodennim nevolnostem zadnou radost z tehotenstvi nemam

Autor: Lucie   19.4.2012 v 22:30

Milá hanagal, mrzí mě, že nás spojuje zrovna takové neradostné téma..či spíše pocity. Mě hodně pomohlo, když mi tu holky psaly, ať mimčo beru jako parťáka. To mě docela uklidnilo a pokusím se v sobě vybudovat aspoň takovouhle vazbu vůči němu. Ale já nevím v podstatě do čeho jdu, což ty vycházíš ze zkušenosti. Nicméně...pokud si to zvládla jednou, tak po druhé už si právě o nějakou tu zkušenost zase bohatší a víš, co a jak s mimčem a s psychikou se budeš muset porvat. Jinak všechny moje kamarádky s dvěma děckama tvrdí, že teprv teď je to záhul..nicméně..můj děda pochází z 10 dětí..babička z 8...jejich rodiče se o ně museli postarat i ve válce..zkrátka, musel to být masakr a přežili to. Takže na druhou stranu...máme k tomu mít potomka docela dobrej luxus a vždycky může být hůř. Je to malá útěcha, ale aspoň něco málo drž se

Autor: Blanka24   19.4.2012 v 23:20

Ahoj holky, tak jak to tady čtu, tak vás docela chápu. Já jsem během 2 let 3x potratila a hrozně jsem se těšila, až se jednou vyřeší důvody mých potratů a budu těhotná a představovala jsem si, jak to bude úžasné.... Teď jsem ve 24tt a už týden mě pálí žáha (dřív jsem nechápala pojem pálení žáhy), kotníky mám oteklý, že mám pocit, že se nevejdu do své kůže, po celém těle mě to pořád svědí a když se namažu, tak je to ještě horší, pořád funím a s moje kondice je v háji...ale říkám si, že to je daň za to, po čem jsem toužila. Navíc, co jsem ve 2 trimestru, tak jsem pořád nemocná. Začlo to s dost těžkou chřipkou, přešlo to do zánětu průdušek – to si myslela obvoďačka, páč jsem pořád kašlala a dusila se, tak mi dala ATB, které nezabraly a ještě se mi přitížilo. Tak se mě chtěla zbavit a poslala mě na plicní, tam si se mnou taky nevěděli rady, tak jsem šla dál na ORL a tam taky nic. Nikdo mi žádné pořádné léky nedal – páč v tomto stavu nic nechtěli riskovat. Tak jsem se z toho taky nějak vylízala, ale pořád chrchlám. A v do toho jsem ještě měla nějaké výtoky, které jsem dřív nemívala a bylo to taky dost otravný :-( Jen jsem tím chtěla říct, že jsem z toho všeho už tak vyčerpaná, že budu ráda, až se malá narodí :-) No a první trimestr jsem prožila s pocitem stálého strachu z potratu :-/ Takže taky jsem si to nijak extra neužívala.

Nicméně teď už vím, že jsem si těhotenství hodně z idealizovala. Jsem moc ráda, že budem mít holčičku, že cítím, jak se v bříšku mrská, ale že bych byla v nějaké extra euforii, tak to fakt ne :-/ Kamarádka, která v zimě rodila to těhotenství sice prožívala o něco líp, ale taky přiznala, že to byl vopruz a je ráda, že to má za sebou. Ona navíc tak moc chtěla holčičku, že když ji řekli, že bude mít kluka, tak to obrečela. Nicméně teď je ráda a je to takovej její parťák ;-)

Takže tak. Nevím, jaké to bude po porodu, ale doufám, že to bude lepší a nějakej ten pocit štěstí se dostaví ;-)

Autor: jana   25.6.2012 v 14:08

také jsem těhotná - také pár týdnů před porodem a také se neraduji, ale spíše bojím. porodu, péče o mimčo..nějak si to všechno nedokážu představit a asi je to opravdu strach z neznáma...ale už miliónkrát se mi stalo, že na to, na co jsem se netěšila a to, čeho jsem se obávala, nakonec vždy bylo super, tak snad je to i tento případ..[136066]

Autor: Markéta   26.6.2012 v 11:17

Tyhle zmatené pocity jsou úplně normální. Vztah k dítěti se neobjeví, jak když se luskne prsty, ale vyvíjí se postupně a každý to má jinak, vemte si, jaké to jsou změny v životě - "všechno" bude jinak, místo práce plíny, do toho hormonální změny, které se po porodu ještě zintenzivní..

Myslím si, že není na škodu se o tom bavit s psychologem, těžko se dá čekat, že to okolí, které se v tu chvíli cítí úplně jinak - např. natěšený manžel, kamarádka, která slintá nad každým kočárkem, a má načteny pouze ty úžasné "euforizující" informace z všelijakých letáků, pochopí. Ale možná někdo jo. Rozhodně tyto pocity nejsou k odsouzení, ale spíše k diskuzi - např. jaké obavy se za nimi skrývají, očekávané změny.. např. "nevím, co získám, protože logicky nevím, jaké to bude a co bude, ale vím co "ztratím" (např. své zvyky, změna v práci, v zájmech).. Jsou ženy, které si těhotenství užívají, ale jsou i takové, které ho spíše protrpí. Ale neznamená to, že jedna bude dobrá a druhá špatná matka, to je naprostá blbost.

Já se taky nad cizími dětmi nerozplývám, nemám potřebu je chovat a i děti mých kamarádek se mi začínají líbit postupně - čím víc se s kamarádkama a jejich dětma vídám, tím mi připadají hezčí a milejší a začínám k nim mít vztah atd. Na své dítě se těším (21tt), ale nemám potřebu mluvit s každým o svém těhotenství  a dotazy typu "jak se cítíš, těšíš se, jste na to připraveni" a očekávání všelijakých "atrakcí" mě způsobuje osypky..(nechápu, proč si někdo myslí, že všechny těhotné musí zapíjet párky mlíkem a zajídat okurkama..). na druhou stranu mám 2 známé, které byly těhotné současně a neprobíraly nic jiného.. každý to má prostě jinak.

Taky  v současné době přemýšlím nad tím, jakým způsobem se budeme dál věnovat svým zájmům. Bude to určitě omezené, ale pořád se spousta věcí dá nějakým způsobem dělat i s dítětem, takže přemýšlím nad tím, co a jak asi půjde a říkám si, že ve třech to bude fajn.:-))