Autor: Romča   6.5.2013 v 08:04

Takže nám ultrazvuk ve 13týdnu dopadl dobře,kvůli věku jsem si nechala odebrat vzorek z placenty a bylo nám řečeno,že čekáme zdravou holčičku:-)jsem moc ráda,že to tak nakonec dopadlo,ikdyž se docela bojím jak to zvládneme.Ale už nikdy bych nešla na miniinterupci ani na potrat,ty nervy a svědomí,to bylo hrozné....ještě ted se mi z toho chce brečet,že jsem něco takového podstupovala,ale osud tomu chtěl jinak.Naše malá si ten život vybojovala a já pevně věřím,že to má nějaký smysl,,PROČ,,

Autor: já   6.5.2013 v 10:55

Prosím o názor

Je mi 27 let, stále častěji kamarádky v mém okolí začínají mít děti. Jsem pod neustálým nátlakem rodiny (již několik let), abych konečně založila rodinu i já. Momentálně jsem v 7.tt ale rodina stále nic neví, dítě jsem počala s přítelem, s kterým se známe jen velmi krátce. Nyní řeším situaci kdy partner o dítě nestojí, nejen z důvodu že jsme spolu krátce a chtěl by abych šla na interupci.    Já jsem velmi proti, bojím se psychických  následků (už teď mi není příjemné když se holky kolem mě chlubí dětma), bojím se že bych si to vyčítala, to že už nemusím mít nikdy děti je další věc, bojím se a nevím jak se zachovat abych abych nešla proti partnerovi

Autor: PET-ka   6.5.2013 v 11:16

[312776] Jestli ti můžu poradit, tak se zamysli nad tím, zda to dítě opravdu chceš. Mě je také 27 let, když jsem poprvé otěhotněla, tak jsem prodělala zamlklý potrat... A zcela upřímě jsem byla na dně. Samozřejmě já si dítě moc přála a u tebe je to taková nehoda  Ale já se pro potrat nemusela rozhodovat a i tak jsem si připadala neschopná, sobecká a cítila jsem to jako svou vinu. A pokud máš výčitky už teď a to dítě chceš, bude to jenom horší...

Takže vykašli se na okolí i na přítele, najdi si klidné místečko a přemýšlej. Pokud dospěješ k tomu, že to dítě opravdu chceš, nech si ho. Chápu, že jste s přítelem krátce a když nebude chtít, tak ať se s tím také vypořádá sám. Nemůže očekávat, že do sebe necháš vrtat jenom pro jeho krásné oči. A navíc příště už to nemusí jít tak snadno... A až po miminku budeš toužit, budeš třeba čekat dlouho.

Autor: já   6.5.2013 v 12:00

děkuju za nestranný názor

ono až zas o tak velkou nehodu právě nejde, už dva roky neberu prášky a přítel o tom dopředu věděl. Dokud bylo vše OK, na téma děti padalo spoustu vtípků a pozitivních reakcí od oobou, ale najednou je to skutečnost. Sama za sebe bych do toho šla hned, ale příjdu si tak nějak jako zrádce vůči partnerovi. Vždycky jsem byla PROTI interupci a příjde mi nezodpovědný přijít tak snadno do jinýho stavu a dát to pryč... už z důvodu dnešní doby kdy početí je skoro dar

Autor: PET-ka   6.5.2013 v 12:21

Jejda... Tak to se stává, že dokud je to budoucnost, těhotenství nevadí. Teď je to tady a nastávající tatínek se leknul. To je mi líto... Ale máš pravdu, je to dar. A zjevně chtěné dítě pryč nedávej, zkus dát čas tomu poseroutkovi  Ona to v tuhle chvíli je větší zrada od něj, takže tím se opravdu netrap.

Autor: Misa   6.5.2013 v 12:56

Pro já:

Ahojky,

chtěla bych ti napsat svoji zkušenost taky vzhledem k tomu, že jsi byla vždy PROTI potratu.

Moje sestra měla vždycky vše, co chtěla. Když se pak vdala a chtěla rodinu,podařilo se jí otěhotnět hned... Neměla žádný problém. Druhé chtěli po 3 letech, otěhotněla opět hned, když prvnímu nebyly ani 2 roky. Těšili se, jenže bohužel miminku přestalo tlouct srdíčko v 10.tt. Nakonec otěhotněla o rok později a mají teď sladký páreček :-) Její zamlklý potrat jsme obrečeli všichni - tim myslim opravdu všichni.

A já? Pořád jsem měla drobné gynekologické problémy, od 15 jsem věděla, že bych na potrat nikdy nešla - snad jen, kdyby mimi nemělo být zdravé nebo to ohrožovalo můj život. Roky ubíhaly, já měla podle mě stále smůlu na chlapy a tak. Nakonec jsem kvůli jednomu měla špatné výsledky a musela podstoupit konizaci děložního čípku. V té samé době vyšlo najevo, že mám nejspíše syndrom PCO, a tak jsem si říkala, že otěhotnět nebude jednoduché, zjišťovala informace o IVF i adopci. Za chvíli mi bude 27, mám fajnového přítele, oba jsme si řekli, že miminko bysme chtěli. Věděla jsem, že musíme zkoušet, i kdyby to nemělo žádný smysl. Vysadila jsem prášky, zkoušeli jsme, pak mi napadlo tomu pomoci. Zajistila jsem si ovulační testy. V lednu vycházely pozitivně a pro mě už to znamelo velké plus,protože ovulace probíhala a i kdyby se to ten měsí nepovedlo, byla bych šťastná už jen za to, že jsem se díky ATK vlastně "uzdravila". A hele, ono se to povedlo :-) Byla jsem šťastná, spokojená, těšili jsme se. Pak mi přepadly chmury - žádné zázemí, co naq to rodiče a tak... V tu chvíli jsem si říkala, že to nepřišlo zrovna ve vhodnou dobu. Nakonec to byl přítel, kdo mě usměrnil na správnou cestu, rodiče sice byli v šoku, ale vzali to a nakonec nám dokonce pomohli sehnat a koupit byt.

Takže závěrem bych chtěla říct, že prvotní nadšení vystřídal šok a strach, ale vše je ok a o mimi se teď hrozně bojím, aby bylo v pořádku. Pořád tomu nemohu uvěřit, že i já mám takové štěstí. Nyní už se těší celá rodina, dokonce i muj pětiletý synoveček :-)

Pokud tvá rodina očekávala, že brzy založíš rodinu, určitě tě podpoří, i kdyby tě přítel opustil. To je muj názor.

Autor: já   6.5.2013 v 13:26

[312909]

přesně jak říkáš , kdyby mimčo mělo nějaký problém nebo by ohrožovalo na životě mě, pak bych pochopitelně proti interupci neprotestovala, brala bych to jako nutnost.

I ty chmury jak píšeš na mě dost útočí, ale něco mi uvnitř říká že se zvládne všechno....

to že jsi si říkala že to není možný a že máš takový štěstí, taky mě to napadlo když jsem se dozvěděla že jsem těhotná, je to báječný pocit

Tak držím palce ať ti to dobře dopadne  asi kolem listopadu viď??

Autor: Misa   6.5.2013 v 13:38

[312930]

Ale vím, že i kdyby k potratu byly tyto důvody, nebylo by to vůbec lehké. Jak jsem psala, problémy jsem měla dlouho, konizaci jsem podstoupila ani ne ve 23 letech... Dá se říct, že jsem měla psychiku na dně tak 4,5 roku. Hele, dokonce jsem i chodila do práce, ale začala jsem krvácet a v tu chvíli jsem řvala jako želva, protože už jsem toho mrňouska viděla na utz, kam jsem chodila obden, mimi se nechtělo dlouho ukázat, takže zase strach, jestli to neni mimoděložní a zda tam mimi vůbec bude. Takže dost šílený období, ale teď je všechno pryč a děkuju přírodě za to, že máme vše v pořádku a teď už jen čekáme, co mi to vlastně v bříšku roste. Je to fakt nádhernej pocit. Termín mam 18.10.

Autor: Soňa   8.6.2013 v 18:47

Ahoj,

jem ve svízelné situaci. Můj příběh je ale tak trochu jiný něž ty ostatní. Před měsícem jsem byla u mojí gynekoložky s tím, abych se ji zeptala, jak to se mnou je ohledně otěhotnění v budoucnu. Měla jsem totiž odjakživa problémy s menstruací (bez HA či hormonů jsem ji nikdy neměla) a momentálního přítele zajímalo, jak to tedy se mnou vlastně je. Moje dr. mi potvrdila, že normálně prý otěhotnět nemůžu, pouze na zákl. hormonální léčby. Byla jsem z toho celkem smutná.

A teď přijde to nejdůležitější - asi po 2 týdnech po návštěvě doktorky jsem zjistila že jsem v 8. týdnu těhotenství - dovedet si představit, jaký to byl pro mě šok (doktorka to na ultrazvuku nepoznala). Je mi 28, bydlím v Německu (přítel je Němec). Ještě donedávna jsem děti ani nechtěla, až s momentálním přítelem jsem o tom začala "přemýšlet". Když jsemm u to oznámila, byl okamžitě pro, stejně jako jeho maminka, moji rodiče. Ale já mám problém sama se sebou - mám si dítě nechat či ne? Necítím se na těhotenství vůbec připravená, bojím se.  Okolí na mě spíše tlačí, těhotná kamarádka mi neustále říká "až půjdeš na interupci a budeš toho pak litovat, za mnou nechoď. On tě pak stejně nechá, všechno ztratíš."

Mám teď ze sebe pocit, že moje rozhodování je tak těžké jen z toho obrovského strachu, jaké by to bylo po tom (po interrupci). Mám strach že mě přítel opustí a já si budu vyčítat do konce života, že jsem o všechno díky mému rohodnutí přišla.

Prakticky tedy dítěti nic nebrání, jenom já sama - cítím sena to nezralá, nepřipravená, bojím se, je to pro mě nepředstavitelné... Ale mít dítě ze strachu z interupce a z budoucnosti, je to správné?

Děkuji za každý názor.