Autor: Violka   24.4.2013 v 15:10

Ahoj LUCKO   Rozumím tomu jak se cítíš. Jsem na tom podobně. Žila jsem s bývalým přítelem 5 let, marně jsme se pokoušely o miminko. Rozešly jsme se a doktři mi zdělily, že asi děti nikdy mít nebudu, byla jsem z toho špatná, pak jsem se na to vykašlala a začala si užívat života jak se patří. Po roce jsem si našla nového přítele a po 14 dnech vztahu jsme počaly. Jsem v 18 týdnů těhotenství a něak to semnou nic nedělá. Vždycky jsem si představovala, jak si budu hladit bříško a mluvit na miminko, každému se chlubit. Ale když je to opravdu tady je mi z toho úzko. Pořád doufám, že je to tou psychykou a tim co se v posledních letech odehrálo a po porodu se to všechno změní. Protože jenom při pomyšlení na matky, které nemají rády své děti a podobně se mi dělá špatně. Taky mám výčitky svědomí že bych měla mít větší radost. KDyž mi doktor ukázal plod na UTZ nic to semnou nedělalo i když si myslím že by mělo, když jsem tolik let toužila přesně po tomhle a čekala na to až na mě doktor při utz otočí monitor a řekne podívejte se tady je plod atd. Lucko držím palce a věřím tomu, že až nám po porodu naše potomky položí na prsa, všechno se změní a budeme svoje potomky milovat nejvíc na světě.

[136003]

Autor: Kima   15.5.2013 v 23:04

Tak ja som bola uz dvakrat na ultrazvuku a ziadne nadsenie, stale mam len taky pocit, ze nieco mi tam vo vnutri rastie daky parazit a nici jak fyzicky, tak psychycky.. Mluvit na TO ma zatial teda nenapadlo. Mne jeden dr tiez povedal, ze pravdepodobne nikdy neotehotniem. Teraz si vravim, ze to asi radsej tak malo byt. Moc by som si priala, aby to vsetko bolo iba hormonami.

Autor: Mona   10.10.2013 v 20:52

Milá Ellis,

kdybys zabrouzdala nejdříve do několika stránek, než vyslovíš takový verdikt, zjistila bys, že to je naprosto normální stav. Třeba moje máma se cítila úplně stejně, ale při prvním kojením se vše samo otočilo a stala se z ní nejlepší máma na světě. Nemusela však kvůli tomu skákat do stropu štěstím, že je těhotná. Prostě každá žena je jiná, některá je šťastná maminka už před porodem a některá až po porodu, ale rozhodně to neznamená, že by dotyčná byla špatná nebo že by se nějak rouhala. Je to normální stav, který popisují tisíce psychologů a rozhodně se za to žádná žena nemusí stydět a nemusí být odsuzována. To je totiž příroda...ono si totiž nejde říct: Teď budu šťastná. [136009]

Autor: Danielal   12.10.2013 v 04:46

Neboj, to bude dobry, me taky tehotenstvi nijak nebere, ani miminka, ale ted jak jsou synovi dva, tak je to Super a fakt jsem rada za kazdou chvilku s nim, opět jsem těhotná a zase nic, proste jsem těhotná a kolikrát si na to ani nevzpomenu, ale vim, ze az bude venku, tak to bude zase fajn - az na to nevyspani:-)

Autor: Daniela   21.7.2014 v 12:28

moc hezký příspěvekz duše mi mluví

Autor: Bertw   4.1.2015 v 10:01

Aktualne jsem v polovine tehotenstvi, na zacatku jsem si rikala, ze se urcite casem zacnu tesit. Uz na zacatku jsem uvazovala o potratu, ale ve směsi pocitu jsem se prostě nerozhodla. Tak sel cas dal a ja zjistila, ze to dite opravdu nechci. Nechci zit ani s clovekem, se kterym ho cekam a ktery se ma nej tesi jak malej. Myslim, ze jsou na svete lidi, kteri by deti opravdu mit nemeli a ze jsem jedna z nich. Ted bohuzel nezbývá nic jineho nez přežít dalsich 20 tydnu, porodit a bojovat za to, aby se z toho nestala kopie otce. Tehotenstvi ze me udelalo zoufalou trosku... Budu za pul roku vest zivot, ve kterem byt vubec nechci s něčím, co budu muset vychovavat a dovést k dospelosti jako plnohodnotneho člověka. Rada bych tyhle dojmy pripsala k hormonum a strachu, snad to tak je. Drzim dalsim troskam palce, to dame...

Autor: desideria   4.1.2015 v 10:04

Bert, to co popisuješ je složitá situace, ale také jak píšeš, to dítě za to nemůže. Dá se s tím pracovat, nejsi sama, kdo prožívá těhotenství rozporuplně, třeba by pomohl psycholog k utřídění myšlenek.

Autor: Friti   14.4.2016 v 07:25

Ahoj holky, je mi 31 let a jsem v 13. týdnu. Těhotenství nebylo plánované. S přítelem jsem dva roky a naše začátky nebyly zrovna růžové. Každopádně jsme to ustáli a začali jsme být ve vztahu opravdu spokojení. Hodně nás trápilo, že nemůžeme bydlet spolu, protože přítel se snaží rozjet podnikání vázané na velkoměsta. Výdělek je zatím žalostný. Bydlí v podnájmu spolu s dalšíma 10 lidma, aby co nejvíc ušetřil. Vídáme se o víkendech. Jako absolventka VŠ jsem neměla moc štěstí na uplatnění v oboru. Teď mám přes rok konečně po letech snažení super práci v oboru, která mě naplňuje po všech stránkách. Bohužel mám jen dobu určitou. Sice mi slibovali dobu neurčitou, ale kvůli ústředí to nevyšlo. A jak se zdá, doby neurčité na konci roku se asi nedočkám, když v říjnu rodím. Bydlím na vesnici v domku po prarodičích, který je v žalostném stavu, bez teplé vody, topím dřevem, dojíždění je náročné. Jsem poměrně tradiční vesnický typ a na rozdíl od přítele se hůř přizpůsobuju rychlým změnám. Děti jsem si vždycky přála, považovala je za smysl života, a dřív jsem se i považovala za mateřský typ. Ale všechno jsem potřebovala postupně. Taky jsem strašně stála o to, abychom se zasnoubili, konečně se nějak sestěhovali, měli krásnou svatbu. Chtěla jsem se za ním časem přestěhovat a nechat se přeložit na jinou pobočku. Dítě před svatbou byla pro mě vždy naprosto nevyhovující varianta (a to nejsem nábožensky založená, ani to do mě v rodině nikdo nevtloukal). Vím, že v dnešní době se to bere jinak než za našich maminek, ale stejně se cítím dost ostudně. Antikoncepci jsem brala od 20 do 28 let, přítel byl zásadně proti HA a já si říkala, že si aspoň "vyčistím" organismus. On to celkově moc neřešil, to já vždycky počítala, až jsem se přepočítala. Když jsem mu oznámila, že jsem v 7. týdnu, byl překvapený, ale rád. Nepřišel ale s žádným řešením, ženit narychlo se nechtěl. Když mě viděl zoufalou, byl ochotný změnit názor. Jít na potrat bylo pro mě nepředstavitelné, velmi si vážím všeho živého. Nicméně moje pocity jsou čím dál horší. Sice nezvracím, ale jsem děsně unavená, mám deprese, nespím. V práci jsem polevila. O víkendu mě sice konečně požádal o ruku, ale bylo to víceméně pragmatické, ani špetka romantiky. Hned jsme začali shánět prostory na hostinu a obřad, abychom to stihli do srpna, jenže všecky termíny, tam, kde by se nám to líbilo, jsou už zamluvené. Úplně mě to vyřídilo. Nechci další provizorium typu našich zásnub, chtěla jsem si svatbu užít, možná bude až příští rok. Přítel chtěl zásnuby hned všem oznamovat, jenže jsem z toho vyděšená. Neraduju se, nechci nikomu říkat, že jsem těhotná. Děsím se, jak to oznámím v práci. Na dítě se netěším, nemluvím na něj, nehodlám se hlásit do žádných kurzů. Gynekoložku jsem udivila, když jsem nestála o gratulace. Na přítele nejsem zrovna milá. Vím, že se snaží a nezaslouží si nevděčnou ženskou, která se najednou zhroutila, kdy se jí "zbortiliy bábovičky na písku", ale nedokážu zvládat svoje emoce. Zároveň mám děsné výčitky kvůli tomu malému i příteli. Jsem na sebe naštvaná. Bojím se, že mi ten pud nenaskočí, že nebudu mít ráda naše dítě. Ta nejistota mě prostě ničí... Potřebovala bych vyliskat, abych se vzpamatovala...

Autor: JitkaH   15.4.2016 v 16:04

[886431] Ahoj, příspěvek mě velmi zaujal.  Já to mohu těžko soudit, páč o dítě se snažím 12 let a za tu dobu jsem o tři přišla, až nyní jsem konečně došla zdárně do 5 měsíce a zatím vše vypadá o.k. Takže já se rozhodně těším, ale chápu, že každý je v naprosto jiné situaci.

Hele svatbu neřeš, opravdu... Já vždycky žila taky v tom, že nejdřív svatba, potom mimi. Ale život mě tak nějak zavál jinam a provál i pár vztahy. Věřím, že svatbu si víc užiješ, až budete mít např. 2 leté dětsko. Jestliže to teda někdo pomůže s hlídáním ( večer atd.)

Stejně v pokročilém stavu těhotenství věř, že by to zas taková paráda nebyla. Já spíš očekávám, že v létě budeme spíš trpět .

Nedivím se ti, v tvé situaci, že z toho nejsi zrovna odvařená. Ale myslím, že než peníze, super bydlení atd. je tohle uplně jiná hodnota. Všechno se dá vždycky zvládnout. Já věřím, že až začneš cítit pohyby, tak tě to trochu nakopne.  A když ne, jak tu psali holky, po porodu, až ho pochováš, se to určo změní

Hele já po mimi toužím 12 let, dvě čárky mě dojaly nesmírně a každej úspěch na ultrazvuku prožívám uplně v euforii, výbavičku už mám z natěšení téměř kompletní a přes to všechno i mě vyvstávají občas chmury, jestli to zvládnu, že už to nikdy nebude jako dřív ( jsem dost akční člověk ). Takže věřím, že když to člověk zas až tak moc nečeká, je z toho ještě víc zmatený. Nemluvě, že s náma mával hormony a zbytečně až moc přemýšlíme