Autor: ŠÁRKA   10.4.2011 v 23:22

Tak holky moje zlatý..já jsem ještě  v práci..ale aspon mi ty dny utíkaji..a co se týče snaženička ..už se těšime s miláčkem až nám doktoři řeknou..že máme zelenou..a jdem do toho znova..Taktéž Karolinko držím pěstičky at ti to dpadne co nejlépe ..a jak písala Andrejka,písni jak ti to dopadne..a já věřím..že to dpadne dobře..tak hezkej zbytek večera ..já jdu zase obsluhovat..máme narváno..papa

Autor: Renáta   11.4.2011 v 15:53

Ahoj holky, především Andreo, Šárko, čtu si tady Vaše příspěvky a je mi z toho moc smutno. Chtěla bych vás však povzbudit, já to měla v životě sakra těžký a něco z toho vám napíši, abyste věděli, že se vše v dobré obrátí.

V roce 1998 jsem se po dvouleté známosti s manželem vdala a ještě ten samý rok, přesně na den mojich narozenin jsem prodělala laparoskopii pro mimoděložní těhotenství. Na miminko jsme se moc těšili a strašně jsme si ho přáli, takže bylo obrovské zklamání, že nám to nedopadlo dobře.  V té době jsem ale doufala, že i přes to, že mám pouze jeden vejcovod, tak se mi podaří otěhotnět brzy a opravdu tomu tak bylo. V roce 1999 jsem otěhotněla, ale opět do dopadlo špatně, ve 12 tt zamlklý potrat, takže opět kyretáž a já opět nervy úplně na dně. Řekla jsem, že už to znovu zažít nechci a že raději budu bez dětí než to co se mi děje, ale za rok na to jsem opět začala cítit, že bych to zkusila a tak v roce 2000 jsem otěhotněla, opět relativně brzy - na to, že mám pouze jeden vejcovod, ale zase to dopadlo špatně - samovolný potrat 8 tt. Už jsem neměla sílu dál pokračovat a říkala jsem si, že nemám na to donosit prostě zdravé miminko, ale po konzultaci s mojim lékařem jsem stejně za nějaký čas opět do toho šla. jenomže to trvalo déle asi rok se nám nedařio. Nakonec se opět usmálo štěstí a já tedy v roce 2003 otěhotněla, tentokrát těhotenství sice rizikové, ale zdárně jsme to zvládli až do úplného konce a narodila se nám krásná zdravá holčička. byla jsem ta nejštastnější žena na světě, protože po tolika letech neštěstí se konečně to štěstí usmálo. Jenže to jsem netušila, že si budu svého děťátka užívat pouze 3 roky, v roce 2006 mi dcerunka tragicky zahynula a já skončila na šílených antidepresivách a neustále u psychiatra. Tímto jsem myslela, že pro mě skončil celý život,manželství zkrachovalo, protože jsme ani jeden neunesli co se nám stalo.Ač to trvalo strašně dlouho nakonec jsem se z toho začala dostávat a po 2 letech neskutečného trápení jsem začala zase trošku žít a seznámila jsem se s přítelem se kterým jsem nečekaně a neplánovaně v roce 2009 otěhotněla a narodil se nám zdravý chlapeček - ťukám a modlím se denně, aby už nás nic hrozného nepotkalo.

Tímto vám chci jen holky napsat, že přijít o miminko v jakémkoliv stádiu těhotenství je strašně bolestivé, ale přijít už o velké dítě je neštěstí daleko daleko horší. Já jsem si zažila naprosto všechny možnosti, které těhotenství může potkat, od spontánního potratu, po zamlklé těhu, po mimoděložní a nakonec i porod, takže vím o čem mluvím...

Držte se holčiny a věřím, že se na vás štěstíčko usměje, tak jako se usmálo na mě a jen doufám, že už se bude jen smát...

Autor: ŠÁRKA   11.4.2011 v 16:10

AHOJ RENÁTKO..tak jsem dočetla tvuj příběh a přes slzyčky ti píši..je mi moc líto..že jsi v životě prošla tou krutou realitou..a máš pravdu..nejhorší bolestí rodiču je ..když se od malička o dědičky staraji..opatruji..učí se poznávat co je život a tebe potkala ta další krutá rána do srdce..když ti maličká po 3 letech života odešla ..ale jak říkáš,,štěstíčko se na tebe usmálo a máš ted zdravého chlapečka..proč jen se toto na světtě děje..pořád si říkám..komu jsem co udělala tak zlého..že jsem musela zaplattit tak krutou dan..ikdyž naše maličká ELIŠKA  žila pod mím srdcem jen 17 týdnů--TAK NIKDY NEZAPOMENEM !!! Holky..my ženy máme ten úkol..rodit dětičky..a my se nevzdáme a naberem síli a splodíme nové životy..aby nám aspon trošičku zaplnili tu bolest v srdíčku..

Autor: Andrea   11.4.2011 v 23:30

Ahoj Renato, já měla v životě taky moc smůlu a trápení, která mě pokaždé srazila doslova na kolena, ale to co mě potkalo teď je to nejhorší co jsem zažila, už jsem v životě stratila spoustu lidí a i já sama měla život na vlásku, ale teď jsem přišla o miminko, které jsem nosila pod srdíčkem 19 týdnů a poslední 3 týdny jsem cítila pohyby, dr v porodnici mi řekl, že se často stává a mě se stát mohlo, že bych mohla miminko neplánovaně potratit  ještě ve vyšším stadiu těhu nebo by mi mohlo umřít po donošení po porodu nebo za nějaký čas, což pro mě bylo nepředstavitelné a, když jsem četla o tom, že Tobě malá umřela ve 3 letech vyhrkli mi slzy a běhal mi mráz po zádech, protože mám doma chlapečka, kterému budou za necelé 4 měsíce 3 roky a po pravdě přijít o něj asi bych nechtěla dál žít vůbec si tohle neumím představit a ani nechci, protože v tom rozpoležení ve kterém jsem teď na to jen pomyslím a mám pocit, že mi pukne srdíčko. Je mi moc líto co Tě potkalo a věřím, že teď už Tebe a Tvou rodinu čeká jen štěstí nedá se nic jiného napsat, že Ti to moc moc přeju

Autor: Renáta   12.4.2011 v 09:18

Holky, s tím co se stalo se člověk v životě nesmíří, ale musí bojovat. Pokud nebude bojovat může se rozloučit, že jej ještě někdy nějaké štěstí potká. Já se rozhodla bojovat a teď už i musím k vůli mojim miláčkům, které mám doma a kteří mě drží stále nad vodou.

Andreo, taky jsem už dál nechtěla žít a říkala jsem si, že to je konec mého života, ale pak jsem se podívala na moji maminku - které si neskutečně vážím a která mi v nejtěžších chvílích tak pomohla a říkala jsem si, že hlavně, že mám ještě aspoň ji a manžela a nějak jsem se naučila žít i s pocitem, že moje panenka už není a nikdy nebude, ale těžké je to stále a není hodina, abych na ní nemyslela, 5x týdně jsem na hřbitově a snažím se s ní vykládat alespoň  tam a strašně mi to pomáhá. Mám pocit, že je pořád semnou a když jsem u jejího hrobečku jakoby stála vedle mě...Někdy se mi z hřbitova vůbec nechce domů a klidně bych si tam u ní ustlala...Je to smutné¨, ale teď už přeci o malinko lepší než v začátcích, kdy jsem se bála vyjít z domu ven, nespávala jsem a jen jsem zavřela oči ona stála vedle mě a mluvila na mě. Bylo to k zbláznění. Když už se mi podařilo usnout, budila jsem se úplně upocená, protože nebyl den, abych ji ve snu neměla... Řekla bych, že tak 2 do týdne se mi o ní ještě zdá, ale už to nejsou noční můry, ale sny, které se mi strašně líbí a mám pocit, že stále žije..

Přežít se to dá, ale je to neskutečně bolestivé a zůstane ta obrovská jizva ve mě už celý život.

Autor: ŠÁRKA   12.4.2011 v 11:24

AHOJ HOLKY...čtu ted vaše řádky a opět oči zalité slzamy...vím,že život musí jít dál a my musíme být silné aby jsme se přes tu všechnu bolest přenesly a mohly jít dál...Andrejko,jak se cítíš ? dostala jsi náké prášky ? mne je napsala gynekoložka v pátek..když jsem byla u ní na kontrole..beru je jen na noc jmenují se LEXAURIN..původně jsem léky nechtěla..ale když doktorka semnou znova probírala ty výsledky z pitvy..tak jsem jí řekla,,že přes den dokážu fungovat a nemyslet tolik na to co se stalo,ale v noci se mi stále vrací ta krutá vzpomínka..a jak píše Renáta..tak mívám i sny..kde stále vidim .že mám bříško.nebo stále vidim miminko ležící v postýlce..takže se budim taky spocená a moc se nevyspim..ty prášky mi hodně pomahají a v noci už normálně dokážu spát aniž bych se zbudila nebo měla ty sny o mé berušce,která už není..a ráno se budím vyrovnaná a klidná..můžou se ty léky brát max.3x denně ale jsi pak po nich unavená a nesmi se řidit autem..což u mne nejde..protože do práce autem jezdim dnes a denně ..takže si beru prášek jen na noc..mocinky na tebe myslím...a posílám obejmutí z lipenska .dnes upršeného ....Renátko..je mi moc líto,že jsi přišla o svou malou berušku ...máme doma 2 děti holčině je 13 let a klučíkovi bude ted v květnu 7 let...a nedokážu si představit..že by se jim něco stalo...jsou pro mne všechno...holčina naše mocinky prožívala tu ztrátu naší maličké nenarozené ELIŠKY..těšila se na ní.jak se o ní bude starat..hladily mi děti bříško..když rostlo a mluvili na maličkou aby znala jejich hlas...před dětma se držím a nepláču..ale když jsem chvilku někde sama...tak si prostě musím poplakat...jizva v srdíčku je velká...

Autor: Andrea   12.4.2011 v 22:15

Renato čtu cos mi tu napsala a zase se nemůžu ubránit slzám, dokážu si představit co sis prožila, že to pořád bolí a navždy Ti zůstane obrovská jizva na srdíčku, ale musím napsat jak moc Tě obdivuju, že si sebrala sílu žít dál myslím, že přijít o dítě navíc v takovém věku, kdy si člověk nejvíce užívá to jak ten malej člobrdík roste, zdokonaluje se ve všem a dává rodiči asi nejvíc lásky z celého života je tak obrovské neštěstí, že myšlenky na to, že ta maminka nechce taky žít jsou pochopitelné, alespoň pro mě. Máš velké štěstí, že máš maminku a navíc, která stála při Tobě. Já se bohužel z každého trápení a strasti musela vydrápat sama jedinej kdo při mě stáol byl můj přítel nynější manžel se, kterým jsme spolu 19 rok, ale je to chlap a Ti berou spoustu věcí a životních situací jinak než mi ženský, protože mi musíme být ty silné.Snažím se myslet hlavně na to, že bude zase líp vím, že tohle co se stalo mi zůstane v mém srdíčku, ale také vím , že musím jít dál hlavně kvůli našemu malému, protože je to naše zlatíčko. Ač jí teď sama nemám moc, tak i přesto posílám kousek síly Tobě a přeji jen štěstíčko a zdravíčko drž se!!!

Autor: Andrea   12.4.2011 v 22:35

Ahojky ŠÁRKO, fyzicky je mi, už docela dobře, ale psychika dostala fakt zabrat, nejhorší je to taky večer, když jde malého uspávat a já sedím nebo ležím čučím do televize, ale nevnímám co tam dávaj jen myslím na to co jsem minulý týden prožila a pláču manžel měl, když jsem byla od út-pá v porodnici celý minulý týden volno teď, už chodí do práce.Bohužel i přes den, ač se starám o malého a vím, že ho nemít asi bych se zhroutila, mám nervy na pochodu. Jenže malej má zrovna svou první pubertu, takže je týden či 14 dní úplné zlatíčko a pak má dny, kdy se jen vzteká nejoblíbenější slova jsou ne a  nechci, nepomáhá vysvětlování, domlouvání ani vynadání. Dnes byl zrovna tak v ráži, že mě málem kopl do břicha, když se nechtěl oblékat a jít na procházku a já mu jednu plácla na zadek a zakřičela na něj, pak večer sedím přemýšlím o celém dni a brečím, protože je mi líto, že jsem nedokázala udržet nervy na uzdě a je mi ještě hůř. Dnes chtěl jít spát se mnou a chtěl, abych si vlezla k němu do posltele,tak jsem šla  vlezla k němu a sotva jsem k němu lehla najednou řekl poslechnu srdíčko a já se ptala jaké a on miminkovo a já mu se slzama v očích vysvětlila, že miminko, už v bříšku nemám a on tak poslechnu maminky srdíčko a dal mě ouško na hrudník měla jsem co dělat, abych před ním nezačala plakat, aby usnul v klidu. Chytil mě zase za obě ruce, řekl miluju tě, obejmout maminku pak mě objal dal mi pusu řekl dobrou noc a celej se ke mě přimáčkl a já měla zase slzy v očích. K dr jdu, až 21.4. a nevím co mi řekne, ale aspoň na noc si beru Neurol 0,25mg, abych se aspoň trochu vyspala a zklidnila se, ale přes den si také nic neberu, snad to zvládnu a dám se brzo dokupy, protože tenhle stav je ubíjející, takže se s tím musím začít rvát tak jak jsem celý život zvyklá. Mě se naštěstí o mimíškovi sny nezdají, ale hodně vnímám, že mám bříško pryč, protože jsem ho, už měla docela velké. Kočko posílám objetí a drž se zvládnem to musíme !!!!

Autor: ŠÁRKA   13.4.2011 v 19:37

tak holky já ted přišla z rodičáku,,děti mi udělali velkou radost..Alešek je v 1tř. a má velkou pochvalu od učitelky za aktivitu v hodinách…krásně čte,píše,počítá a hlásí se prej až dost..no a Deniska je v 7tř. a zlepšila si známky od pololeti..tak snad to udrží do konce roku..jsem na ně hrdá..